Názor

Náš dům hoří, radujme se!

22 / 06 / 2018

Čechům a jejich visegrádským spojencům žalostně nedochází, jak hlubokou jámu si kopou svým destruktivním postojem k evropské imigrační politice.

Čechům a jejich visegrádským spojencům žalostně nedochází, jak hlubokou jámu si kopou svým destruktivním postojem k evropské imigrační politice.

Dokud Německo přijímalo migranty, byli jsme nespokojení. Když nyní hrozí, že je přijímat přestane, chystáme na hranice armádu a nejspíše i Cílkovy myslivce. Celoevropské řešení imigrační problematiky nechceme, ale přijímat migranty sami od sebe také ne.

Andrej Babiš, Miloš Zeman a jejich antimigrační souvěrci musí nahlas a jasně říci, co si tedy přejí. Možnosti jsou dvě. Změnit jih Evropy na ještě větší sběrný tábor uprchlíků než dosud a tvářit se, že sdílíme jejich břemeno poskytnutím několika policistů, kteří pro ochranu tisíce kilometrů dlouhé jižní hranice EU představují plivnutí do moře. Druhá varianta znamená přibouchnout lidem prchajícím před násilím dveře Evropy před nosem a házet jim přes zeď milodary pod heslem „Pomáháme na místě!“.

Žádná další řešení neexistuje. Jestli si přejeme odepsat Italy a Řeky s tím, že jsou zkrátka na hranicích a je to jejich smůla, otevíráme cestu k rozpadu EU. Jak bychom se asi my, ze všech stran pěkně impregnovaní členskými státy a neschopní přijmout ani pár set utečenců, chovali v situaci, kdybychom tou hraniční zemí byli namísto Řecka my? Hostili bychom s radostí statisíce žadatelů o azyl a chápavě přikyvovali, že dublinský systém je skvělý?

Ani omylem. Politici by se předháněli, kdo ostřeji odsoudí nesolidaritu našich partnerů, denně by létala éterem slova o zradě a novém Mnichovu, popularita EU by klesla na jednotky procent. A hranice bychom ucpali tak těsně, že někdejší železná opona byla proti tomu prorezlý cedník.

Není jasné, proč by naše otáčení zády měli brát Italové, Řekové a Španělé jinak. Proč by měli cítit sounáležitost a chuť ke společnému svazku se zeměmi, které na jejich problémy kašlou. Výsledek italských voleb a extremisticko-populistická vláda jsou jen první ukázkou. Ale i kdyby se zítra hranice neprodyšně zavřely a právo hledat azyl putovalo na smetiště dějin, pořád by zůstal problém se statisíci imigrantů, kteří už v jižních státech jsou.

 

Sny o Švýcarsku

Radost mnohých Čechů nad rozplývajícími se šancemi na celounijní řešení imigračního problému je radostí idiota tančícího kolem požáru svého vlastního domu.

Samotná Itálie má dvojnásobné HDP oproti celé visegrádské čtyřce. I ta nevelká mezinárodní váha V4 však stojí a padá s Polskem, nejvíce proevropské a striktně prozápadní zemí se čtyřiceti miliony obyvatel, bez jejíž podpory by z Visegrádu zbyl trojlístek marginálních, věčně problémových konzumentů evropských dotací.

Vzestup nacionalistů typu rakouského kancléř Kurze či italského premiéra Salviniho naši pozici dále oslabuje. Přestože mohou v konkrétních případech hlasovat s Visegrádem ve shodě, důvody mají zcela odlišné. To poslední, čemu jejich elektorát fandí, je dotování chudších východních sousedů a poskytování neomezeného přístupu na pracovní trh. 

Budou-li se představy o unijní solidaritě nadále rozcházet, může to dopadnout buď vytěsněním slabších východních troublemakerů na úkor zachování celku, nebo pozvolným rozkladem. V obou případech netřeba pochybovat, že bohaté západní země naleznou společnou řeč, jako to dokáží dnes.

A my? Budeme bojovat o místo na slunci s jinými zásobárnami levné pracovní síly a podstatně většími trhy, než je desetimilionová Česká republika. Ale pokud chce někdo dál žít pohádkou o jakémsi Švýcarsku východu, nelze mu bránit. Sny mohou ostatně brzo být tím nejlepším, co z naší budoucnosti zůstane. 


Autor je publicista a manažer (vývojářská firma Blue M, sdružení CMBC)

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat