Fejeton

Po přeslici XVII. Vlakem do světa

03 / 05 / 2018

O jedné manželské výpravě s Českými dráhami do Drážďan.

O jedné manželské výpravě s Českými dráhami do Drážďan.

Rozhodli se, že pojedou na víkendový výlet do Drážďan. Koupili si v předstihu v e-shopu Českých drah docela drahé jízdenky na vlak (byly drahé, i když měli In Karty), protože v autobusu to není pohodlné a v autě se za jízdy ukrutně hádají; on si za volantem prohlíží krajinu anebo usíná, ona z toho šílí anebo omdlívá. Při nákupu zaškrtli automatickou rezervaci místa i políčko s informační SMS o svém spoji, aby se s předstihem dozvěděli, kdyby se stalo něco nenadálého. Měli ji dostat třicet minut před odjezdem.

 

Jednu jarní sobotu se spolu slavnostně vypravili na pražské Hlavní nádraží, odkud jel do Drážďan rychlík v přívětivou dopolední hodinu. Jak je na tomhle nádraží zvykem, číslo nástupiště, kam měl vlak jedoucí z Budapešti přes Drážďany až do Hamburku přijet, se ne a ne zobrazit.

(Pisatelce těchto řádků, trpící cestovní horečkou, se nejednou stalo, že se číslo nástupiště toho kterého — především projíždějícího mezinárodního — vlaku  objevilo na tabuli v hale nejvýznamnějšího pražského nádraží až necelých pět minut před jeho odjezdem! Jako by chtěli zaměstnanci Hlavního nádraží testovat, kolik toho cestující vydrží. Nebo skutečně do poslední chvíle netuší, na jaké nástupiště a kterou kolej přijíždějící vlak pošlou? Jak to, že v Německu to vědí a vlaky jezdí na jasně daná a ve všech, i tištěných, informacích oznámená nástupiště – a funguje to?)

Nakonec na ně – jeho, ji a dav napjatých čekatelů ze všech koutů světa – zasvítilo deset minut před odjezdem. Masa cestujících vyrazila. Ti, co měli kufry, kočárky, děti i pejsky a neuměli či nechtěli požádat cizí lidi o pomoc, si při cestě úzkými jezdicími schody nahoru na 2. nástupiště užili adrenalin. Pokud chtěli držet děti a kočárky, jakože chtěli, kufry se jim buď vůbec na schody umístit nepodařilo, nebo se to podařilo tak, že se cestou skutálely dolů a tam sebou nebezpečně házely… Nástupiště se přesto brzy zaplnilo. Divné bylo, že tam na ceduli žádná informace o vlaku, cílové destinaci a času odjezdu, případně zpoždění, nesvítila. (I to už pisatelka na Hlavním nádraží zažila.)

Našinec i cizokrajný spolucestující věřící informaci na tabuli v hale, tu stál a čekal. Pořád se nic nedělo. Čas odjezdu se nebezpečně blížil. On si všiml, že o dvě nástupiště dál stojí vlak, který vypadá mezinárodně a mohl by to být ten jejich. Ona běžela do haly k tabuli podívat se, jestli se tam číslo nástupiště náhodou nezměnilo. Náhodou se změnilo!

Masa cestujících se hnula znovu. Kufry, kočárky, pejskové, děti i lidi začali spěchat na 4. nástupiště. Znamenalo to, že všechno odtahají vlastní silou dolů, protože se to zdálo být rychlejší a bezpečnější. Pak poběží ke správnému nástupišti a zas si užijí adrenalin s cestou tam… On a ona byli naštěstí bez zavazadel; měli jen malé batůžky a rychlý přesun zvládli bez potíží. Dokonce si v narvaném vlaku sedli, přestože neměli místenky; ty se v nákupním e-shopu nějak ztratily a na vytištěné jízdence uvedené nebyly.

Vlak vyjel. Zrovna když jim přišla esemeskou informace o tom, že vlak jede, jak má, a nemá žádné zpoždění, zastavili a stáli. V Kralupech, kde vůbec zastavit a stát neměli. Asi po deseti minutách se rozjeli a celou cestu pomalu, opravdu docela pomalu zpoždění doháněli – a nedohnali.

Ti dva měli původně v plánu jít si dát kávičku do restauračního vozu. Ale protože se cestující v jejich voze s každou plánovanou zastávkou stěhovali sem a tam podle toho, jak přistupovali ti s místenkami a zabírali vše, co nebylo fyzicky obsazeno, báli se ukořistěná místa opustit. Rozhodli se, že si kafe koupí v pojízdném občerstvení, které jistě bude v mezinárodním spoji nabízet své služby.

Opravdu za chvíli uslyšeli, jak se k nim blíží cinkání a rachocení občerstvovacího vozíku. Těšili se nejen na kávičku, ale taky na vlídnou tvář, která jim ji nabídne.

Všude teď v médiích běžela reklama s názvem: Bez vás by to nešlo. České dráhy, největší národní dopravce, si v ní neumějí představit svět, kde by učitelé neměli své žáky (záběr na zničenou učitelku před prázdnými lavicemi), hospodští pijáky (zcepenělý hospodský sice točí pivo do půllitru, ale to mu v hospodě bez lidí přetéká) nebo kde by dopravci neměli cestující (pohled na bezútěšně prázdné nitro vlaku).

V té reklamě přijdou České dráhy rychle na to, že jejich práce by neměla bez cestujících žádný smysl. Jen díky nim ho má! Proto se každý rok zlepšují. A chtějí, aby se cestující přišli přesvědčit, jak se vše změnilo. Potvrzením je usměvavý průvodčí, který jde, téměř se vznáší, v tak akorát plném vlaku mezi spokojenými cestujícími a jaksi mimochodem pomůže stařence s těžkou taškou. Jsme tu pro vás! říká mužský hlas a průvodčí se v uličce samou radostí roztančí.

Ve skutečném vlaku Českých drah tlačila vozík s občerstvením zamračená žena. Na kávičku natěšení on a ona si objednali a žena jim kávu vzápětí nevlídně podala. Po zaplacení jim dala leták, který je vybízel k účasti v jakési soutěži, ovšem jen pokud budou mít od zakoupeného občerstvení, k němuž se soutěž váže, účtenku. Tu jim žena nedala. Věc tedy reklamovali. Ne že by se chtěli zúčastnit soutěže, to vůbec neměli v úmyslu, ale protože si výzvou k ní bez možnosti soutěžit připadali jako troubové. Žena na ně cosi nesrozumitelně houkla a zmizela s vozíkem za jejich zády.

Když kolem nich po chvíli projížděla znovu, on i ona jí účtenku připomněli. „Sem řikala, že vám ji dám za chvíli, nééé?!“ zakřičela na ně jako na vrahy. „Nebuďte nervózní,“ řekl jí docela vlídně on. „Vy, vy cestující ste furt nervózní!“ křičela žena, hodila jim účtenku na stolek a hlučně odhrkala za dalšími cestujícími, kteří taky zatoužili po občerstvení u největšího českého národního dopravce a netušili, že k němu nádavkem dostanou i slinu jedu.

Možná by bylo Českým drahám přece jenom nejlíp, kdyby existoval svět, kde by žádní cestující nebyli. Jen dotace by byly dál… •

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat