Profil

Zemřel velký muž z malé Kuby

26 / 11 / 2016

Karibskému ostrovu vládl od oslav Nového roku 1959. Dokázal ustát invazi organizovanou CIA, americkou ekonomickou blokádu, konec komunismu v Evropě i nespokojenost spoluobčanů ze stále horších životních podmínek. Zemřel ve věku devadesáti let. Co zanechal světu a svému rodnému ostrovu?

Karibskému ostrovu vládl od oslav Nového roku 1959. Dokázal ustát invazi organizovanou CIA, americkou ekonomickou blokádu, konec komunismu v Evropě i nespokojenost spoluobčanů ze stále horších životních podmínek. Zemřel ve věku devadesáti let. Co zanechal světu a svému rodnému ostrovu?

Když se lídři supervelmocí Kennedy a Chruščov v říjnu 1962 usnesli, že kvůli karibské krizi nenechají přejít studenou válku v nukleární, Castro zuřil. Ne snad proto, že by si přál zničení Kuby atomovým útokem, ale proto, že se sovětský a americký lídr dohodli bez něho. O on se přitom považoval za hybatele planetárního dění.

Castro chtěl na Američany více tlačit. Rakety s nukleárními hlavicemi, které Sověti na ostrov dovezli, považoval za záruku bezpečnosti své vlády před další invazí CIA, kterou rok předtím úspěšně odrazil. Slib Bílého domu (nakonec splněný), že výměnou za stažení raket už se nebude silou pokoušet změnit nepohodlný režim na svém zápraží, mu přišel nedostatečný.

Jedenáctimilionová Kuba byla výřečnému vousáči malá, po celý život se snažil dělat globální politiku. Za studené války se to projevilo burcováním proti rozvinutému světu na mezinárodních fórech, podporou levicových bojůvek v Latinské Americe a hnutí za rasovou rovnoprávnost v USA, posíláním tisícovek vojáků do Alžírska, Etiopie či Angoly. I kremelské sponzory kubánského režimu bolela z Castra hlava, ale svému dlouho jedinému chráněnci na západní polokouli ze strategických důvodů mnohé odpustili.

V novém tisíciletí nasadil Castro jinou zbraň pro posílení kubánské reputace: posílal do Latinské Ameriky tisíce učitelů a lékařů, kteří po zásluze patří k chloubě jeho diktatury, neboť prakticky vymýtili negramotnost, respektive posunuli zdravotnické ukazatele na špičku kontinentálních statistik. Co na tom, že v kubánských nemocnicích najednou chyběli doktoři… Spoluobčanů se na nic neptal, ti téměř šedesát let dělají jen to, co jim přikáže.

 

Pirát z katolických škol

Fidel Alejandro Castro Ruz se narodil 13. srpna 1926 na východním cípu ostrova bohatému pěstiteli cukrové třtiny a jeho služce. Ti svůj vztah později formalizovali a jejich potomci tak vyrůstali v dostatku. Fidel chodil do prestižních katolických škol, jeho ateistickým přesvědčením to však neotřáslo. Nejvíce se zajímal o sport, především o baseball. Dokonce kolem něj kroužili agenti z americké baseballové ligy; traduje se, že největší zájem měli Piráti z Pittsburghu.

Při nástupu na práva v Havaně v sobě inteligentní mladík objevil rétorické vlohy, které postupem let rozvinul do květnatých mnohahodinových projevů, kterými dokázal elektrizovat davy. Řečnil z patra a bez poznámek, díky skvělé paměti citoval pasáže z knih, vykřikoval otázky, na který si za hromadného jásotu sám odpovídal.

Na ostrově se za jeho studií střídaly slabé autokracie s ještě slabšími demokraciemi. Castro se začlenil do Ortodoxní strany, která byla levicová, nikoliv však komunistická. A brzy patřil k jejím nejviditelnějším členům. Kandidaturu do parlamentu mu však zkazil bývalý tyran Fulgencio Batista, který se opět chopil moci. Castro se mu postavil se zbraní v ruce: 26. července 1953 se pokusil obsadit kasárna Moncada v Santiago de Cuba – s nadějí, že národ se k povstání spontánně přidá.

Byl to propadák, který však Castro dokázal přeměnit ve výhru. Před rozsudkem, který mu nadělil patnáct let žaláře, se dovolával „dějin, které mu dají za pravdu“. Najednou ho znala celá Kuba. Ve vězení nepobyl dlouho: Batista udělal v květnu 1955 osudovou chybu, když všem povstalcům udělil amnestii. Castro se svými věrnými odešel do Mexika, aby připravil nový útok.

Druhého prosince 1956 se s osmdesáti spolubojovníky vylodil na bárce Granma poblíž Sierra Madre, nejdivočejšího kraje v zemi. První dny po tomto přistání, které pamětníci popisují jako ztroskotání, přežilo v důsledků urputných bojů s armádou jen devatenáct mužů. Hrstka mužů, kteří si podle nepěstěných vousů říkali Barbudos, se postupně rozrůstala. A za pětadvacet měsíců převzala moc. Castrovi tehdy bylo dvaatřicet let.

 

Záhada pro castrology

Byl komunistou od začátku, nebo se jím stal až v důsledku amerického tlaku? To je věčný spor všech „castrologů“. Ti první tvrdí, že se comandante během svých politických počátků vyhýbal přímému spojenectví s komunisty, ale byla to jen finta, jak neodradit méně radikální vrstvy společnosti. Ani během povstalecké agitace ze sebe sice nedělal latinskoamerického Lenina, ale jak by mohl nebýt marxista, kdy jeho nejbližšími druhy byli dva přesvědčení soudruzi, o pět let mladší bratr Raúl a argentinský lékař Ernesto Che Guevara?

Druhý tábor expertů má za to, že kubánský vůdce byl sice levičák, ale ještě typičtější pro něj byla posedlost mocí. A když mu ji nechtěli dopřát Američané, musel vsadit na sovětskou alternativu, byť to znamenalo přihlásit se k Marxovi. A říkají, že kdyby Bílý dům jeho režimu nastavil přívětivější tvář, mohlo dojít k dohodě. Vždyť Fidel začal se znárodňováním amerických podniků, až když od něj gringové přestali kupovat cukr – jako trest za nákup sovětské ropy, kterou mu předtím sami odmítli prodat.

Ať už má pravdu jeden nebo druhý tábor, v dubnu 1961 Castro vyhlásil svoji revoluci za socialistickou, což později potvrdil spojením všech levicových uskupení do jedné státostrany.

Američané tehdy chtěli mít na „své“ polokouli pouze v pozoru stojící slouhy, a tak se ho pokusili sesadit – podle modelu vyzkoušeného roku 1954 proti jinému nepohodlnému levičákovi Jacobovi Árbenzovi v Guatemale. Tedy útokem zvenčí, provedeným politickými emigranty za silné podpory CIA. 

Invaze do Zátoky sviní však byla zaprvé zpackaná a zadruhé se proti ní podařilo Castrovi pod heslem „Patria o Muerte! (Vlast nebo smrt!) sjednotit většinu národa, který je na svůj úspěšný odpor dodnes hrdý. Triumf posílil Castrovu reputaci u latinskoamerické chudiny, zatímco v Oválné pracovně naplno propukla alergie na Fidela a v platnost vstoupil zákaz s Kubou jakkoliv obchodovat.

 

Předražená cukřenka RVHP

Po skončení karibské krize se Castro ještě více přimkl k Moskvě – ač ji neustále kritizoval za malou revolučnost a chvílemi pokukoval i po spojenectví s Čínou. Sovětští komunisté ho však jako osinu v americké zadnici bohatě dotovali a to bylo rozhodující.

Kuba plnila roli cukřenky RVHP, za což se jí dostávalo strojů, surovin, expertů i štědrých plateb, které financovaly i mezinárodními organizacemi vychvalovaný rozvoj zdravotnictví a školství. Další slibovaný rozvoj (snad s výjimkou sportu, který při olympijském sčítání dělá z Kubánců nejlepší latinskoamerickou reprezentaci) však nezařídil. Havana dodnes připomíná skanzen, zatímco jiné latinskoamerické metropole působí čím dál modernějším dojmem.

Castro znárodnil veškeré hospodářství včetně plantáží svého otce, zrušil veškeré daně i například placení nájmů. Ekonomiku však k vyšším výkonům nenastartoval, lidé dodnes dostávají potraviny na příděl. Vinu za špatné životní podmínky hodil na americké embargo.

 

Trochu jiný diktátor

Na jednu stranu byl Castro upřímně milován, na druhou vyvolával strach. Pokud už někdo na Kubě kritizoval režim, nikdy nevyslovil jeho jméno: jen se promnul bradu a naznačil vousy. Není divu, v každém sousedství fungují Komise pro obranu revoluce, které udávají cokoliv podezřelého tajné policii.

Svobodné volby se tu nekonaly už téměř šedesát let. Na rozdíl od vojenských režimů například v Chile či Argentině však Castra, který za asistence bratra Raúla vždy šikovně vyštípal možné protivníky, nestíhají žádná obvinění. Krev na Kubě tekla krátce po vítězném povstání, od té doby však režim posílal kritiky „pouze“ za mříže, případně se postaral o jejich emigraci.

V roce 1980 diktátor ohlásil, že kdo chce, může odplout do Ameriky. Do přístavu Mariel tehdy dorazilo přes 120 tisíc lidí. Nebyl by to lišák Fidel, aby situace nevyužil. Na loď k floridským břehům posadil i vězně a na účet USA si tak snížil domácí kriminalitu. Pak exodus zase zarazil a nespokojencům nezbylo než vzít pádlo do ruky.

Na jeho hlavu nepadaly obvyklé kritiky diktátorů za korupci nebo rozmařilé rozhazování erárních peněz rodinnými příslušníky. Zato o Fidelově sexuální náruživosti se na Kubě vyprávějí legendy, ví se minimálně o sedmi synech a dvou dcerách s pěti partnerkami.

Těžké časy nastaly, když se Sovětský svaz rozpadl a Castro ztratil mecenáše. Nefunkčnost jeho modelu byla rázem zcela zřejmá. Vůdce musel skousnout jako druhou měnu americký dolar, který Kubánci dostávali od příbuzných v emigraci. Cukr už nevynášel, musel proto pustit do země zahraniční turisty, z nichž velká část – bez ohledu na oficiální zákaz prostituce – mířila za sexem. 

Také povolil některé náznaky podnikání: Kubánci si mohli na dvorku udělat jídelnu s omezeným počtem stolů anebo pronajímat pokoje. V roce 1994 se poprvé po sedmatřiceti letech objevil na veřejnosti nikoliv v olivové uniformě, ale v civilu. Zdálo se, že připravuje důstojný odchod, jenže se objevil nový sponzor: venezuelský prezident Hugo Chávez, jehož štědrost umožnily rekordní ceny ropy.

 

Tyran na vejminku

Viditelně ochabující Castro dostal novou mízu a nechal zavřít pětasedmdesát disidentů. Na mezinárodním poli v té době už nicméně působil spíše jako doyen, který radí svému „nástupci“ Chávezovi – nakonec ho o tři roky přežil.

Už v červenci 2006 se zdálo, že je konec. Kvůli krvácení v břišní dutině se musel podrobit těžké operaci. Ač ji úspěšně zvládl, zdravotní stav mu již neumožnil naplno řídit stát. Moc postupně předával svému nejvěrnějšímu: bratrovi Raúlovi, který nyní salámovou metodou zavádí reformy zavánějící kapitalismem.

Týdeník The Economist sourozenecké duo s nadsázkou přirovnával k donu Quijotovi, který bojuje za své ideály proti všem (Fidel) a k jeho věrnému sluhovi Sancho Panzovi, který jeho snění tlačí k zemi (Raúl). 

Raúl Castro na rozdíl od svého rozvlátého bratra až pedantsky dodržuje denní itinerář a neprotahuje veřejná vystoupení. I díky tomu se mu povedlo dosáhnout navázání diplomatických vztahů s administrativou Baracka Obamy, což korunovala letošní cesta amerického prezidenta do Havany.

Z článků, kterými Fidel Castro donedávna zásoboval list Granma, bylo zřejmé, že s táním ve Floridské úžině nesouhlasí. Více ale dělat nemohl, neboť jeho kníratý bratr z vedení země i partaje postupně odstranil většinu Fidelových věrných a nahradil je vojenskými kádry, k nimž má jako ministr obrany, kterým byl po celé jedno půl století, logicky nejblíže. 

Raúlova moc je nyní dostatečně stabilizovaná a smrt jeho bratra by na tom neměla nic změnit. Opravdový otřes Kuba nejspíše zažije, až skoná i on.

Fidel zůstal do posledních dní hlasem Kuby. Komentoval problémy současného světa, v šusťákové soupravě se setkával s významnými státníky včetně papeže Benedikta XVI. Až do konce byl velkým mužem, kterému jeho vlast byla malá. 

Kubánci se z jeho dějinné velikosti budou ještě dlouho sbírat. A pro příště se zřejmě spokojí s někým „menším“, kdo bude mít opravdový zájem řešit jejich velké problémy.
 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat