Komentář

Trump, NATO a Češi: budíček do reality

19 / 12 / 2016

Na obecné soudy o Trumpově zahraniční politice je brzy, ale diskuse o funkčnosti a budoucnosti NATO je na místě již dnes. Zajímat by nás měly tři související problémy: míra závaznosti článku č. 5, dále zda je Trump opravdu hlavní příčinou odcházení USA z Evropy a konečně jak hodnotit současnou ruskou sílu.

Na obecné soudy o Trumpově zahraniční politice je brzy, ale diskuse o funkčnosti a budoucnosti NATO je na místě již dnes. Zajímat by nás měly tři související problémy: míra závaznosti článku č. 5, dále zda je Trump opravdu hlavní příčinou odcházení USA z Evropy a konečně jak hodnotit současnou ruskou sílu.

Donaldu Trumpovi a jeho významnému podporovateli z řad republikánů Newtu Gingrichovi se vytýká zpochybňování článku 5 zakládajícího dokumentu NATO. Jenomže „pětka“ přímo nezavazuje k vojenské akci v případě napadení člena aliance. Článek říká, že v případě útoku smluvní strana „…neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru“. 

Článek 5 tudíž nechává prostor pro suverénní rozhodování jednotlivých států. Ostatně právě proto, aby nebyl příliš zavazující, pozměnil americký senát jeho původní, jednoznačnější znění. Tak či onak, o naplnění (jakkoliv formulovaného) článku 5 budou nakonec rozhodovat jednotlivé státy. A jejich rozhodování přitom závisí na odhadovaném poměru zisků, respektive ztrát. Bude-li zisk plynoucí z nenaplnění závazku výrazně vyšší než zisk z jeho naplnění, lze očekávat nenaplnění závazku. Představa, že Trump je prvním politikem, který by váhal vyměnit Tallin za New York v případné jaderné válce s Ruskem, je naivní.

Abychom si rozuměli: není to tak, že by spojenecké závazky byly bezcenné. Nejsou však nikdy stoprocentní a nelze se k nim nekriticky upínat. Doporučuji proto raději planě nemoralizovat a využít Trumpovy otevřenosti (či prostořekosti) k procitnutí z dlouhého idealistického snu. Poučení je zřejmé: jediným trvalým a jistým spojencem České republiky je naše vlastní armáda. A formovat ji pro vysněný svět nikdy neporušitelných spojeneckých závazků se může vymstít.

 

Kdo táhne USA z Evropy

Ano, Trump se ve svých vyjádřeních vůči NATO odchyluje od standardu, ani on však zatím nevolá po zrušení NATO. Navíc  jeho spolupracovníci i většina Kongresu zůstávají v „atlantickém modu“. Ostatně kdyby šlo jen o Trumpa, pak by jistě jeho následovník přivedl USA zpět do Evropy. Tak dobré vyhlídky nás však nečekají. Spojené státy netáhne z Evropy jeden kontroverzní politik, nýbrž silné strukturální tlaky, vyvolané rostoucí Čínou. A těmto tlakům nakonec podlehnou i přesvědčení atlantisté.

S rostoucí sílou Číny lze očekávat, že bude asertivnější přinejmenším ve svém východoasijském regionu, což je patrné již dnes. Bohužel tu chybí mocnosti schopné Čínu vyvažovat, takže pokud zde USA nebudou chtít připustit čínskou hegemonii (a tedy vznik rovnocenného soupeře), budou muset pomoci tamním silnějším hráčům. Přitom čím silnější Čína bude, tím obtížněji ji budou USA vyvažovat a tím méně sil zbude na Evropu.

Nevíme, zda Čína ekonomicky předběhne USA. Lze však očekávat, že čínské nominální HDP překoná v roce 2025, čili již za necelou dekádu, 80 procent amerického HDP. I kdyby poté Čína zpomalila, bude to protivník, jakého USA dosud nepoznaly. Připomeňme, že ani vilémovské či nacistické Německo, ba ani Sovětský svaz, takovou ekonomickou moc neměly. Vyplývá z toho, že USA budou muset napřít většinu svých sil právě do východní Asie, nikoliv do Evropy. 

Geografie východní Asie navíc velí posílit námořnictvo na úkor pozemních sil – bohužel pro střední a východní Evropu, kde je námořní síla druhotná. S Trumpem či bez něj, čeká nás proto postupné mizení USA z Evropy, tedy i rozklad NATO. Americký odchod z Evropy přitom může otřást bezpečnostními základy západní Evropy a může poskytnout Rusku příležitost posunout svůj vliv a případně i hranice na Západ.

 

Rusko: hrozba, ale ne pro Západ

Značná část tuzemské diskuse o bezpečnosti se váže k Rusku. Bohužel nehodnotíme realisticky sílu Ruska, a proto i tápeme, nakolik jej za reálné nebezpečí považují státy na západ od našich hranic. Neboť jsme se zamilovali do pojmu „My – Západ“, nevědomky projektujeme naše zájmy a obavy do Západu a očekáváme, že Západ musí konat a musí nás chránit. Jenže Západ není entitou s vlastním zájmem, jednotným vnímáním hrozeb, či schopností rozhodování (to umí jen jednotlivé státy).

Rusko je v porovnání s Českem vskutku obrem, který je nadto velmi blízko. Je tedy zcela na místě vnímat Rusko jako potenciální hrozbu. Neučinit tak bychom mohli jen v případě absolutní jistoty, že jeho zájmy se dnes ani v budoucnu nezkříží s těmi našimi, případně, že jde o nezpochybnitelně mírumilovnou mocnost. 

Mírumilovná mocnost je ovšem obdobou bájného jednorožce a  budoucí záměry států nemůžeme dost dobře poznat. Přiměřené obavy z Ruska jsou tedy přirozené a logické. Nepřekvapí, že ještě dramatičtěji situaci vidí Poláci či Estonci. Naopak z pohledu Německa, Francie či Británie není Rusko obrem, rozhodně ne ekonomicky. Ostatně ani jeho vojenská moc, krom jaderných zbraní, tyto státy existenciálně neohrožuje. Zkrátka z pohledu evropských mocností je Rusko vzdálené a relativně slabé. Zvýší-li tyto země své vojenské výdaje na 2,0 – 2,2 procenta HDP, Rusko snadno odstraší.

 

Co a jak můžeme dělat?

Především bychom neměli očekávat, že naši bezpečnost zajistí „Západ“. Představa, že Ruskem mnohem méně ohrožené západní státy budou mít větší chuť nás bránit, než máme my sami, je iluzorní. Proto bychom měli otevřeně a bez emocí analyzovat širší procesy, které nás zásadně ovlivní. Ptejme se také, zda chceme být suverénním státem, a zda nám naše země stojí za obranu. Bude-li odpověď kladná, nabízejí se čtyři kroky.

1. Neříkejme, že výdaje na obranu zvyšujeme kvůli NATO či EU. Naše obrana je naším zájmem a odpovědností, nikoho jiného. A současní politici tragicky chybují, když toto opomíjejí.

2. Definujme si strategické priority: co považujeme za nejvýznamnější (nikoli nutně nejpravděpodobnější) hrozbu a co od obrany očekáváme? To nám pomůže stanovit priority a účelně formovat armádu za přijatelné peníze.

3. Budování armády musí vycházet z potřeb ČR, až na druhém místě mohou stát požadavky NATO či EU. Jinak řečeno, bude-li po nás NATO požadovat účast na expediční operaci na Blízkém Východě, můžeme tento požadavek naplňovat jen do míry, která nepodkope schopnost AČR plnit naše obranné priority – a ty leží v našem regionu.

4. Začít systematickou spolupráci s Polskem bez ohledu na to, kdo je v Polsku zrovna u moci. S Polskem, na rozdíl od řady západoevropských států, sdílíme základní geopolitické zájmy, což usnadňuje obrannou spolupráci.


Autor je politický geograf. Pracuje na Institutu politologických studií FSV UK, odborně se zabývá vojenstvím. Je jedním ze zakladatelů politické strany Realisté, tento text dodal redakci před ohlášením jejího vzniku.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat