Reportáž

Tady ožil chcíplý pes. Možná až příliš

12 / 02 / 2017

Před padesáti lety se tu nelyžovalo, před čtyřiceti vznikla první malinká sjezdovka. Před třiceti lety tu byla zimní oáza pro brněnské policisty, před dvaceti sem začaly stovky lyžařů jezdit kvůli neobyčejnému klidu, který si žárlivě střežily. Před deseti lety se zrodil plán na to, jak vybudovat velkolepé středisko, a dnes už víme,  že byl překonán. Dolní Morava je plná turistů, což vzbuzuje silné a rozporuplné emoce.

Před padesáti lety se tu nelyžovalo, před čtyřiceti vznikla první malinká sjezdovka. Před třiceti lety tu byla zimní oáza pro brněnské policisty, před dvaceti sem začaly stovky lyžařů jezdit kvůli neobyčejnému klidu, který si žárlivě střežily. Před deseti lety se zrodil plán na to, jak vybudovat velkolepé středisko, a dnes už víme,  že byl překonán. Dolní Morava je plná turistů, což vzbuzuje silné a rozporuplné emoce.

Rok 2010. Když někomu řeknu, že jsem na Dolní Moravě, obvykle přichází reakce: „Kde to je?“

Roku 2017 se reakce liší: „Jasně. Mně je líto, jak to tam strašně zkomerčnělo...“

A já krčím rameny, protože Dolní Morava je pořád půvabná, ale jistě – překotný rozvoj, který se tu odehrává, nemá v tuzemských horách obdoby.

Dosavadním vrcholem, který už i klidnější ze zdejších obyvatel zarazil, byl pátý červenec loňského roku. Začaly prázdniny, navíc státní svátek, nad Dolní Moravou se čerstvě tyčila obrovská Stezka v oblacích, a hned po ránu vznikla před vesnicí kolona, která se postupně natáhla až k pět kilometrů vzdáleným Králíkům; toho dne přijelo na Dolní Moravu sedm tisíc lidí.

„První zatěžkávací zkoušku jsme zažili už dřív,“ říká mi velmi ochotný starosta, teprve jednatřicetiletý Richard Novák, vypadající spíše jako nadšený lyžař, který si odskočil ze sjezdovky, což je vlastně pravda. 

„Začalo to na Silvestra 2015, tedy měsíc po otevření Stezky. Na horách tehdy nebyl sníh, skoro nikde se nelyžovalo, ale jinak bylo krásně jako na jaře a sem najednou dorazily čtyři tisíce lidí, na což nikdo nebyl připravený. Došlo nám, že máme problém, hlavně s parkováním, a dokud to nevyřešíme, bude se muset parkovat na loukách. Jenomže pátého července už i louky přestávaly stačit, to byla taková vlna, že i když se dopravu snažili řídit regulovčíci, vznikal chaos a na silnici to stálo.“

Bavíme se o extrémním dnu, ale poslední dobou je Dolní Morava plná každý víkend a o každých prázdninách – například nyní. Pamětníci jsou v šoku, protože na tuhle vesnici platívalo rčení o chcíplém psu, a tenhle pes se probral. Je elegantní, ale zatím úplně neposlouchá. A mohl by být nebezpečný.

 

To bylo o seně

Dolní Morava leží ve slepém údolí pod Králickým Sněžníkem – hned za kopcem je Polsko, svou cestu k Dunaji tu začíná řeka Morava, která tvoří historickou hranici mezi Českem a Moravou, ale dnes obec navzdory svému jménu spadá pod Pardubický kraj.

Je to nepochopitelné, ale dlouho se tu nelyžovalo. Nejbližší sjezdovka byla na Králičáku, vzdáleném deset kilometrů pěšky.

Do konce války žili na Dolní Moravě němečtí sedláci, kteří pěstovali len, žito, brambory a hlavně pásli krávy nebo ovce. 

Následoval klasický příběh – obec bylo třeba znovu osídlit, ale po prvním nájezdu zlatokopů už se na konec světa nikomu nechtělo, zachraňovali ji hlavně zemědělci zvyklí na bídu ze Slovenska, Rumunska, Řecka nebo Volyně.

V údolí, kde končí cesta, vládl až na občasný výskyt pytláků nebo pašeráků naprostý klid. Z velkých měst sem bylo daleko, i milovníkům přírody jaksi unikalo, že mezi Orlickými horami a Jeseníky existuje ještě překrásné pohoří Králický Sněžník; rozlohou sice malinké, ale zároveň třetí nejvyšší v Česku a s příkrými svahy, které by byly ideální pro lyžování.

Lyžovat se na Dolní Moravě začalo až v půlce sedmdesátých let, kdy tu nadšenci z nedaleké tělovýchovné jednoty zkusili vybudovat krátkou sjezdovku, jenže vyšlo jim to jen napůl. Chvíli se lyžovalo, ale pak chyběly peníze a sjezdovka zarůstala maliním. Psal se konec sedmdesátých let a do hry vstoupil důležitý hráč – dnešní Kometa Brno, tehdy ještě policejní klub TJ Rudá hvězda. 

Od té doby se říká, že je Dolní Morava, zvláště svahy, které máte při příjezdu po pravé ruce, „brněnská“. 

Sportovci z Rudé hvězdy pro sebe hledali sjezdovku; na jižní Moravě nenašli nic, Jeseníky byly obsazené, Krkonoše daleko... Pak ale zjistili, že pod Králičákem cosi nedávno vzniklo a pustne, a protože měli slušné kontakty i prostředky, nastartovali vrtulník, na jehož palubu posadili zkušeného lyžaře a znalce hor, vyrazili nad Dolní Moravu a došlo jim, že vidí poklad. Zaplatili dluhy, postavili montovanou ubytovnu a začali tu se svými rodinami trávit veškerý volný čas. Vytrhali pařezy, upravili kopec buldozerem a vybudovali dvě na svou dobu vynikající sjezdovky. 

I tak ovšem zůstávala Dolní Morava klidnou obcí, obzvláště když nebyl sníh. Tři hospody, dva menší hotely, jinak nic. Žilo se pomalu; místní pracovali v lesích, na statku, nebo dojížděli do fabrik v Králíkách – žárovky se dělaly v Tesle a hedvábí v Hedvě. Kdybyste tou dobou přijeli mezi zdejší lid, divili byste se. Neříkalo se, „to bylo v červnu“ nebo „to bylo v srpnu“; říkalo se, „to bylo o malinách“ nebo, „to bylo o seně“.   

Po revoluci mizely pracovní příležitosti, ale turistů příliš nepřibývalo. Region se vylidňoval – kdo z mladých měl mozek a šikovné ruce, hleděl zmizet. Zastánci současných změn tvrdí, že kdyby se na Dolní Moravě nezačalo něco dít, vymřela by, a mají pravdu. Metr půdy, která se dnes prodává za tisícovku, stával pár korun, chalupy byly velmi levně na prodej.

Na devadesátá léta si dobře vzpomíná i současný starosta: „Turistů bylo tak akorát, komorní prostředí, ale vleky jsme tu měli, takže sportu dost, a prostředí působilo daleko intimněji. V poslední době přibylo nejenom návštěvníků, ale taky obytných zařízení, a došlo k anonymizaci vesnice – když místní vylezou ven z domu, pravděpodobně nepotkají souseda, nýbrž spoustu cizích lidí, se kterými se nemají potřebu bavit, a i kdyby se s nimi bavili, tak za týden přijedou jiní. Což nejspíš neplatí jenom pro Dolní Moravu,“ pronese myšlenku, která mi připadá zajímavá: „To je dobou.“

Poslední větu vypichuju, protože potvrzuje můj názor na kritiky rozvoje tohoto údolí. Pár jich znám, jsou to inteligentní sympaťáci, ale zároveň staromilci, kteří potřebují volnost, dlouhé túry, co možná nejdivočejší přírodu bez umělých atrakcí. Jenomže takoví jsou dnes už v menšině, což neplatí jenom pro Dolní Moravu. Je to všude, a jak říká starosta: Je to dobou.

 

Nesněží, co teď?

Už v devadesátých letech se vědělo, že pokud něco může zastrčené Sudety zachránit, je to turistický ruch, ale Dolní Morava stagnovala. Brněnská Kometa neměla na další investice, nebylo na technické zasněžování, na kvalitní rolbu, natož na dobrou lanovku, ale z jejího jádra se vyloupla skupina několika podnikatelů – založili společnost SKI Sněžník, a ta roku 2002 rozjela první změny, které měly proměnit vesnici v příjemné zimní sportovní středisko.

V obci se povedlo výrazně změnit územní plán, který najednou umožňoval výstavbu na někdejších pastvinách, což ve zdejším přírodním parku znamenalo nekonečné licitace s ekology nebo lesáky; řešil se každý metr. Sedím teď u kávy s majitelem penzionu Jiřinka Leošem Vanžurou, jehož otec Leo býval před patnácti lety ústřední postavou oné společnosti. Junior začíná vyprávět: „Táta pracoval tři roky v horské službě na Chopoku a nás brával zásadně tam, neuznával české hory. Jenže roku 1994, kdy mi bylo deset, mě vzal strejda na Dolní Moravu, a když se taťka ptal, jaké to bylo, odpověděl jsem, že na lyžování výborné, a pak jsme sem začali jezdit.“ 

Celá rodina patřila ke Kometě, která tu stále ještě vládla. Rodiče svým dětem ráno postavili obřák nebo slalom a celý den se jezdilo. „Jenže potom přišly zimy bez sněhu, nikdo nelyžoval a táta se rozhodl, že s tím musíme něco dělat. Roku 2002 domluvil založení společnosti SKI Sněžník a hned začal prosazovat možnost technického zasněžování. ‚To se máme dívat na stojící vleky?‚ bojoval s ochranáři. Jednou se dozvěděl, že tudy projíždí pardubický hejtman, venku bylo krásné počasí, tak v Brně sekl s prací, nastartoval auto, dorazil sem a říká: Pane hejtmane, dovedete si představit, že by tu byla lanovka nebo zasněžování? Jak by si to lidi užili? Hejtman se zamyslel a svolal jednání do Pardubic, kde se do táty všichni pustili, že si na panenskou přírodu Králičáku nenechají sáhnout, ale táta se zdravě naštval, a po mnoha bouřlivých diskusích a ústupcích jsme dostali zelenou – vznikl například projekt moderní lanovky s penzionem Jiřinka.“

Nakoupila se sněžná děla, pořádná rolba, začaly se upravovat sjezdovky, stavělo se, ale ani lidem okolo Vanžury staršího nakonec nestačily na další investice peníze, a tak se nejlepší svahy na Dolní Moravě dostaly před devíti lety do rukou muži, který je má dodnes a stojí za onou dramatickou změnou. 

Majoritním vlastníkem dolnomoravského lyžařského areálu je brněnský stavební magnát Jiří Rulíšek.

 

Nejhorší rozhodnutí života

Inženýr Rulíšek sice žije v Brně, ale dětství strávil mezi Hanušovicemi a Šumperkem, což je od Dolní Moravy kousek. Lyžoval tu za socialismu a lyžuje tu i ve svých pětašedesáti letech – letos v zimě ho na sjezdovce potkáte každou sobotu.

„Dolní Morava?“ nadechne se: „To bylo nejhorší rozhodnutí mého života.“ Sice se pousměje, ale jen mírně. „Začalo to tím, že jsem tady koupil po revoluci polorozbořený statek po Němcích a později z něj vybudoval rodinné sídlo. Pak jsem se nechal ukecat, abych nedaleko zainvestoval do menšího lyžařského areálu Slon, dal jsem do toho nějakých pětadvacet milionů, ale nic to nevynášelo, prostě neúspěšný projekt.“ 

Na neúspěchy není inženýr Rulíšek zvyklý, což o osudu Dolní Moravy rozhodlo: „Nakonec jsem koupil i velké sjezdovky o kus dál, ty kdysi komeťácké. Trochu jsem se bál možnosti, že se mi investice nikdy nevrátí. Plánoval jsem do toho dát vlastních sedm set milionů, dostal jsem i čtvrtmiliardovou dotaci, ale moje obavy se vyplnily, zpočátku to ani v tomhle velkém měřítku životaschopné nebylo. Zatím jsem na Dolní Moravě jenom prodělával – účetní ztráty sice každým rokem klesaly, ale stejně byly ohromné, takže mi nezbylo, než investovat dál, aby opravdu vzniklo celoročně zajímavé středisko. Neboli z vlastních peněz už jsem do toho dal miliardu.“

Investoval hlavně do myšlenky, s níž dříve nikdo nepočítal, totiž do rozvoje letních atrakcí. Vznikaly například různé dětské parky, ať už vodní, písečný, adrenalinový nebo zážitkový, velká bobová dráha, půjčovny segwayů nebo elektrokoloběžek, a na Dolní Moravu začaly jezdit i rodiny, které příliš nepotřebují lyžovat. Ekonomicky to dalo smysl – loni se Rulíškova společnost poprvé dostala do mírného zisku: „Je to tím, že nám letní aktivity konečně vytvářejí stejné tržby jako zima,“ vysvětluje, a pak se rozesměje upřímně: „Víte, miliarda by se dala využít mnohem lépe. Kdybych za ni postavil nákupní centrum v Brně, tak se můžu z křesla dívat, jak to tam pěkně šlape, ale turistické středisko naší velikosti je nesmírně náročné na řízení, a já jsem sice pracovitý člověk, ale tohle je občas moc i na mě. Byl bych špatným podnikatelem, kdybych nevěřil, že tady ještě za mého života začneme vydělávat, ale snadné to nebude.“

 

Do oblak!

Ať vstoupíte do kterékoli zdejší restaurace nebo hospody, kterých je dnes už dvacet, za chvíli uslyšíte spor o vůbec největší atrakci, která tu vznikla, o Stezku v oblacích.

Hádají se i nejlepší kamarádi: Nádherné architektonické dílo, říká jeden. Fuj, vypadá to jako bradavice nebo lešení, vůbec se to sem nehodí, oponuje druhý. Pořád dokolečka...

Stezka v oblacích je zvláštní vyhlídková konstrukce pod vrcholem hory Slamník, na níž jsou nejdelší sjezdovky. Má pětapadesát metrů, mně nejvíc připomíná horskou dráhu, dominuje zdejší krajině a původně měla vypadat jinak, jako pravidelný kužel.

Vraťme se ke starostovi Novákovi: „Pan Rulíšek budoval spoustu atrakcí, ale léto pořád zaostávalo za zimou, a tak hledal něco extra a nechal se spolu se svými spolupracovníky inspirovat na Šumavě, hlavně Stezkou korunami stromů na Lipně, kam jezdí spousta lidí.“

Rulíškovi lidé přišli s návrhem, který se Lipnu velmi podobal, i přes různé výhrady se povedlo zařídit změnu územního plánu, ale pak se ukázalo, že architekti ze Šumavy mají na statický princip své věže patent, a tak by bylo rozumné se odlišit. Zadali tedy nový projekt. Oslovili známého architekta Zdeňka Fránka, který stavbu pojal poněkud rozmáchleji, ale stále ještě v souladu s územním plánem, takže se stavělo.

Stezka do nebes stála sto milionů korun, ale ukázala se být geniálním tahem – hlavně ona je důvodem, proč loni začalo jezdit na Dolní Moravu tolik lidí. Neuvěřitelně se zvýšil počet Poláků, každý třetí návštěvník je najednou právě z Polska. Těžko říct proč, ale zdá se, že milují rozhledny – možná chtějí mít blíže k Bohu. Vstupenka není levná a v průběhu léta ještě o padesát korun zdražila (i s lanovkou teď zaplatíte 350 korun), ale návaly turistů se nezmenšily.

S čímž nepočítal vůbec nikdo. Investor Rulíšek doufal ve tři tisíce lidí denně, pro které by parkovací plochy ještě stačily. Víc jich nebude, říkával, nejsme Lipno, nemáme blízko do Německa ani do Prahy, doprava je k nám složitá, není tu přehrada...

Výsledek známe. 

Pátý červenec, sedm tisíc lidí.

 

Ta věž se okouká

Pocity místních se mísily na škále od rozpaků po naštvaní – aby ne, když často nemohli zaparkovat u vlastní chalupy. 

Obec s hejtmanem i investorem Rulíškem začala okamžitě přemýšlet o řešení situace, ale vylepšit infrastrukturu v obci, kde jediná silnice plní zároveň i roli chodníku, potrvá několik let. 

V září 2016 pozvali zdejší zastupitelé obyvatele Dolní Moravy na veřejnou schůzi, aby si mohli situaci vyříkat. Nechali je vyplnit anketu o rozvoji obce a výsledek byl poměrně překvapivý – ukázalo se, že podle většiny místních přinesla nová doba vesnici spíše pozitiva; jen by bylo dobré, kdyby už nepřibývaly velké atrakce; přinejmenším do doby, kdy tu vznikne pořádné parkoviště a vedle silnice chodník...

Inženýr Rulíšek má během našeho rozhovoru stále lepší náladu, a možná proto k tomu dodá následující větu: „Podle mě byl loňský letní nápor daný zajímavostí nové věže, která se ale brzy okouká. A nebojte, já bojuju za přírodu. Na Dolní Moravě je krásně a nechci to zničit.“  

 

Dámičky na podpatcích

Celou dobu se bavíme o kopcích na pravé straně vesnice, ale Dolní Morava, to je i Větrný vrch nalevo. Takzvaný Větrák vyvrací řeči těch, podle kterých se celá vesnice zkomercionalizovala – tady je klid jako před lety. Sjezdovky jsou menší, ale bez front. Borci jezdí na třicet let starých lyžích, tradičně je tu spousta snowboardistů, a v nově zrekonstruovaném baru přímo pod vlekem se odehrávají legendární mejdany.

Když si v baru Větrák chvíli posedíte, pochopíte, že je mezi oběma částmi vesnice rivalita. Větrák nemá takové prostředky ani konexe jako Brňáci naproti, nedostal žádné dotace, pořád musí brát ohledy na chráněného chřástala, zatímco „ti naproti na jejich tetřívka moc ohledů nebrali“.

Když se soustředěněji zaposlouchám do debat zdejších štamgastů, zaznamenám taky lehký výsměch klientele, která se k Brňákům stahuje. „Vyrostl jim z toho nový Špindl v tom smyslu, že se tam lidi jezdí předvádět. Ve Špindlu se předvádějí movitější Pražáci, tady Moraváci. Často je ani nezajímá, jestli lyžovali, hlavní je ukázat nový model oblečení a dát si pěkné fotky ze Stezky na Instagram. O víkendu sem přijedou v koloně, stojí všude fronty, jsou nasraní jak sviňa, ale na internetu to líčí jako úžasný výlet...“

Štamgasti z Větráku se smějí dámičkám, které si vyrazí na Stezku v oblacích v minisukni a na vysokých podpatcích, ale nahoře se pak zoufale brodí ve sněhu nebo v bahně.

Jedna z dívek nad pivem vypráví: „Potkala jsem otce od rodiny, jak se rozčiluje v dlouhé frontě na lanovku ke Stezce v oblacích, tak mu říkám, pane, kdybyste byl co k čemu, vezmete děti na jinou rozhlednu támhle na Klepáči, z té byste toho viděli víc. A víte, co mi řekl? Nepokrytě odvětil: Vždyť tam nevede lanovka! Lidi dnes už neudělají ani krok navíc...“

Ale i na Větrném vrchu nakonec všichni vědí, že jim Rulíškovy investice spíše pomohly, protože část z návštěvníků nových atrakcí skončí na drinku tady.

 

Hotel pro unavené rodiče

Opakem tak trochu punkového baru Větrák je luxusní Welness hotel Vista pro tři sta hostů v Rulíškově rezortu. Tady vyjde rodinu jeden týden klidně i na čtyřicet tisíc korun, ale přes zimu i v létě bývá obvykle plno a klientelu tvoří z devadesáti procent Češi.

Sednu si do restaurace, která je podle herce a gourmeta Lukáše Hejlíka snad vůbec nelepší v kraji na sever od Olomouce, a všímám si, jaká spousta tu je dětí.

„No ano.“ přikývne zdejší obchodní ředitel Martin Palán, „my na rodiny s dětmi, které tu budou chtít zůstat co nejvíc nocí, vědomě cílíme.“

Když to řeknu tvrdě, tak v tomhle hotelu se můžou rodiče snadno zbavit svých dětí na celý den. Ráno potomky necháte, ať se nasnídají s jinými dětmi a s dospělými vychovateli. Následuje rozcvička s maskotem Mamutíkem a pak je každou půl hodinu nějaká hra anebo program – všechny ty zábavné parky jsou jenom pár desítek metrů od hotelu.

Teoreticky si děti můžete vyzvednout až po večeři a do té doby střídat sjezdovku s bazénem a lahví Chateauneuf du Pape, aniž byste měli výčitky svědomí, protože děcka se nudit nebudou.

V první chvíli mi to připadá zvláštní, ale když chvíli přemýšlím, tak... 

Občas bych to bral.

 

Co bude dál?

Je to jako se vším – ani změny na Dolní Moravě nejsou jenom černé nebo bílé.

Jistě, v těchto prázdninových dnech je na sjezdovkách a v jejich okolí plno, ale lidi jsou skutečně líní, takže kdo se uráčí přesunout o kilometr dál, ten bude v naprostém tichu; a pokud by ho chtěl mít někdo pojištěné, nechť přijede v dubnu nebo listopadu, což jsou měsíce, kdy se vesnice skoro vyprázdní.

Na dnešní Dolní Moravě je nulová nezaměstnanost, jenom společnost Jiřího Rulíška dává práci třem stovkám lidí. 

Na druhou stranu obec zůstává spíše chudá, protože v ní většina těchto zaměstnanců nebydlí – počet obyvatel zůstává dlouhodobě okolo tří stovek. Důvod? Průměrná mladá rodina si v tomto údolí bydlení nevybuduje, nebude na něj mít. „My ale letos stavíme šedesát čtyři bytů pro mladé zaměstnance,“ slibuje inženýr Rulíšek, „a budu chtít, aby se sem přestěhovali i papírově.“ 

Nějakou dobu ještě povede napříč vesnicí ona jediná úzká silnice bez chodníku, na které se ve špičce motají chodci s kočárky, cyklisté a zoufalí řidiči aut, ale po šoku z loňského léta se spěšně vymýšlí řešení a starosta i největší investor tvrdí, že za pár let zůstane většina aut před vesnicí. „Dole u vlakové zastávky bude sběrné parkoviště, ke sjezdovkám lidi dostaneme ekologickou kyvadlovou dopravou,“ slibuje Rulíšek: „Myslím, že to bude do tří let.“ 

Na „brněnské“ straně se výrazně rozroste nabídka wellness a nejspíš přibude ještě jedna dlouhá bobová dráha; na Větrném kopci se plánuje strmé golfové hřiště.

Socialisticky vyhlížející samoobsluhu chce obec zrekonstruovat, aby se za ni nemusela stydět, vznikne pekárna.

Přibudou desítky chalup, většina z nich bude nabízet ubytování. Dnes může na Dolní Moravě přespat zhruba dva tisíce lidí denně, ten počet se ještě výrazně zvýší. „Hlavně,“ shodují se všichni, „ať sem jezdí co nejméně jednodenních turistů!“

Žádná obří atrakce typu Stezky do nebes už nevyroste, a i ta Stezka, jak jsme slyšeli, se nejspíš okouká...

Takhle nějak by to nejspíš mělo vypadat, ale nevím – s upřímnou zvědavostí budu Dolní Moravu sledovat. •

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat