Profil

World Press Photo: Triumf začátečníka

09 / 03 / 2017

„Žádná fotka není tak důležitá, abych kvůli ní vyvolával zlou krev,“ říká Michael Hanke – jediný Čech, který letos zabodoval v soutěži World Press Photo. Ač pochází z fotografické rodiny, sám vzal foťák do ruky teprve ve čtyřiceti letech. Od té doby sklízí jeden úspěch za druhým.

„Žádná fotka není tak důležitá, abych kvůli ní vyvolával zlou krev,“ říká Michael Hanke – jediný Čech, který letos zabodoval v soutěži World Press Photo. Ač pochází z fotografické rodiny, sám vzal foťák do ruky teprve ve čtyřiceti letech. Od té doby sklízí jeden úspěch za druhým.

Ta knížka byla ve své době takřka kultovní: jedna černobílá fotografie za druhou, všechny pořízené z okna stejného bytu kladenského činžáku. Střídají se na nich každodenní výjevy – a to jak banální (stopy aut ve sněhu), tak významnější (kopání kanalizace), občas je zachyceno místní drama (mrtvola na chodníku). A někdy tudy „kráčejí dějiny“ (hokejové oslavy či různá oficiální shromáždění).

Autorem souboru, který začal vznikat v roce 1981 a který poprvé vyšel knižně v roce 1994, je Jiří Hanke, nyní dvaasedmdesátiletý fotograf, který dvaačtyřicet let pracoval jako zaměstnanec spořitelny – její pobočka se nacházela v přízemí stejného domu v centru Kladna, v němž s manželkou a dvěma dětmi až do roku 1992 bydlel.  Michael Hanke, jehož tvorbu nyní chceme představit především, je jeho syn.

„S tátou to byla legrace. Já v dětství dost trpěl na angíny, býval jsem často nemocný a nechodil do školy. Takže se stávalo, že jsem ležel dopoledne doma, on vrazil do bytu, otevřel okno, něco vyfotil a zase seběhl o patro níž do práce. Dělal v oddělení vymáhání pohledávek, často chodil k soudu, a tím pádem taky nestihl zachytit všechno. Pak se tím trápil,“ vypráví muž narozený v roce 1972, který v polovině února získal cenu v soutěži World Press Photo.

Dodejme ještě, že otec Jiří Hanke se v uměleckých kruzích proslavil i dalším výrazným počinem: v roce 1977 založil Malou galerii v České (tehdy Československé) spořitelně, kterou od té doby vede. A prakticky nelze najít významného tuzemského fotografa, který by tady aspoň jednou nevystavoval. Výstavní síň umístěná přímo v prostorách zmíněné instituce zatím přečkala všechny turbulence – a mohla letos oslavit čtyřicáté výročí.

 

Zakřiknutý exhibicionista

Tenhle delší úvod věnovaný Jiřímu Hankemu má následující účel: zdůvodnit otázku, jak je možné, že jeho syn Michael vzal fotoaparát do ruky až ve svých čtyřiceti letech, v roce 2012. Opravdu do té doby vůbec nefotil? Nejde o nějakou stylizaci, která má celý příběh ozvláštnit? Vždyť kromě jeho tatínka byl vášnivým fotografem i dědeček, originální soubory vystavovala maminka Jiřina Hankeová, fotografické ambice má sestra Lucie, fotografují i jeho syn a synovec... „A všechny nás spojuje ještě další věc: nikdo jsme fotografii nestudovali, neabsolvovali jsme jediný kurz,“ směje se Michael Hanke, který od dětství vysedával u počítačů, vystudoval ekonomiku a stal se prodejcem softwaru.

Co ho to tedy před čtyřmi lety popadlo? „Těch příčin bylo víc a jednou z nich byla nemoc. Čekal jsem na vyšetření, pak na výsledky a to se vám v hlavě honí různé věci. Třeba to, jak kolem všichni stárnou, že rodiče ani pořádně nevědí, co dělám, protože jim to neumím vysvětlit. A taky jestli po mně vůbec zůstane něco hmatatelného.“ Mezi lidi si s foťákem zkraje netroufal, rozhodl se tedy pro cyklus, který později jeho otec vystavil pod názvem „Ten to maže do garáže!“ – podle stolní hry, kterou Hankeovi doma často hrávali. „Sestra Lucie k tomu přidala svůj soubor fotografií, ve kterém zachytila, co mají lidé položeného pod zadním okénkem automobilu,“ vysvětluje Michael Hanke genetickou posedlost dlouhodobějšími dokumentačními projekty. 

Když si ohmatal fototechniku, vyrazil náš hrdina, tehdy už otec čtrnáctiletého syna, namířit objektiv na své spoluobčany. Prvním tématem byli cirkusáci, lidé z prvního českého Národního cirkusu Jo-Joo, který zrovna zavítal do Berouna. Musel fotograf překonávat stud či nesmělost? „Je fakt, že na základní škole jsem býval hodně zakřiknuté dítě. Na gymplu už to bylo lepší, ale pořád jsem byl dost plachý. Na vysoké jsem se otrkal o něco víc. A když jsem pak začal jezdit po republice a vysvětloval manažerům, proč by si od nás měli koupit software za miliony, musel jsem se vybičovat. Díky tomu jsem si postupně začal věřit a dneska je ze mě docela exhibicionista.“

 

Focení jako svátek

Mladí fotografové si často vybírají jako terč své pozornosti „okrajové“ komunity. V tomto duchu postupoval i Michael Hanke: svět koňských dostihů, každodennost řádových sester, taneční zábavy seniorů... „Vždycky mě do toho prostředí někdo přivede, vyplyne to samo, žádnou vědu v tom nemá cenu hledat,“ reaguje fotograf, když mu připomenete, že nejde o příliš originální témata. Přesto je zřejmé, že jeho soubory mají něco navíc. Pojmenovávat to je ošidné, ale zkusme to: trpělivost, klid, soustředěnost... radost, vtip... nadhled. „Někdy mě mrzí, že jsem nezačal fotit dřív, na druhou stranu, třeba by mě to teď už tolik nebavilo, kdybych měl za sebou dvacet let pobíhání s foťákem na krku,“ říká nejoceňovanější český fotograf poslední doby. 

V tuzemské soutěži Czech Press Photo získává medaile pravidelně od prvního roku svého fotografování. A loni se dostal mezi sedm nejlepších v největším mezinárodním klání Sony World Photography Awards – na rozdíl od World Press Photo se jej mohou účastnit i amatéři, porotci obdrží celkem čtvrt milionu fotografií a výstava vítězných snímků se koná v londýnské galerii Somerset House. „Stál jsem tam kousek od svých fotek a pozoroval, jak na ně lidé reagují – jak se smějí, fotí si je na mobil. A byl to úžasný pocit.“ 

Když člověk slyší a vidí takovou dávku uspokojení v hlase i obličeji pětačtyřicetiletého „začátečníka“, znovu mu to nedá: opravdu nikdy předtím nezkoušel fotografovat? „Ale jo, občas jsem na kinofilm nafotil třeba syna u vánočního stromku nebo takové ty běžné záběry z dovolené. Někde to ještě mám, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to měl ukazovat někomu mimo rodinu, nebo se tím nedej bože chlubit. Nijak mě to nenaplňovalo, prostě nula.“ 

Aby se Michael Hanke vůbec mohl zúčastnit nejprestižnější soutěže profesionálů, musel prokázat, že jej focení alespoň částečně živí. „Spolupracuju s měsíčníkem Československý šach, dělám pro ně obálky,“ objasňuje muž, který si i nadále drží zaměstnání IT manažera. Jak se mu daří nacházet čas pro svou novou vášeň? „Možná tomu nebudete věřit, ale fotím docela málo. Tak jednou za čtrnáct dní nebo za tři týdny. Dokonce ani nenosím foťák u sebe. V lednu se nám narodila dcera a nechci, aby mi focení ukrajovalo čas pro rodinu.“ Jestliže jsme zmínili, že výběrem témat Michael Hanke nijak zvlášť nevybočuje a nepřekvapuje, tenhle jeho přístup k fotografování může být pro mnoho jeho kolegů docela šokující. 

„Moje manželka i šéf jsou k mému focení velmi ohleduplní a vstřícní. A já toho nechci zneužívat. Jsem přesvědčen, že právě tohle jsou věci, které nejvíc ovlivňují, jak fotíte. Nejde jen o to, mít oko a včas to zmáčknout. Musím vědět, že všechno okolo mě je v pořádku a v rovnováze.“ V této souvislosti se Michael Hanke svěřuje, že nosí v hlavě jedno vážnější téma. O co přesně jde, zatím nechce prozradit, jen dodává: „Nějakou dobu jsem měl obavu, že to nezvládnu ustát. Teď ale zažívám v životě tolik radosti, že se cítím dostatečně silný.“

 

Adrenalin mezi šachovnicemi

Začátkem roku dostal avízo, že v konkurenci více než pěti tisíc profesionálů pronikl mezi elitu. „Vyžádali si ode mne RAWy (původní digitální soubory, pozn. red.) – porota najímá forenzní analytiky na odhalování manipulací pomocí Photoshopu a dalších grafických programů. A z propozic se dá vyčíst, že tohle zkoumají jen u devíti finalistů. Věděl jsem tudíž, že mám třiatřicetiprocentní šanci být na bedně,“ přibližuje fotograf.

Tisková konference, na které byla oznámena jména oceněných ve všech kategoriích, měla skončit v 11.30 v pondělí 13. února. „Čekal jsem, až to organizátoři zveřejní na svém webu, byl jsem nervózní jako prase. Pět minut, deset minut... a pořád nic. Tak jsem se vygooglil. A vypadlo to na mě, jako první to měl Washington Post. Až pak dorazil oficiální e-mail s gratulací a pokyny ohledně dubnového ceremoniálu v Amsterdamu.“

Michael Hanke se tak stal dvanáctým Čechem, který od založení soutěže v roce 1955 získal některou z cen. „Pikantní je, že jeden z nich byl taky z Berouna: Vilém Kropp (1920 –2012, pozn. red.) v roce 1958 získal ocenění za fotku malého kluka s rukama v kapsách, kterého kárá učitelka. Nedávno mi moje doktorka dokonce říkala: Pane Hanke, a víte, že ke mně už jeden slavný fotograf chodil?“

Letošní úspěch kladenského rodáka žijícího v Berouně se zrodil díky souboru jeho deseti černobílých snímků z dětských šachových turnajů. Pěti- až dvanáctileté děti při nich mají k dispozici třicet až padesát stolů, každý turnajový den trvá zhruba šest až osm hodin. Hanke fotí tento cyklus až na úplné výjimky ve „svém“, tedy Středočeském kraji – v Benešově, Neratovicích, Chodouni, Zdicích, Říčanech, Buštěhradu.

„Hraje se na sedm kol, časem je tam příšerný vzduch, obnáší to spoustu čekání, ale snažím se vždycky zůstat do konce, protože nikdy nevím, kdy to přijde. Pak je to obrovský adrenalin a první záběr bývá nejlepší, i když je třeba nepatrně máznutý – o pidivteřinu později už tam to gesto není. Pořád poskakuju v podřepu, abych udržel oční kontakt s fotografovaným, leje ze mne, skoro nejím ani nepiju,“ popisuje, jak vznikaly oceněné fotografie.

Nevadí rodičům fotografovaných dětí jeho přítomnost? „Do toho prostředí mě přivedl kamarád, jehož syn šachy hraje. A za ty roky už si na mě zvykli,“ říká Hanke a dodává: „Víte, co je zajímavé? Že nejvíc konfliktů s lidmi jsem měl, když jsem nefotil lidi, ale garáže. Chodil jsem po celém Berouně a hledal různě zrezavělá či posprejovaná vrata. Třeba na mě vyběhl chlap v županu až z posledního patra a spustil, že jsem určitě tipař a vybírám místa  k vykradení.“

Lidem, kteří se ocitnou v záběru, občas přinese fotku jako dárek na památku. „Pořád se tam motám a překážím, hlavně při tanečních zábavách seniorů. Tak se jim chci alespoň nějak odvděčit. Ale víte, jak to chodí: někteří dobře vědí, že ode mne ještě žádnou fotku nedostali, takže trochu žárlí na ty, kteří už si nějakou odnesli. Já ale přitom nefotím úplně všechny lidi, protože ne všechny typy jsou pro mě zajímavé.“

Fotky, které jsou pro dotyčného nelichotivé, prý nepublikuje. „Žádná fotka není tak důležitá, abych si kvůli tomu musel dělat nepřátele a byla z toho zlá krev. Rád teď třeba chodím na myslivecké nebo hasičské bály, miluju ty momenty, kdy se lidi ještě stydí nebo když si pak někdo odnáší z tomboly kance na zádech – to jsou výjevy jako z Hoří, má panenko. O půlnoci ale odcházím. Na lidech začíná být vidět, že už jsou v náladě, a já je nechci zesměšňovat nebo si vykoledovat nějaký  konflikt.“

 

Pokusy o autoterapii

S tatínkem se nyní domlouvá, že si od něj konečně nechá předvést, jak se vyvolávají fotografie v temné komoře. „Nikdy jsem to nedělal a trošku mě to mrzí. Sice jsem za tátou do jeho komory chodil a vybavuju si všechny ty kádinky, roztoky a pinzety, ale nezvládl bych to. Na druhou stranu, digitál mi vyhovuje – můžu mačkat spoušť a neřešit přitom, jak je film drahý.“ 

Jeho devatenáctiletý syn Dominik je respektovaným fotografem v komunitě planespotterů – nadšenců, kteří číhají na neobvyklé záběry letadel. „Už i dovolenou si vybírá tak, aby mohl nocovat poblíž letiště,“ směje se otec, který syna předloni doprovázel na letecký den v Hradci Králové a sám přitom během šesti hodin vytvořil sérii snímků s diváky vzhlížejícími k nebi.

Nejvšestrannější umělkyní v rodině je však Jiřina Hankeová. „Maminka je všechno,“ říká její syn. „V mládí začala fotit, pak dělala obrazy a další výtvarné věci, psala poezii, teď už zase fotí – hlavně abstraktní a pocitové věci. Její nejznámější soubor se jmenuje Trapný pokus o autoterapii – fotila sama sebe v čase svých největších depresí, o kterých jsem ani nevěděl.“ 

V té době Michael se sestrou Lucií opouštěli „rodičovské hnízdo“ a zakládali vlastní rodiny. „Na poslední fotce z té série máma leží na zemi a míří na sebe foťákem, jako kdyby se chtěla zastřelit. Ani si prý nepamatuje, že ten záběr pořídila,“ přibližuje její syn a dodává: „Když jsem ty fotky poprvé uviděl na vernisáži v Pražském domě fotografie, rozbrečel jsem se.“

 

 

Češi a WPP
2017 Michael Hanke 
2. cena, Sporty – série (šachové turnaje mládeže)
2014 Jana Ašenbrennerová 
čestné uznání, Každodenní život (homosexuálové v Kongu)
2013 Roman Vondrouš 
1. cena, Sportovní akce – série (Velká pardubická) 
2006 Michal Novotný 
3. cena, Každodenní život – série (škola pro slepce v Libérii)
2004 Jan Šibík 
3. cena, Sportovní črta – série (tradiční indický zápas)
2003 Antonín Kratochvíl
1. cena, Obecné zpravodajství – jednotlivý snímek (zabíjení zvířat v Africe)
1999 Antonín Kratochvíl 
3. cena, Portréty – série (Jean Reno)
1998 Antonín Kratochvíl 
1. cena, Portréty – série (Willem Dafoe) 
1995 Tomki Němec 
3. cena, Každodenní život – jednotlivý snímek (černý trh v Havaně)
1994 Roman Sejkot
3. cena, Sport - série (plavec s Downovým syndromem)
1992 Pavel Štecha 
2. cena, Lidé ve zpravodajství – jednotlivý snímek (pózující Václav Havel)
1986 Zdeněk Lhoták 
2. cena, Sporty – série (spartakiáda v Praze)
1959 Stanislav Tereba 
fotografie roku (brankářův výkop)
1959 Vilém Kropp 
1. cena, Črta – jednotlivý snímek (provinilec)
Zdroj: www.worldpressphoto.org

 

Rodinné balení
Fotografická dynastie Hankeových se sešla v rámci výstavy s názvem Rodinné balení, která je k vidění do 29. března v galerii Czech Photo Centre v pražských Butovicích. Fotografem byl i Michaelův dědeček z tatínkovy strany.
Jiří Hanke senior (1911–1980)
Jiří Hanke (1944) / Jiřina Hankeová (1948)
Michael Hanke (1972) / Lucie Halamíková (1976)  
Dominik Hanke (1997) / Vojtěch Halamík (2004)
Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat