Vzpomínka

Antonín Maněna: A Václav kouřil dál

Jan Dražan
28 / 04 / 2018

Ve věku jedenasedmdesáti let zemřel Antonín Maněna, někdejší šéf Hradní policie a blízký přítel prezidenta Václava Havla. Poprvé se potkali v roce 1974, později Maněna se svou ženou pomáhali Havlovým starat se o chalupu na Hrádečku. Ještě po roce 1989 pracoval Maněna jako opravář továrních komínů, ale v roce 1991 jej prezident povolal na Hrad. Otevíráme část rozhovoru s manželi Maněnovými z knihy Náš Václav Havel.

Ve věku jedenasedmdesáti let zemřel Antonín Maněna, někdejší šéf Hradní policie a blízký přítel prezidenta Václava Havla. Poprvé se potkali v roce 1974, později Maněna se svou ženou pomáhali Havlovým starat se o chalupu na Hrádečku. Ještě po roce 1989 pracoval Maněna jako opravář továrních komínů, ale v roce 1991 jej prezident povolal na Hrad. Otevíráme část rozhovoru s manželi Maněnovými z knihy Náš Václav Havel.

Unikátní knihu rozhovorů sestavili na podzim 2016 (u příležitosti nedožitých osmdesátin Václava Havla a pěti let od jeho smrti) novináři Jan Dražan a Jan Pergler. Několik desítek přátel, známých a spolupracovníků vzpomíná z různých úhlů pohledu na zesnulého dramatika a prezidenta. Magazín Reportér se svolením autorů publikuje výňatky, tento je z rozhovoru s Antonínem Maněnou.

 

(…)

 

Ještě nikdy s nikým jsem nemluvil o konci Václavova života, poznamenalo mě to na zbytek života; jako mě předtím poznamenalo přátelství s ním a s Olgou – říká Antonín Maněna o Havlových v knize Náš Václav Havel, která vychází v listopadu. Maněna a jeho žena Vlasta s Václavem a Olgou trávili podstatnou část jejich disidentského života na Hrádečku. Po revoluci si Maněna založil firmu na stavbu a opravu komínů, v roce 1991 jej Olga přesvědčila, aby začal šéfovat prezidentské ochrance. Roku 2001 však na Hradě skončil. 

Maněna se pak s Václavem Havlem léta neviděl – setkal se s ním až v roce 2011, nedlouho před jeho smrtí. Navštívil ho na Hrádečku, kde se o něj staraly sestry boromejky. V rozhovoru, v němž jej občas doplňuje i jeho manželka, hovoří o posledních návštěvách svého kamaráda i o dalších příbězích z dob jejich přátelství a působení na Hradě. 

 

Václav Havel o vaší návštěvě Hrádečku v roce 2011 věděl dopředu?

Václav spal, tak jsem říkal, nerušte ho, nebuďte ho, přijedu zítra. A sestra Angelika říkala, že ho vzbudí, protože se na mě těšil. Tak jsem si řekl: Aha. Zase tak tajná mise to není. Zařídili to kluci z ochranky. Václav slyšel, jak si se sestrou povídáme, a vstal z postele. A pozdravili jsme se nazdar, nazdar. A najednou to bylo takové, jako bych z Hrádečku odjel včera. Myslím si, že oba  jsme byli za navázání nitě vděční. Neříkám to z žádné nafoukanosti nebo z pýchy, celou dobu jsem na něj myslel, měl jsem o něj strach. Stejně jsem ho nikdy nedokázal ze své širší rodiny vypudit. Pravda je, že teď už se o něj nemusím bát, teď se mi po něm jenom stýská, zrovna tak po Olze. Jsem vděčný pánubohu, že jsme se k sobě dokázali vrátit.

 

Vlasta Maněnová: Bylo to těžké. Ale věděli jsme, že na tom není nijak dobře. (…) Ten podzim už byl špatný. Měl svátek, narozeniny. Vždycky jsem mu napekla vanilkové rohlíčky, měl je strašně rád. Tonda je odvezl na Hrádeček a Václav ho přivítal slovy: „Jé, Vlasta si pamatuje, že je mám rád.“ 

Neviděla jsem ho deset roků. Zároveň jsem na něj deset let měla vztek, ale stejně ho máte rád. Navázali jsme to. Tonda přijel s tím, že by Václav byl rád, kdybych přišla také. Jedno z mých největších rozhodování. 

Když jsem měla znovu vstoupit do kuchyně na Hrádečku, kde jsem deset let nebyla a předtím tam dvacet let vařila. Ještě jsem mu udělala žlutý s bílým, takové cukroví, co mi říkal, že mu ho dělala maminka. Jmenuje se to ptačí mléko, našla jsem si recept na internetu. A ono se to zlomilo. Seděli jsme v kuchyni a mně přišlo, jako bychom tam byli naposledy včera. Takové zvláštní to bylo.

 

Vraceli jste se někdy k vašemu rozchodu?

Nikdy. Nikdy jsme na toto téma nezabrousili. Nešlo by to stejně vysvětlit. Bylo to složité. 

Udělal jsem spoustu věcí špatně, mohl jsem být někdy méně trucovitý. Některé věci prostě nemůžete strpět. Musíte se bránit, jinak ztrácíte svou člověčenskou cenu. Protože jsem nedržel hubu, tak se mi to všechno sečetlo. Pořád jsem věřil, že oba situaci zvládneme, když se známe tolik let. On přeci ví, že bych nikdy nic nedělal proti němu, nepodvedl bych ho. On to sice všechno věděl, ale už tehdy neměl sílu. A síly mu pak v průběhu let ubývaly a ubývaly. A znovu říkám. I přesto jsme na něj mysleli a stejně se nám po něm stýskalo.

Ta první návštěva na Hrádečku byla, jako by se úplně nikdy nic nestalo. Seděli jsme na dvorku a sestřička občas vykoukla, jestli máme všechno, co potřebujeme. 

A Václav mi říkal: „Máš cigára?“

„Samozřejmě, že mám cigára.“

„Tak mi jednu dej, ne.“

„Já jsem ti, Václave, přinesl celý balíček, kdybys měl chuť ještě potom.“

Vždycky jsme byli v podobných věcech spiklenci. Václav si zapálil a samozřejmě se hned sestra boromejka objevila ve dveřích: „Pane prezidente, vy ale nesmíte kouřit.“

On se na ni podíval takovým zvláštním pohledem ublíženého medvídka: „Sestřičko, já kouřím jenom proto, abych se ujistil, že mně to nadále nechutná.“

A kouřil dál. Sestřička se sice nespokojila s tímto vysvětlením, ale dál to neřešila.

 

Vídali jste se pak pravidelně?

Ano. Někdy jsem jel sám, někdy se mnou jela Vlasta. Boromejky se mě ptaly, co je to žluté s bílým. Že ze všeho, co přivezu od Vlasty, jim pan prezident nabídne ochutnat, ale žluté s bílým si bere nahoru k sobě a nikoho k cukroví nepouští. Vlasta příště upekla štrúdl v takovém množství, aby zůstalo i pro boromejky. Zabalila ho do alobalu a já tam štrúdl rychle odvezl, aby byl ještě teplý. Já vím, že jsou to hlouposti, ale vzhledem k tomu, jaké vztahy mezi námi panovaly, to byl návrat. Protože tak to Vlasta dělala vždycky. Když byla dřív na Hrádečku sláva, tak šéfkuchařem byl Václav, ale rád přepustil ostatní povinnosti mojí ženě. Rámcově navrhl, co by se mělo, a pak do toho občas vstoupil. Byl pyšný na to, jaký je kuchař. Mnohem víc, než jaký je prezident či spisovatel. Nemyslím si, že k tomu měl nějaký důvod, ale určitě si to myslel. On měl rád rybízový džem a byl schopen ho nacpat úplně do všeho. Vlasta jeho kuchařství korigovala, opravovala, aby všem chutnalo. Tak to bylo na Hrádečku normální.

(…)

Takhle jsme tam žili. A když jsem to všechno ztratil... Vím, že je to blbost, že to není žádná ztráta. Ale je to, jako když máte příbuzný a najednou k nim nesmíte. To byl pro mě strašný zlom. Tak toto se na podzim 2011 podařilo naprosto jedinečně překonat.

 

Vlasta Maněnová: Přetrhlo se to, protože zemřela Olga.

Nikdy by se to nepřetrhlo, kdyby Olga nezemřela. Olga byla jednotící prvek. Navíc Olga nikomu nic nedarovala. Olga vytkla chybu okamžitě, důrazně a někdy u toho člověk nebyl rád. Ale já jsem ji měl rád, že je taková. Prostě byla fajn. Měla tady být. Bez Olgy není Václava. Ona byla vždycky první, která jeho texty četla. Leckdy řekla: Vašku, ty máš za den devět deset geniálních nápadů. Ale mnohdy se až jedenáct z nich nedá použít. Měl jsem ji rád i za to, jak se chovala k mé ženě, k mému synovi. Brala je s sebou na dovolenou, čímž mi trochu splácela, že jsem od rodiny v Praze. Tak to trochu kompenzovala svým naprosto decentním, vkusným způsobem.

 

Vzpomínáte na hradní období v dobrém, nebo ten bolestný konec vše překryl?

Bylo to krásné období, rád na to vzpomínám. A uvědomuji si, že i když jsem leccos ztratil, že jsem přes veškeré ztráty mnohem víc získal. Nikdy bych nebyl v blízkosti takových velkých lidí, kdyby mě k nim Václav s Olgou nedostali. Nikdy bych nešel na snídani k Pavlovi Tigridovi, nikdy bych si s ním nemohl potykat. Nikdy by na mě Ivan Medek neťukal přes stěnu našich služebních bytů, které spolu sousedily, že je čas na panáka. Miloval jsem je všechny. Měl jsem rád i pana Dobrovského, i když jsme chvíli k sobě hledali cestu. Viděl jsem svět, a to hned několikrát. Pravda je, že z komínů je také daleko vidět, ale přes hranice krajů jste nedohlídl. Takže to jsou věci, za které jsem jim vděčný, nikdy jim to nezapomenu. Donutilo mě to učit se anglicky. Donutilo mě to učit se další věci, o kterých jsem si myslel, že se bez nich obejdu. Pobyt na Hradě mě přiměl k tomu, že je potřeba se pořád něco učit a zdokonalovat se.

 

Vy jste odešel na Hrad přímo z komínu, který jste opravoval?

Začátek na ochrance (v roce 1991 – pozn. red.) byl složitý, i když jsem kluky z ochranky znal z Hrádečku. Ale nikdy mě nenapadlo, že dostanu takovou nabídku. 

A když jsem ji dostal poprvé, tak jsem ji odmítl, protože jsem si akorát založil firmu. A chtěl jsem být nezávislý, chtěl jsem, aby moje rodina měla tolik peněz, že nebude nikdy strádat. Odmítl jsem i druhou nabídku. Až napotřetí jsem zkrátka podlehl. Olga mě požádala a já jsem jí nedokázal říct ne. Zrovna jsem v Kaznějově stavěl plechový komín, asi 40 metrů vysoký. A najednou mi volali, ať se na to vykašlu, že mám jet na Hrad. Tak jsem dodělal komín a odjel na Hrad. Na začátku to byly jedny velké rozpaky a moc mi nepomáhalo ani to, že jsem znal kluky z ochranky. Ale je pravda, že oni pomáhali hodně mně. 

 

Vlasta Maněnová: Nám se samozřejmě změnil život. Měli jsme kluka v pubertě. Tak jsme do Prahy nechtěli. A Olga říkala, ale vždyť je na tom teď finančně dobře. A já jsem jí říkala: Olga, kdyby byl doma na komínech, tak je na tom pětkrát líp.

 

Václav Havel vám to nabízel hned, jak se stal prezidentem?

Hned potom. Vždycky si budu pamatovat Olžin argument, že se mezi nimi necítí a že jim nevěří. Nemyslím si, že by to byla pravda, měl tam spoustu slušných lidí. Pár lidí jsem samozřejmě vyhodil, protože službu zneužívali. Ale oni ji zneužívali za Husáka, tak ji zneužívali i za Havla. Ale zůstalo tam pár lidí, kteří sloužili už za Husáka. Byli to řemeslníci, kteří uměli řemeslo. A čerta starého je zajímalo, pro koho dělají. Řekl bych, že se nám podařilo vytvořit funkční a relativně semknutý kolektiv. Přirozeně jsem se dopustil nějakých chyb, ale strašně rád na práci na Hradě vzpomínám. Tak jako projíždím republikou a vidím zbytky továrních komínů, které jsem stavěl. A říkám si, to jsem dělal já. Tak zrovna tak občas potkávám lidi, kteří zůstali v politice, v ochrance, s kterými si mám co říct. Tak to jsou ty klady, které si člověk do života přinese.

 

Jak se člověk přeorientuje z komínů na ředitele ochranky prezidenta?

Jste-li schopen racionálních úvah a máte nějaké zkušenosti, tak změna není tak strašná. Měl jsem na komínech 40 lidí, musel jsem pro ně sehnat práci, vyfakturovat, pracovat s nimi, o vše se postarat. Takže jsem uvažoval manažersky. Podnikali jsme takhle už za bolševika. Když vaši lidé zjistí, že za nimi stojíte, tak s vámi začnou počítat, a to vám strašně pomůže. Nemyslím, že je to nějaký zásadní zlom. A pak také musím připustit, že jsem chytrý. Jednou za čas se odjelo takzvaně „vládnout“ na Slovensko. A člověkem na mé úrovni v Bratislavě byl doktor Emil Bosák, přesvědčený federalista, brilantní odborník a nenásilný učitel. A on mně na začátku strašně pomohl, otloukal mě. 

 

•••

Řada lidí vzpomíná, že Václav Havel potřeboval mít kolem sebe společnost.

Vlasta Maněnová: Nechtěl být sám. Celý život chtěl mít někoho u zadku. On tak byl vycvičený od maminky. Stačilo, když byl někdo v baráku. A proto byl tak strašně sám v tom konci a strašně těžce to nesl.

 

Návštěvy na tom jeho konci nebyly nijak pravidelné. Byly neuspořádané. Ale když tam Vlasta nejela, tak mu vždycky něco poslala, a tím mu dala na vědomí, že na něj myslí. Vlasta mu schovávala jídlo, aby to nikdo nevyšmejdil, i v dobách, kdy bývalo na Hrádečku spousta lidí. Občas se stalo, že Václav doplatil na svou žravost v dobrém slova smyslu. Vlasta když vařila Václavovi, někdy vařila i Ďule (fence – pozn. red.). A Václav si občas popletl cedulky. A říkal, že to bylo velmi dobré, ale že ho překvapilo, kolik je tam rýže a kolínek.

 

Vlasta Maněnová: Já jsem se ho ptala: „Dal jsi Ďule?“

„Ne.“

„Dyť jsem jí tam dala do hrnce.“

„Aha, to bylo pro Ďulu.“

Vždycky jsem se ptala, jestli mám dát na misky cedulky a Václav vždycky říkal, že není blbej, že to není potřeba. Pak se divil, proč tam dávám tolik rýže a kolínek. Ale sežral to všechno.

 

Vlasta se vždycky snažila, aby z toho Václav profitoval, což byl také smysl našich návštěv. Ale nechtěl tam být sám. Nebyl rád sám. Při těch návštěvách si tak pokládal nahlas otázky: „A co když je (sestry boromejky – pozn. red.) tady Duka nenechá? Já tady budu sám.“ Já jsem mu říkal: „Václave, Duka je tvůj přítel, seděli jste spolu, proč by sestry boromejky odvolával. Ale i kdyby nebyl přítel, je to člověk, který má v popisu práce pomáhat ostatním. Ten by nic podobného neudělal.“

A on si pořád vedl svou: „A co když to udělá? Já tady nechci být sám. Ale víš, já nechci umřít sám.“

„To samozřejmě nemá cenu o tom konci takhle mluvit. To je snad brzy,“ říkal jsem mu. „A navíc tady nejsi sám.“

„No nejsem tady sám, ale stejně jsem sám.“

„Ale můžeš odjet do Dělostřelecké (do pražské vily – pozn. red.).“

„No, můžu. Ale tam já nechci, protože nechci umřít sám.“

To bylo pro mě strašný, strašně špatně se to poslouchá, tak jsem mu říkal: „Ty to dramatizuješ.“

„Ne, já vím, jaké to bude. Podívej se na ty lidi, co umřeli sami. Na všechno byli sami.“

 

Bál se smrti?

Z toho konce měl hrůzu a na toto téma se mnou mnohokrát mluvil. My jsme ho oba uklidňovali, jak se dalo. Nevím, jestli to reflektoval. Ale rozhodně o tom chtěl mluvit a chtěl to slyšet. Jednou jsem takhle šel při odchodu za boromejkami a říkal jsem jim: „Vy jste měly otevřené dveře a slyšely jste to.“ A ony říkaly, že s nimi o tom nemluví, že o tom mluvil jenom se mnou. Ale neříkejte mi, že nemluví o tom strachu, ptal jsem se jich. A ony říkaly, že s nimi opravdu o smrti nemluví.

Strach z toho posledního okamžiku, že na něj bude sám, tak ten měl a měl ho velký. A když se ten konec blížil, přiblížily se Vánoce a bylo jasné, že bude muset odjet z Hrádečku a prožít Vánoce v Dělostřelecké. Nikdo jsme mu nedokázali pomoct. Jeho mysl to zaměstnávalo a jeho depresi to prohlubovalo. A proto tam člověk musel jet.

 

Kdy jste ho viděl naposledy?

Naposledy jsem tam byl dva dny před jeho smrtí. Ležel, volali mně kluci z ochranky, abych přijel, že kvůli mně vstane. Opravdu. Hned si nechal uvařit kafe, vzal si štrúdl a nabízel sestřičkám. Ale bylo vidět, že opět začne debatu o tom, že nechce jet do Prahy. A že se existenciálně cítí zde na Hrádečku. Bylo to smutný. Tak jsem se druhý den rozhodl, že ho pojedu zkontrolovat, protože se mi nelíbil. Ujistil jsem se, že je z rodiny sám. A kluci říkali, abych opravdu přijel, že na to tak trochu čeká. Vlasta mi ještě rychle něco nachystala. Než jsem stačil vyjet, tak mi ochranka volala zpátky, že je paní Havlová na cestě z Prahy. Tak jsem řekl, že nejedu. Nechtěl jsem si s nikým jiným povídat. Měl jsem to vydržet. Druhý den umřel.

 

•••

Když jste se začali za komunismu stýkat, nebáli jste se, že kvůli tomu budete mít problémy?

Bál jsem se až do listopadu 1989. Na komínech jsem se také bál. Foukal vítr, plechový komín byl shnilý. Ale věděl jsem, že když vylezete nahoru a překonáte strach, tak si vyděláte slušný prachy. Takže jsem si vždycky našel nějaký důvod, proč strach potlačit. V práci to byly jednoznačně prachy. Když jsem jel na Hrádeček, tak jsem měl taky strach. Věděl jsem, že z toho bude průser, že budou nepříjemnosti, že půjdu k výslechu. Musel jsem tam ale jet, protože jsem si musel dokázat, že když tam na mě čekají, tak se neposeru ve Vlčicích. Upřímně řečeno, já jsem měl ještě jednu výhodu. Mám děsně statečnou ženskou. Ani jednou mi neřekla, že nepojedeme. A mnozí mi říkali, abych se s Havlem nestýkal. Moje máma byla nepříčetná. Vlasta nikdy neřekla nic. Když jsem se do Vlasty zamiloval, tak moje žena byla nemocná a musela brát takové speciální léky, které se strašně složitě získávaly. Nebyly tady uznané a pašovaly se ze Švýcarska. To bylo první, co estébáci zjistili. Že si obstaráváme ty léky tak trochu podloudně. Jednou jsem přišel k výslechu a estébák začal: „Vy se přes neustálé varování dál stýkáte s rodinou Václava Havla. Víte, že máte zakázaný i písemný styk, a vy si z nás děláte prdel. A my vám teď naznačíme, jak by to mohlo dopadnout. Když nám to tady podepíšete, tak získáte mnoho výhod. Třeba ty léky vám budou chodit legálně. Vaše žena nebude muset shánět peníze. Nebudete muset žebrat na Západě, aby vám poslali lék. Budete ho mít a jako bonus ji pošleme do Sanopzu (pražská nemocnice postavená pro prominenty režimu, nyní Nemocnice Na Homolce – pozn. red.). Tam si s nemocí poradí. Anebo ne. Anebo se nadále budete chovat, jak se chováte. A všechny nabízené výhody půjdou do prdele. A léky sem už nedostanete. To my zařídit umíme.“

 

Řekli jste to Havlovým?

Já jsem to samozřejmě nepodepsal. Vytáhli tehdy argumenty, že hazarduji se zdravím své ženy. Šel jsem domů a brečel. Byl jsem v háji. Na jednu stranu jsem si říkal, že jsem je poslal do prdele. Na druhou stranu jsem si říkal, co teď řeknu Vlastě. Přišel jsem domů, Vlasta to na mně poznala. Tak jsem jí všechno řekl. A Vlasta mi řekla: „Udělal jsi dobře, žes to nepodepsal. Ono to nějak dopadne.“

Což bylo pro mě sebepotvrzení. Hned jsme odjeli na Hrádeček a Vaškovi a Olze to řekli. Vašek mi říkal, že jsme to museli čekat. Ale všechno zařídil a lék chodil diplomatickou poštou. 

 

•••

Které vlastnosti vás na Havlovi štvaly?

Dokud nebyl prezidentem, tak vážně nic. Někdy mohl být poněkud štědřejší k okolí. Víc se mělo dostat třeba na Ivanovy syny z prvního manželství. To byla ale jeho věc a mně do toho nic není. Později, když byl prezidentem, tak jsem si kolikrát říkal, že by mohl polevit ve zdůraznění té funkce. Ale to je proces, který musí nevyhnutelně srazit každého. Jste hlava státu a všichni vás udržují v té iluzi skvělosti. Olga třeba říkala: „Vašku, dávej si pozor na ten podpis. Tu čárku za tím L na konci máš čím dál tím delší.“

 

Vlasta Maněnová: Ješitný byl. Jako každý chlap. Nebyl lakotný, ale nechtěl být u těch finančních transakcí. Jednou v životě mi půjčil peněženku. A to jsem si říkala, že je to vyznamenání. Olga šacovala šaty a našla tam tři dolary, tak mi je dala pro kluka, ale aby to Vašek neviděl.

 

Ať udělal cokoliv, většina mu říkala, že to udělal dobře. Ale byl tam třeba Láďa Špaček, Michal Žantovský, pan Medek, Luboš Dobrovský, kteří se ho snažili korigovat. Většinou to byli lidé, kteří v sobě mají tolik noblesy, že jsou schopni ji předat dalším. Já jsem mu to všechno odpustil. Ne že by mně něco nevytknul, nebo na mě nekřičel. Potřeboval nějaký ventil. Moc výhrad jsem k němu neměl. Šetrnost, to se musím smát, když si na to vzpomenu.

„Kam jdete?“ zeptala se Olga (už v dobách prezidentování – pozn. red.).

Vašek řekl: „Do kina.“

„Já vám nedám žádné prachy, protože jdete stejně do hospody.“

„Ne, Olga. V žádném případě. Jdeme do kina.“

„Když jdete do kina, tak to máte dost.“

Šli jsme do kina, z kina jsme šli do hotelu Šroubek, že si dáme flašku bílého. Já jsem si nedal, protože jsem řídil. „To nevadí, Tondo, že si nedáš, ale máš nějaké peníze? Ona mi Olga žádné nedala. Já mám tu zlatou kartu.“ Ale tu nějak nerad používal, tak jsem prošacoval peněženku a zjistil jsem, že mám 70 korun. Seděli jsme na zahrádce a Vašek se rozhlíží kolem a uviděl jednu kolegyni z hradní kanceláře, tak ji pozval ke stolu a hned objednal další flašku. To už jsem trochu znervózněl, ale protože jsem měl vysílačku, tak jsem se naklonil od stolu a řekl jsem do vysílačky: „Kluci, máte někdo peníze? Potřeboval bych půjčit tak litr, možná dva.“ Za chvíli přišel někdo z ochranky, skrz truhlíky s kytkami mi prostrčil peníze, mně se zlepšila nálada. Toho manévru si všiml majitel podniku a řekl: „Pane prezidente, abychom předešli případnému budoucímu nedorozumění, přirozeně je všechno na mě.“

Já jsem vrátil dvoulitr a karta zůstala panenská. To neříkám, že to udělal z lakomosti. On s tím nějak nepočítal.

 

Když jste musel z Hradu odejít, co vám Havel řekl?

Zeptal jsem se ho, jestli mi to může vysvětlit. Vašek říkal, že si to řekneme někdy na Hrádečku u sklenky vína. 

„Já jsem něco provedl?“

„Ne.“

„Tak jsem něco udělal špatně?“

„Ne.“

„Tak seru Dášu?“

„Ne, ale řekneme si to na Hrádečku.“

A já jsem mu řekl: „Už nebude Hrádeček, už nebude sklenka vína. To je sežraný krajíc chleba.“

To bylo poslední, co jsme si řekli. Nevěděl, co má říct.

Těch lidí, kteří se s ním stýkali v disentu nebo pak na Hradě a on se od nich dokázal odstřihnout přes noc, těch bylo víc. Myslíte, že mu na konci chyběli?

Nerad říkal nepříjemné věci. Já jsem živý doklad toho, kolika lidem jsem to musel říct za něj. Když bylo potřeba někoho vyhodit, tak poslali mě. Jednou jsem se ho ptal, koho pošle, až bude vyhazovat mě. Nedovedl se svých lidí zastat. Nemyslím si, že by ho to nemrzelo. Nebyl žádný cynik. Neuměl se ale za své lidi servat. Bohužel si mnohdy nechal něco namluvit.

Redakčně upraveno a zkráceno.

 

 

Náš Václav Havel
Petr Pithart, Luboš Dobrovský, Marta Kubišová, Dominik Duka, Antonín Maněna. To je jen pár jmen z několika desítek lidí hovořících o Václavu Havlovi – rozhovory s nimi pořídili Jan Dražan a Jan Pergler za spolupráce fotografa Ondřeje Němce a uspořádali je do knihy Náš Václav Havel. Její vydání se váže ke dvěma důležitým datům. 5. října 1936, tedy před osmdesáti lety, se Václav Havel narodil. A 18. prosince 2011 zemřel: zanedlouho od jeho smrti uplyne pět let. Kniha vychází v listopadu v Nakladatelství Zeď.
Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat