Stopem po Africe

Poláček v Africe: Chlapče, jedeš do války

02 / 11 / 2017

Myslel jsem, že pojedu pořád jenom na sever, tedy k domovu. Sedmiletá dcera mi před cestou napsala milostný dopis (nejkrásnější, jaký jsem kdy dostal) a já ten papír každé ráno hladím očima, do Prahy se těším. Jenže menší problém: právě sedím na krosně za zambijským městem Kasama a už hodinu mávám na auta, která míří přesně na druhou stranu – zpátky na jih.

Myslel jsem, že pojedu pořád jenom na sever, tedy k domovu. Sedmiletá dcera mi před cestou napsala milostný dopis (nejkrásnější, jaký jsem kdy dostal) a já ten papír každé ráno hladím očima, do Prahy se těším. Jenže menší problém: právě sedím na krosně za zambijským městem Kasama a už hodinu mávám na auta, která míří přesně na druhou stranu – zpátky na jih.

V Africe jsem tři týdny, ale zdá se mi, jako bych tu byl už měsíce. Matně vzpomínám, že kdysi dávno (ve skutečnosti před deseti dny) jsem byl v Namibii, a na počátků věků dokonce i v Jihoafrické republice… 

Původně jsem chtěl každou projetou zemi známkovat, ale po těchto prvních dvou zemích jsem to vzdal – obě byly na pohled krásné a vzrušující jak dokument z National Geographic, civilizované a bezpečné jak Česko a na stopování až nudně snadné; obě by dostaly samé jedničky.

Zambie je přeci jenom složitější, vezměme si například to stopování. Nikdo tady moc nechápe, oč mi jde. V téhle zemi se stopuje běžně, ale řidičům se platí, podle čehož vypadá má aktuální situace. Auta jezdí, jedno za pět minut, a docela staví, každé druhé: „How are you? A kam to bude?“ 

Říkám, že třeba do sto padesát kilometrů vzdáleného města Mpika, prostě kamkoli jižním směrem, a oni přikývnou, ať tedy nasednu: „Do Mpiky za padesát kwacha.“ Je to jenom něco málo přes sto korun, ale odmítám: „Nemám moc peněz. Rád vám koupím nějaký pití, ale za odvoz platit nebudu, sorry.“

Dobré je, že všechno řešíme klidně, dokonce vesele. Řidič mi pohrozí prstem, abych nekecal, já si nasliním pravý prostředník s ukazováčkem, „fakt!“, on se omluví, že podrží místo případnému platícímu pasažérovi, já kývnu, že chápu, rozloučíme se, a můžu si zas sednout na krosnu.

Po deseti dnech v Zambii bych to vyčíslil následovně: z deseti řidičů jich šest chce peníze a trvá na tom, dva sice chtějí peníze, ale když se dáme do řeči, okamžitě na nich přestanou trvat, devátý peníze nechce, a desátý nejenom, že nechce, ale nějaké mi dokonce nabízí. 

Tento poslední typ už bývá natolik otevřený a chápavý, že mu snadno vysvětlím svůj postoj: „O peníze vůbec nejde, Barry,“ říkal jsem například včera příslušníkovi zambijských leteckých sil, který mě vezl z Mpulungu do Mbaly, kde vytáhl peněženku a začal mi hledat další odvoz, „ve skutečnosti mám dost, ale porušil bych svoje pravidla. Nebavilo by mě to. Všechno by bylo takový neosobnější, horší...“

Barry chce, abych byl konkrétnější, tak dobře: „Podívej, ti řidiči nechtějí moc – pět dolarů za sto kilometrů. Jenomže moje cesta domů měří dvacet tisíc kilometrů, možná víc. A vynásob si, kolik by mě stála, kdybych začal platit...“ „Počkej,“ přeruší mě Barry, „tak kolik jsi zatím od Kapskýho města zaplatil za transport?“

Řeknu mu to přesně: „Tři dolary.“ Vyvalí oči, ale potom nadšeně vyprskne smíchy: „Neuvěřitelný,“ chechtá se, „skvělý!“ 

Pokrčím rameny: „Taky bych mohl říct, že sto dolarů, protože jsem pak během jízdy každýmu šoférovi nabídl přinejmenším pití,“ vysvětluju mu, „ale ono jde ještě o něco jinýho. 

Mně vůbec nevadí odmítat taxikáře a čekat na nadšence, protože se to nakonec vyplatí. Taxikář má plný auto, zastavuje v každý díře, ve mě pravděpodobně nevidí nic moc dalšího než chodící peněženku, a já se nedivím. Ale nadšenci? To bývají lidi tvýho typu – úspěšní, s pěkným, rychlým a prostorným autem, s chutí pokecat...“

Tohle se tedy stalo včera, Barry všechno pochopil, ale dnes jsem jakýsi nalomený, protože je pětatřicet stupňů a já na svého nadšence čekám už hodinu a půl. 

 

 

Že bych pět dolarů dal? 

Ne, ještě ne. Ještě budu koukat na tu fascinující paní, říkám si.

Krosnu jsem si totiž položil na krajnici kousek od staré ženy, která prodává manga, má jich dva kýble, ale vůbec nic pro úspěch svého podnikání nedělá. Nehnutě sedí ve stínu (mangovníku), vesele mluví buď na mě, nebo sama pro sebe, to nevím, protože z jazyka bemba umím říct je slovo „šán“, což je – aspoň doufám – „ahoj“, ale nemá v ruce žádnou cedulku, na auta nemává, a taky u ní vůbec nikdo nezastavuje, neprodala jediný kousek. 

Řekl bych, že nic neprodá do večera, ba ani do konce roku, ale zjevně jí to nevadí. Pozoruje svět, jako ty babky za mého dětství, které byly věčně vyvalené z oken a zíraly na dvorek. Občas mě napadne, kam tyhle babky zmizely, ale nejspíš to bude jednoduché, sedí u televize. Tahle prodavačka manga zatím nemá v chýši elektřinu, ale určitě se dočká. Dávám tomu pět roků, a už tu takhle sedět nebude…

Čili tímhle já plním čas – přemýšlením o blbostech.

Projel kolem mě nádherný, obrovský ford, ale nezastavil. Stopuju hned za checkpointem, který tu je vstupní bránou do každého města, a policajt na mě už potřetí volá, ať jdu za ním, do stínu.

Nechci. Nechci, aby mi auto sháněl on, nechci být k někomu usazen, díky.

Po pěti minutách se obrovský ford vrací: „Já byl zamyšlenej,“ zdraví padesátník William a v podstatě hned se pochlubí, že bere čtyři tisíce dolarů měsíčně coby náměstek ministerstva školství, a že se před pár dny vrátil z konference v gruzínském Batumi.

Hodím krosnu do kufru a ukážu na babku. „Mango na cestu?“ William koupí čtyři kusy, babka inkasuje svých deset kwacha, ale výraz ve tváři se jí nezmění. Je v takové klidné pohodě, stejně jako před minutou. „Šán,“ mávnu na ni z okna.  Za hodinu budu o stovku kilometrů dál…


Je to riskantní

Proč ale vlastně jedu na jih?

Minule jsem popisoval hledání internetu u jezera Tanganika, a nakonec jsem jednu wi-fi našel, přímo v přístavu, v hlavní kanceláři.

Zambijci jsou velmi hodní, přátelští lidé (vůbec mě neštvou, opravdu ničím, pokud teda nechci vyměnit v bance čtyřicet dolarů, protože taková transakce trvá půl hodiny a musím kvůli ní vyplnit dva formuláře), takže mě slečna úřednice usadila ke svému stolu. To je další věc, která se mi tady, v té nejafričtější Africe, líbí – ženy jsou poměrně emancipované. Pracují i na důležitých místech, před chlapy nedávají najevo žádný ostych, nevzhlížejí k nim zespoda, a v neposlední řadě – suverénně nosí upjaté sukně a často mívají hluboké výstřihy, pokud to tedy nejsou muslimky. Což není fór, protože muslimů, mešit a vývařoven s halal jídlem je všude dost, ale nikdo to moc neřeší. Mnohokrát jsem seděl v nábožensky smíšeném autě, jeden křesťan, jeden muslim, dva největší kamarádi.

Ale zpátky ke slečně úřednici. Nabídla mi, že jestli vydržím do zítřka, mohl bych do Demokratické republiky Kongo odplout na nákladní lodi, že mi to zařídí, vlastně to bude další stop, a já nadšeně přijal.

„Je to ale riskantní,“ řekla ona.

„Nevadí,“ odpověděl jsem nejdřív, ale pak jsem o tom celý den mluvil s místními lidmi, a nakonec se nádherného plánu lekl.

„V lepším případě tě hned okradou, v horším zemřeš,“ vyslechl jsem si totiž. 

„Začala tam nová občanská válka. Jen za poslední měsíc přeběhlo k nám do Zambie sedm tisíc konžských uprchlíků.“

„Ani si to nedovedeš představit – jsou tam zlomený duše, pokřivení křesťané, lidi zmítaní jen pudem sebezáchovy a touhou přežít.“

„A taky jsou to magoři! Jejich země je neskutečně bohatá, plná diamantů, ale oni z nich nebudou nikdy nic mít, protože se navzájem vyvražděj...“ A tak dále.

Tak co mám dělat?

„Válčej tady nedaleko, na východě Konga. Vrať se tisíc kilometrů dolů a do tý jejich šílený země zkus vjet až z Lubumbashi, tam se nestřílí.“

V noci ještě váhám, ale pak se znovu podívám na dopis od dcery a je rozhodnuto – chci žít. Vracím se.

„Víte co,“ říkám druhý den úřednici, „já na tu loď kašlu.“

Ne, že bych jí zíral do dekoltu, ale přesto cítím, že si oddychla: „Dobře děláte.“

 

 

Tomášova aktuální poloha. Tato mapa se aktualizuje každé tři minuty.

 

Ano, Čech je z mých Čech

Proto teď tedy mířím na jih, a nadšeně zjišťuju, že se dá v Zambii dokázat to samé jako v mnohem bohatší Namibii nebo JAR – nakonec těch tisíc kilometrů zvládnu za jediný den.

Po Williamovi z ministerstva zastaví Zimbabwan Simba, překupník aut: „Před čtyřmi dny jsem doma sedl na autobus a pětapadesát hodin jel do Dar es Salaamu v Tanzanii,“ líčí svoji story. „Tam jsem v přístavu koupil tohohle nádhernýho, jenom devět let starýho mercedesa za dva tisíce dolarů, nasedl do něj, a jedu těch dva a půl tisíce kilometrů zpátky. Řídím vlastně pořád, a proto jsem ti taky zastavil, abych si pokecal. Zítra dopoledne budu doma, kde tohle auto prodám za šestinásobek – dobrý, ne?“

 

Přehledová mapa Tomášovy cesty. Tato mapa se aktualizuje v delších časových intervalech.

 

 

Dobrý, až na to, že mě vyhazuje v městečku Kapri Mposhi v čase 17:55, tím pádem se za pět minut setmí, jako vždycky, a já za tmy jen nerad stopuju. Ale řidiči jsou v těchto zlomových chvílích vždycky nejvstřícnější, asi cítí, že jde do tuhého, takže mi v 17:59 zastavuje mrazící náklaďák naložený masem, dostávám tenkou a pálivou hovězí klobásku, jako vždy řeknu, „ano, máte pravdu, Petr Čech je z mých Čech,“ a dva závozníci, jmenovci Victor a Victor, oba adventisté sedmého dne, mě po pěti hodinách chorálů a gospelů, linoucích se z autorádia, doručí do Chingoly na konžské hranici.

Tento článek píšu dvě hodiny a ze severu jsem nezaslechl ani náznak střelby.

Házím krosnu na záda a vlastně se – ano, masochisticky – těším. 
 

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat