Příběh

Zlatá Ester: Mimozemšťanka na sněhu

15 / 01 / 2017

Má zvláštní povahu. Ostatně, občas to o sobě říká sama: „Jsem mimoň.“ Teď vybojovala na světovém šampionátu snowboardistů zlatou medaili v paralelním obřím slalomu. A má navíc i stříbro ze slalomu. Otevíráme reportáž, která přibližuje sportovní dráhu i rodinné zázemí Ester Ledecké.

Má zvláštní povahu. Ostatně, občas to o sobě říká sama: „Jsem mimoň.“ Teď vybojovala na světovém šampionátu snowboardistů zlatou medaili v paralelním obřím slalomu. A má navíc i stříbro ze slalomu. Otevíráme reportáž, která přibližuje sportovní dráhu i rodinné zázemí Ester Ledecké.

Ten prosincový víkend v Cortině d’Ampezzo byl nervákem pro všechny zúčastněné. Ester Ledecká si už po osmifinálové jízdě na malou chvíli myslela, že prohrála, a tudíž si může sbalit snowboard. My jsme měli prvních dvacet čtyři hodin pocit, že se s námi Ester nebude bavit, že tu jsme zbytečně, ale… Ale začněme od začátku.

Začněme 23. března 1995, tedy v den, kdy se Ester Ledecká narodila. V pražské porodnici byl tehdy i její táta Janek Ledecký a jistě, dojímal se a usmíval, ale cosi tomu úsměvu chybělo k dokonalosti.

O den později musel odjet na turné (fanynky tou dobou milovaly píseň Budu všechno co si budeš přát), a když se po třech týdnech vrátil, úsměv už byl stoprocentní. Ke své ženě Zuzaně, někdejší výborné krasobruslařce, pronesl následující slova:

– Jé, ona už je teď hezčí, viď?

– No… je.

– Taky máš ten pocit? No sláva, já se ti první den bál říct pravdu, abys nebyla smutná, že mluvím hnusně o naší holčičce, ale ona vypadala jako mimozemšťan. 

– Vypadala legračně. Což bude asi i tím, že má tak nějak zvláštně protaženou hlavu směrem dozadu. Vlastně jsi to vystihl, trochu připomíná mimozemšťana…

Dnes už má Ester Ledecká lebku v normě, ale mimozemšťankou je pořád. Nejenom z toho důvodu, že je fantastická na snowboardu i na lyžích, ale tak nějak všeobecně – má zvláštní povahu. Ostatně, občas to o sobě říká sama: „Jsem mimoň.“

 

S láskou, Bryan Adams

Když jí byly necelé tři roky, prvně se potkala se svojí bronzovou životní láskou, s Jaromírem Jágrem. Hokejisté se tehdy vraceli z Nagana a ona je vítala na letišti. Tedy ona… Spíš její děda Jan Klapáč, kdysi famózní hokejový útočník, ale Ester tam byla taky. Později se s Jágrem setkala coby osmnáctiletá na olympiádě v Soči, byla zrovna s tátou v jídelně. Janek Ledecký se dal s Jágrem do řeči, ale Ester nemohla; nevypravila ze sebe jedinou větu, tak moc se styděla…

Její stříbrnou životní láskou je rakouský slalomář Marcel Hirscher, o kterém občas hovoří jako o snoubenci (o čemž Marcel pravděpodobně neví, navíc je zadaný), ale její největší, tedy zlatou láskou je kanadský zpěvák Bryan Adams – o tři roky starší než Esteřin táta, ale ano, vypadá výborně. (Janek Ledecký taky, samozřejmě.)

Až bude v Cortině po závodech, slavnostním ceremoniálu i po dopingové kontrole, což je taková hodinu a půl trvající radost v místnosti se záchodem, málem upadnu do mdlob, protože mi Ester, která se od včerejška tvářila jako špatně naladěná autistka a šetřila každým slovem, začne v lanovce plné sportovců a flamendrů vyprávět historku:  

„Když hrál Bryan v Brně, tak maminka využila toho, že je promotér koncertu její kamarád, a dostala mě do zákulisí. Mohli jsme se společně vyfotit, ale já chtěla ještě něco. Už už se zdálo, že to nevyjde, ale pak jsme vyjížděly z parkoviště a já najednou vidím, že kousek od nás nastupuje do auta i Bryan se svými bodyguardy. Řekla jsem mámě: Teď je ta chvíle, podej mi kytaru!, a vyběhla jsem směrem k Bryanovi. Bodyguardi ztuhli a sahali po vysílačkách, Ježíšmarjá, co je to za holku?, ale Bryan řekl, ať mě pustí, já mu vrazila na klín svoji růžovou kytaru a on mi na ni napsal: S láskou, Bryan Adams. Což jsem pochopila jako jasný signál, že přeskočila jiskra, a od této chvíle k sobě navěky patříme.“

Přeruším ji: „A co na to ten Marcel Hirscher?“ 

„Toho mám spíš jako zadní vrátka, která ale nebude potřeba otevřít, protože Bryan řekne Ano – a budeme spolu až do smrti.“

 

Zítra bez Večerníčku

Když se vrátím v čase o den nazpět, mám před sebou úplně jinou Ester.

Je půl sedmé večer a ona, vysprchovaná a s mokrou hlavou, přichází na recepci svého hotelu, kde čeká hlouček sportovních novinářů.

Půl hodiny trpělivě odpovídá na otázky, ale je z ní cítit, že by byla raději jinde, nejlépe v posteli. Není jí moc dobře, od rána nejí, nemůže. Včera dojela v Carezze druhá, ale dnes odpoledne na tři hodiny vytuhla, což se jí nestává.

Nicméně odpovídá, a občas se dokonce zasmějeme. Evidentně si umí dělat legraci ze sebe samé: „Z toho včerejšího druhého místa mám obrovskou radost,“ říká, „povedlo se mi to, ve finále jsem prohrála jen o prsa. Ina Meschiková je má větší než já – prsa jsou můj handicap...“

Pak Ester prohlásí, že se na zítřek těší, protože závod bude večerní a to je vždycky zážitek; navíc ona večer zatím nikdy nevyhrála. „Mám ráda tu atmosféru,“ popisuje, „kdy jsou hory ve tmě, takže vidíte jen sjezdovku pod sebou a na nebi hvězdy, je to magické.“

Načež dodá větu, která novináře nepřekvapí, protože Ester je svým vztahem ke spánku pověstná: „Na druhou stranu závod začne až v sedm, tedy po večerníčku, a to je doba, kdy bych se za normálních okolností začala chystat do postele, protože jsem typ, který by nejraději spal od devíti večer do jedenácti dopoledne. Zítra mám smůlu. Zítra se budu muset nějak nakopnout.“

 

Trapas na molu

Po těchto slovech je Ester připravená vyrazit směrem k posteli, ale bohužel: „Musíš ještě do centra Cortiny na los,“ zastaví ji maminka skoro omluvným hlasem a dcera posmutní – nikam se jí nechce. 

Nám jo. Jsme rádi, že se s Ester projdeme vánočně nazdobeným městečkem, že si ji cestou vyfotíme, že si popovídáme. 

Tak nic. Ester se do focení nechce a mluvit nebude, pro dnešek stačilo. „Pardon,“ hlesne: „Po závodě klidně, ale teď se nemůžu rozptylovat. Potřebuju klid. Podle mě je důležitý závod a všechno ostatní počká. Ne? Takhle to mám...“ 

Mlčky spěchá do centra, kde už je přichystané molo pro závodníky, kteří si vylosují startovní číslo. Jsme v Itálii, takže nikdo nechápe systém, není ani jisté, kdo je tady snowboardista, kdo divák a kdo náhodný turista, a asi proto dojde k situaci, která je pro Ester typická. 

Stojí sama uprostřed spousty lidí, oči zabodnuté do bot, potichu si zpívá. Najednou se z reprobeden ozve rozjuchaná píseň a na molu začnou tancovat svoji nacvičenou sestavu jakési školačky ve věku deset až patnáct let; podle vytřeštěných výrazů v obličejích jde pravděpodobně o studentky zvláštní školy, ale nevím.

Vytřeštěný obličej má i Ester, dá se z něho vyčíst směsice otázek: Co to má znamenat? Co se to děje? Kde to jsem? Co mám dělat?

V první chvíli si myslí, že vedle ní začaly tancovat ostatní závodnice, a protože jim nechce kazit představení, přidá se několika krouživými kreacemi, ale postupně jí dochází, že jde o dětské číslo, a proto se v rámci možností rytmickým krokem pokouší z mola vycouvat.

Jelikož je mistryní světa a jednou z favoritek každého závodu, její rádoby nenápadný ústup sledují desítky užaslých Italů, ale co se dá dělat – Ester nakonec z mola seskočí a zasměje se sama sobě.

Až se spolu konečně začneme bavit, čili zítra po závodě, řekne mi k tomu pěkné dvě věty: „Trapasy se mi stávají tak často, že už z nich umím vybruslit. Víte, já se docela ráda směju, ale zajímavé je, že nejčastěji sama sobě – nikdo srandovnější v mém okolí totiž není.“

 

Všichni šílí, Ester v klidu

Zatímco nejzamlklejší osobou v Cortině je teď Ester Ledecká, tou nejupovídanější je Zuzana, její máma. Nejezdí na závody vždycky, protože nesnáší létání, ale na těch evropských obvykle bývá a tehdy se Ester může starat jen o svůj sport. Máma jí pomůže s balením, máma ji nasměruje ke sjezdovce, máma dohlédne na to, aby měla teplé prádlo. Kdosi z Esteřina týmu mi později na baru naznačí, že když maminka nejede, bývá Ester soustředěnější, například se o něco míň ztrácí, chová se dospěleji, racionálněji… Ale stejně to nestačí a pořád působí jako bohém. Není divu – klasickými bohémy jsou jak Janek, tak i její o rok a půl starší brácha Jonáš, skvělý výtvarník a muzikant.  

Jedinou realistkou v rodině je Zuzana, která mi cestou z losování do hotelu vypráví: „A to víte, že Ester včera v Carezze málem diskvalifikovali?“

To teda nevím.

„Dávali to živě na Eurosportu a ona se nedostavila včas ke stupňům vítězů, protože dávala nějaký rozhovor do rozhlasu. Když pak přece jen přišla, neměla na sobě povinné startovní číslo, takže všichni okolo už byli vynervovaní, jenom Ester v úplném klidu. Nakonec dostala šampus a všechny okolo jím zlila, čímž se ceremonie prodloužila. Přímý přenos musel skončit, do televize se nedostalo vyhlášení nejlepších chlapů a to naštvalo sponzory… Prostě naše Esterka!“

Už roku 2015 se prý vůbec nemusela stát mistryní světa, protože se před kvalifikací ztratila. Hledali ji všichni z týmu, v poslední možné chvíli Ester objevili na chodbách hotelu pod sjezdovkou, kam zabloudila cestou z toalety. Následoval sprint a nakonec se Ester dostala na start čtvrt minuty před svou jízdou, ale i tehdy byla v mimozemském klidu. 

(Až spolu zítra budeme mluvit, odzbrojí mě následujícím přiznáním: „Když jsem v Praze, ztratím se obvykle hned za Staromákem. Na čemž je smutný hlavně fakt, že bydlíme dvě stě metrů od něj.”) 

 

Snové prohry

Ester usíná. Na nočním stolku má knihu Stručná historie času od Stephena Hawkinga, ale dnes už v četbě pokračovat nebude.

Snad zítra po závodě, tahle literatura ji baví. V maturitním ročníku koketovala s myšlenkou na následné studium fyziky, ale všichni blízcí jí ten nápad rozmlouvali a ona sama nakonec uznala, že by na takový obor nenašla dost času – proto z fyziky alespoň odmaturovala, to si odpustit nemohla, a začala studovat časově mnohem přijatelnější marketingovou komunikaci.

Dnes tedy nic nečte, ale se zavřenýma očima si představuje zítřejší trať – několikrát ji v duchu projede, bezděky u toho dělá legrační pohyby. Ale ty ona dělá například i při řízení. Je zvyklá na rychlost, takže v autě jezdí stylem brzda, plyn, brzda, plyn, a kdykoli šlápne na plyn, předkloní se, jako kdyby byla ve sjezdovém postoji. 

Až usne, bude se jí pravděpodobně zdát o snowboardu. Když jela o dva týdny dříve Světový pohár na lyžích, zdálo se jí o lyžích, vždycky to tak je. A skoro vždycky v těch snech prohrává, takže si pak po probuzení říká: „Tohle nedopustím.“

 

Ona se usmála!

Odpoledne jsou na programu kvalifikační jízdy, ale upřímně řečeno, čeští fanoušci se příliš nenervují. Vědí, že pokud Ester nespadne, a ona padá málokdy, tak mezi nejlepších šestnáct závodnic do večerního závodu postoupí – stabilně patří k těm nejlepším.

A taky že jo, skončí čtvrtá. Pravděpodobně je spokojená, ale těžko říct – když prochází uličkou deset centimetrů od nás, dívá se na druhou stranu.  Jakýsi odvážný novinář to zkusí: „Ester, nedala byste mi vteřinu?“

Tehdy promluví: „Ne.“

Pak se tu vynoří lyžařský trenér Tomáš Bank a vrhá se k Ester. Dva týdny se neviděli, taky jí chce popřát štěstí do závodu, ale ona ho naprosto ignoruje.

V noci mi pak řekne: „Přísahám, že jsem si ho nevšimla… Ale Tomáš mi to odpustí, protože mě zná. Já třeba na startu klukům vždycky říkám, že musí pořádně fandit, hlasitě křičet. Dole jim pak vynadám, že byli potichu, a oni: My hulákali, ale ty to nevnímáš! A je to tak. Myslím jenom na tu jízdu, která mě čeká, na nic jiného.“

Vůbec například netuší, jestli si její soupeřky nahoře před startem povídají. Myslí si, že moc ne, ale nesleduje to. Ona s nikým nemluví. Rozcvičuje se, a když má pocit, že ji nikdo neslyší, zpívá. Dnes si brouká melodii z komedie Policajt nebo rošťák – od dětství miluje Belmonda. (Že zpívá dobře, to je jasné.Nedávno přišla nabídka na dvouleté natáčení dokumentu o Ester Ledecké a táta se hned nabídl, že složí ústřední píseň, kterou pak sama zazpívá. Ester ale odmítla natáčení dokumentu – je jí jedenadvacet, má ráda svůj klid a zatím se necítí na to, aby veřejně rozdávala rozumy. Nicméně píseň, píseň by si možná nazpívala. Ve studiu. Pokud možno beze svědků. Na veřejnosti nikdy. Je holt jiná než biatlonistka Gábina Koukalová...)

V sedm hodin začínají osmifinálové jízdy a Ester je v té svojí favoritkou, ale po půlminutě dojede těsně druhá, čili vypadává, a my jsme smutní… Nebo ne? 

Na světelné tabuli se objeví, že o sedm setin zvítězila. Snowboardem podle nás skutečně dojela až druhá, ale v cíli zkušeně vystřelila ruku co nejdál před sebe; tohle rozhodlo.

Všichni čeští fanoušci nadšeně vykřiknou, jen Ester má pořád ten svůj neutrální, nebo spíš zamračený výraz.

Když se jí později zeptám, co v tu chvíli cítila, odpoví zvláštně: „Taky jsem myslela, že končím, ale když jsem pochopila opak, žádnou euforii jsem necítila. Já bývám v takových chvílích vždycky připravena na obě varianty, a tak mě jenom potěšilo, že můžu vyjet znova na kopec.

Ve čtvrtfinále pak zaspí na startu, ale nic strašného se neděje, protože soupeřka jede riskantně a spadne. V tuto chvíli by Ester mohla zpomalit a dokončit jízdu exhibičně, ale to ona nedělá – za všech okolností jede až do cíle naplno.

Cestou nahoru k semifinálové jízdě si překvapivě všimne výkřiku svého italského trenéra Ericha Pramsohlera: „Co to mělo znamenat? Zkus teď ten start trefit přesně!“ 

Na Ester se asi projevuje fakt, že dva dny nejedla, protože znovu chybuje. Tentokrát se pokusí vystartovat o čtvrt vteřiny dřív, a tím pádem tvrdě narazí do brány, takže hned ztrácí, ale i teď soupeřka spadne a Ester se do cíle vřítí sama. Už má jasné nejhůř stříbro, ale neraduje se.

Následuje finálový souboj s Rakušankou Ulbingovou, start konečně vyjde. 

Ester má brzy náskok, soupeřka se rozhodne pro bezhlavou jízdu, padá a Ester v cíli konečně projeví emoce. 

Zapumpuje rukou. Zatleská si. Usměje se. Neuvěřitelné!   

 

Vy jste jak maminka!

Je půl deváté večer a Janek Ledecký právě zpívá na pódiu kdesi v Českých Budějovicích píseň Dej mi prachy na klobouk od svého oblíbence Ivana Hlase. Pódiový technik na něj sykne, ukáže zdvižený palec a Janek se usměje. Už ví…

V tutéž chvíli už Ester rozdává rozhovory – pochvaluje si nový snowboard („zamilovala jsem se do něj“), vřele děkuje svému týmu, a dokonce i přítomným novinářům – jako by se omlouvala za těch čtyřiadvacet hodin autismu.

Včas dorazí na stupně vítězů, kde dostane žluté číslo pro vedoucí ženu Světového poháru, kytici a kromě toho taky lahev se sponzorským pivem, kterou ovšem okamžitě předá trenérům. Ona nepije. Nikdy. Jen na silvestra se nechává přemluvit k jedinému hltu šampaňského, ale příšerně se u toho šklebí. 

Navíc se od zítřka zase už musí věnovat lyžím, na kterých závodí taky, a velmi úspěšně, světová špička se jí začala bát. Ráno tedy vstane v osm a přesune se na protější kopec s trenérem Tomášem Bankem, který věří, že se Ester v únoru vytáhne na lyžařském mistrovství světa (že se pak vytáhne v březnu na snowboardovém, o tom pochybuje málokdo). 

Kdosi z novinářů se zeptá: „Opravdu máte hned ráno trénink? A nepřepínáte se trošičku?“

Ona se zasměje: „Vy jste jak moji trenéři nebo maminka! Nejsem hloupá, abych se pouštěla do bláznovin, jen se chci naučit na lyžích novej kopec, jezdí se na něm svěťáky. Sice mi bylo dva dny špatně, ale teď už je mi docela dobře...“  

Objevuje se maminka: 

– Dobře ti bude, Esterko, když se teď pěkně oblíkneš.

– Jasně, mami. Mně je zatím teplo.

– Ale víš přece, co říká babička: Až…

– … až mi bude zima, tak už bude pozdě, já vím. Tak mi tu bundu dej…

Než vyrazí za dopingovou komisařkou, dostane poslední otázku: „Včera jste tvrdila, že jsou noční závody magické kvůli těm hvězdám… Bylo jich tam nahoře hodně?“

Pokrčí rameny: „Nevím, na nebe jsem se nedívala. Pořád jsem zírala jen dolů na trať a přemýšlela o tom, kudy a jak pojedu.“

 

Vtipná, i když nevypadá

Po hodině a půl konečně opouští onu místnost se záchodem a vesele říká, že teď už si můžeme povídat, jak dlouho chceme a o čemkoli, tak jí vezmu těžký batoh plný plyšáků a ptám se: „Mně je jasné, že závody milujete, ale třeba tyhle dopingové procedury, to je strašně zdlouhavé a nepříjemné, ne? Taková trochu daň...“

Vtlačíme se do lanovky a Ester odpoví, že si zvykla. „Nevadí mi to, k vrcholovému sportu patří i dopingové kontroly. Já platím jenom jedinou daň – že občas musím brzy ráno vstávat. Jinak o ničem nevím.“ 

Podle mě by se ještě něco našlo, pokusím se s tím Ester pomoct. „Tak třeba nejste po většinu roku doma. Já ani nechápu, kde je váš domov – vy to víte?“

Prý Praha, kde bývá tak dva měsíce z roku. „Kdysi i Špindl, ten zbožňuju, ale už se tam prakticky nedostanu. No a kromě Prahy ještě řecký ostrov Lefkada, kde s rodinou trávíme léto – tam bych se jednou klidně přestěhovala a jenom si tak bezstarostně surfovala. Třeba se to povede. Uvidíme, kolik vydělám během své kariéry peněz.“ 

V tu chvíli nám skočí do řeči maminka: „Už je to tady, Ester, ty jsi hrozně na prachy!“

Všichni se zasmějeme, ale já se té poznámky chytnu: „Pokud se nepletu, za dnešní vítězství dostanete prémii; něco přes čtvrt milionu. Myslíte na to?“

Ester se zarazí: „Teď jste mi připomněl, že jsem si ty peníze možná měla nahoře vyzvednout!“

Máma ji uklidní, že k výplatě dojde až zítra, a Ester přikývne: „Tak dobrý… Kvůli penězům sport nedělám, ale na prachy jsem, to je jasný. Peníze jsou motivace.“

To už sedíme v hotelu, kuchyň je zavřená, ale ona by se měla konečně najíst, tak kuchař hledá nějaké pečivo s kusem sýru a Ester se ještě jednou vrací k otázce, jakou za svůj úspěch platí daň. „Kdybych pořád necestovala, asi bych byla sociálnější typ, měla víc kontaktů s lidmi mimo sport, ale zatím mi to nejde – soustředuju se na své cíle, a tím pádem například zanedbávám kamarády. Jenže třeba bych byla trochu asociální i bez sportu, nevím. Nepřemýšlím o tom. I kdyby mi sport tohle vzal, mnohem víc mi toho dal...“

Pak Ester povídá a povídá, chce se bavit dokonce i o novinařině, tak najednou odpovídám já, takový vývoj jsem nečekal: „Vážně jsem byl vystrašený z toho, že si nepokecáme!“

Zopakuje: „Já jsem přece úplně jiná před závodem než po něm...“

Načež maminka ukončí rozhovor po svém: „Jo, ona je docela vtipná a chytrá, i když nevypadá. A to se ještě pořádně neznáte! Kdybyste se znali líp, tak byste koukal, jak by to tady rozbalila!“

 

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat