České počiny

Muž, led a vlci

Gabriela Hájková
12 / 02 / 2017

Jan Francke před několika hodinami dosáhl cíle nejstudenějšího a nejextrémnějšího ultramaratonu na světě. Otevíráme příběh muže, který rád chodí bos, ale tentokrát si dal říct a obul si boty.

Jan Francke před několika hodinami dosáhl cíle nejstudenějšího a nejextrémnějšího ultramaratonu na světě. Otevíráme příběh muže, který rád chodí bos, ale tentokrát si dal říct a obul si boty.

Podle stop ve sněhu zjistil, že je blízko smečka vlků. Šel dál, pokračoval ve tmě; ostatně na arktickém závodě na severozápadě Kanady se občas šlape přes noc – ve dne, kdy je trochu tepleji, se dá vyspat. Jan „Venca“ Francke  se začátkem února vydal na Yukon Arctic Ultra.

Měly to být před dvěma lety jakési ledové líbánky v Kanadě. Bylo krátce po jejich svatbě a bylo to výstředně romantické: Jan „Venca“ Francke strávil s manželkou Petrou desítky kilometrů na zimním extrémním závodu Yukon Arctic Ultra.

Ani jeden z manželů tehdy, v roce 2015, nedosáhl vytyčeného cíle, i když už se akce účastnili podruhé. Petra Francke musela závod na 100 mil 

(160 kilometrů) předčasně skončit po 100 kilometrech kvůli bolestem kyčlí. Ze zdravotních důvodů nedokončil závod v nejdelší a hlavní kategorii na 430 mil ani ženich: stav jeho achilovek způsobil, že se zastavil už v cíli kratší, třísetmílové trasy. 

Manželé tehdy bojovali s extrémními teplotami, které na Yukonu v Kanadě několikrát za zimu padají k minus 50 stupňům; v roce 2015 se období velkých mrazů trefilo zrovna do období závodu. Ostatně, kvůli počasí tehdy odstoupila spousta dalších účastníků. V kategorii 430 mil pěšky, kde startovaly dvě desítky lidí, jich do cíle došlo jen pět. 

Přesto Jan Francke – jemuž přátelé říkají zásadně Venca, od doby, kdy si jednou žertem prohodil jméno s bratrancem – odstartoval letos začátkem února svůj třetí Yukon Arctic Ultra. Venca, kterému v čase startu zbýval necelý měsíc do třiatřicátých narozenin, se přitom kdysi zapřisáhl, že něco podobného už nikdy absolvovat nebude. 

 

Jen ty, mráz a zvířata

Co ho nutí se přes zjevné nepohodlí extrémního počasí na Yukon stále vracet? „Kdo byl někdy v podobné polární krajině, ví, že má svoje speciální kouzlo. Ten klid a majestátnost… možná cítím, že je to jedno z posledních míst s opravdovou divočinou, možná je to nějaký prapůvodní animální pud, co mě sem táhne,“ krčí Venca rameny a dodává, že rozhodně není sám, kdo má tohle nutkání. Zhruba čtvrtina závodníků sem jezdí pravidelně; trať lze absolvovat na kole, lyžích a pěšky a jeden závodník vyhrával postupně ve všech třech kategoriích, i když mu bylo kolem šedesáti. Jinému účastníkovi se v minulém ročníku podařilo dojít do cíle nejdelší trasy poté, co ji předtím čtyřikrát nedokončil. 

Ačkoli se říká, že už cesta je cíl, účastníci mají více důvodů, proč závod dokončit. Nejen kvůli dlouhým přípravám a tréninku, ale i z finančních důvodů. Startovné v hlavní kategorii vyjde v přepočtu na 60 tisíc korun, na 100 mil  „jen“ na něco přes 20 tisíc. Spolu s výbavou a cestou vyšla novomanžele Franckeovy tahle akce v roce 2015 na 250 tisíc. Opravdu nákladná svatební cesta. I když je fakt, že více než 73 tisíc získali od podporovatelů přes crowdfundingový server Sportstarter.cz, který umožňuje zájemcům věnovat peníze na konkrétní sportovní projekty; oblečení pro Vencu věnovala outdoorová společnost jako sponzorský dar.

Právě výbava tvoří podstatnou část všech nákladů, v pravidlech závodu je vyjmenováno, co všechno musíte mít s sebou. Nedílnou součástí výbavy jsou saně, na nichž za sebou táhnete speciální spacák, bivak a oblečení do extrémních podmínek. A taky vařič, lopatku do lavin nebo nouzovou zásobu jídla minimálně na dva dny. Protože dva dny může trvat vaše záchrana.

Tu můžete přivolat GPS trackerem. Prvním tlačítkem na něm oznamujete odpočinek: organizátoři tak vědí, že i když se nepohybujete, problém nemáte. Další už znamená SOS volání kvůli potížím, které vás ale neohrožují na životě. Poslední tlačítko mobilizuje rovnou záchranáře, kteří vyšlou vrtulník, budou-li to ovšem podmínky dovolovat. 

Všechny formy případných záchranných akcí musíte zaplatit nad rámec startovného, přičemž třeba za záchranu vrtulníkem budete lehčí o několik tisíc dolarů. Ne že by na penězích záleželo v situaci, kdy jde o život. Ale i samotní organizátoři závodníky nabádají, ať se neukvapují. I když už jste na dně, nejdřív postavte bivak, najezte se a odpočívejte; pokud je zle i druhý den, nechte se zachránit – tak zní instrukce závodníkům.

Na otázku, zda už někdy Venca zvažoval pomoc přivolat, po chvilce rozmýšlení odpoví, že ne. „Bylo mi ouzko, ale abych kvůli vlkům mačkal tlačítko…“ Těmi vlky myslí situaci, kdy se po krátkém spánku v bivaku vrátil na čerstvě zasněženou cestu a našel nové stopy vlka, který ho se vší pravděpodobností už nějakou dobu sledoval. Po několika hodinách chůze bylo ze stop v napadaném sněhu jasné, že je kolem něj celá smečka. Přes obrovskou únavu si v tu chvíli odpočinout nemohl. „I když je nevidíš, víš, že tam jsou. Jejich přítomnost prostě cítíš. V ten moment ti dojde, že jsi v tom lese úplně sám. Je hluboká tma a dokonalé ticho. Na hlavě máš jen svou čelovku, kterou se bojíš posvítit jinam než na cestu, abys je skutečně nezahlédl,“ vypráví. 

 

Jen pro ty z oceli

Skutečnost, že tenhle závod někdy absolvujete i v noci, z něj dělá ještě o něco strašidelnější záležitost. „Když je minus 50, kvůli zimě toho stejně moc nenaspíš. Takže jsem raději chodil a doufal, že to doženu přes den, až se trochu oteplí. Tím jsem ale šel proti svým biorytmům, takže nakonec toho spánku tak jako tak moc nebylo,“ říká Venca.

Kromě toho, že se v noci dřív unavíte, na psychice nepřidá, že vidíte jen pár metrů před sebe. A hra stínů udělá své. Terén závodu je navíc pestrý, třetina vede po zamrzlých řekách a jezerech, zbytek je les, dlouhé rovné planiny a taky kopce, byť nejde o velehory. Trasa je značená jenom občas. Díky tomu, že po ní předtím jezdívá psí spřežení v rámci závodu Yukon Quest, bývá sníh místy aspoň udusaný, a tak se do něj nezaboříte po pás.

Podle Venci s sebou na Yukon potřebujete přibalit hlavně pokoru. „Musíš respektovat zdejší přírodu a nepodceňovat ji. Maličkosti, nad kterými můžeme doma v Jizerkách mávnout rukou, tě tady proškolí a mohou být minimálně otázkou úspěšného dokončení závodu.“ Sám přiznává, jak mráz na Yukonu jednou podcenil a při stavění bivaku si na chvilku sundal rukavice. „Za chvíli jsem zjistil, že necítím prsty. Tehdy jsem začal docela panikařit. Vzpomněl jsem si na Jaroše (horolezce, který přišel v mraze v Himálaji o prsty – pozn. red.), nadával si a okamžitě hledal nahřívací polštářky. Až teprve po hodině začaly prsty brnět a pálit.“

Navzdory nízkým teplotám přitom Venca celý závod absolvuje v letních běžeckých botách, které musí být minimálně o dvě čísla větší. O jedno číslo totiž noha napuchne kvůli námaze a další prostor potřebuje, aby si vytvořila potřebné mikroklima a mohla být v teple. Letní běžecké boty jsou lehké, měkké a dýchají, a proto v nich závod absolvuje i řada dalších. I přesto si veze na saních i speciální návleky, jakési „boty na boty“. Musí je mít, kdyby narazil na takzvaný „overflow“. Tedy místo na řece, kde teplejší voda vzlíná nad led pod ledovou krustou, takže na pohled nepoznáte, že se můžete propadnout do vody.

 

Trénovat, trénovat, trénovat

Překonávat únavu nebo strach mu na trati často pomáhá hudba. Když to jde, zpívá si nebo zkouší vymýšlet nové texty písniček. V situaci, kdy už ale vyčerpání dosáhne určité úrovně, mozek dál nemá na to, aby krátil dlouhou chvíli. Pak se veškerá činnost omezí jen na tupé pochodování. Tyhle okamžiky usnadní playlist sestavený jeho nejlepším kamarádem. „Musíš dál i přesto, že se ti chce spát. Čím dál častěji se přistihneš při výpadcích, kdy usínáš za chůze a přestáváš vnímat cestu. Pak už míváš i halucinace,“ vzpomíná na to, jak po cestě slyšel cinkat tramvaj nebo kolem sebe viděl běžet osedlanou fretku.

Abyste měli šanci podobný závod vůbec zvládnout, musíte být vyrovnaní a psychicky odolní. Tyto faktory prý hrají větší roli než fyzička. „Dokazuje to i výsledková listina, podle které závod úspěšně dokončí častěji spíš zkušenější a starší závodníci než nadupaní mladí atleti,“ zdůrazňuje Venca. 

Jedním dechem ale dodává, že samozřejmě není možné na Yukon vyrazit bez tréninku. Před startem v roce 2015 se připravoval tři měsíce. Dnes ví, že to bylo málo. S přípravou na letošní ročník proto začal dřív a tradičně ji zakončil v kanadském městečku Squamish, kde pokaždé tráví poslední měsíce před závodem. Kvůli lepším podmínkám pro budování kondice to ale není. Kanadu mají manželé Franckeovi prostě rádi.  Chystat se tady na Yukon jde totiž paradoxně hůř, než kdyby zůstal doma v Jizerkách. Ve Squamish totiž víc prší, než sněží, a místo tréninku přes den hlavně pracuje – a to na stavbě, aby si na závod vydělal. 

„Kdekdo by si řekl, že zimní podmínky zde budou ideální, ale kdeže. Prší a prší,“ říká Venca; tedy ve skutečnosti používá expresivnější výraz pro déšť – známý citát z filmu Na samotě u lesa. „Ne že bychom to nevěděli, když jsme sem jeli, ale vždycky to jednoho překvapí. Takže na zimu ladím v pláštěnce a holínkách, nebo v kavárně. Záleží, jestli zrovna vyhraje vůle, či lenost. Fyzičku trénuji s kladivem v ruce při zatloukání hřebíků – vše jde podle plánu, vše je, jak být má,“ naráží na práci na stavbě, kterou označuje i jako mentální přípravu. „Makat osm hodin venku ve čtyřech stupních a silném dešti, to už člověka trochu zocelí,“ směje se. Vyběhnout pak ještě večer za tmy znovu do deště v rámci opravdového tréninku, to už je velká zkouška vůle. Přiznává, že ne vždy v ní obstojí.

 

U sportu od plínek

Nenechte se zmást tím, že by se dalo na yukonský ultramaraton natrénovat za pár měsíců, pokud už nemáte nějakou formu. Venca ale se sportem začal vlastně skoro od narození – a to díky rodičům. Maminka ho brala do bazénu už v kojeneckém věku; dnes je to běžné, ale před třiceti lety si ostatní ťukali na čelo. Rekreační plavání časem přerostlo v závodní, přesto mu tenhle sport k srdci tak úplně nepřirostl. „Rodiče nás tahali na běžky, do hor, na túry, na kolo a spousty času jsme trávili venku, takže plavat od stěny ke stěně bylo náročné,“ vzpomíná, jak v prváku na sportovním gymnáziu rád zběhl k triatlonu. Když si našel trenéra, výsledky a reprezentace, kde strávil dalších osm let, na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Ačkoli u triatlonu už zůstal, sám přiznává, že nemá rád jednotvárnost.  „Všestrannost jsem vždycky považoval za klíč k úspěchu, a tak jsem časem začal dělat například orienťák, windsurfing, surfing, jízdu na běžkách nebo lezení.“ 

Kouzlo dlouhých běhů objevil později v Austrálii. Časem se změnily v běhy extrémní a spolu s terénním triatlonem zůstávají jeho srdeční záležitostí. Příští rok se taky chystá na kolo do Laponska; tentokrát chce jet závod Lapland Extreme Challenge dlouhý 900 km. Na bicyklu se už pokusil přejet Austrálii, ale nedokončil kvůli zranění. Do této země se však prý ještě musí vrátit. „Kvůli tomu, jak voní.“

I když je Venca fyzicky nadaný, není ochotný obětovat sportu všechno. Záchvaty ctižádosti netrpí, takže si to ani nevyčítá. Utrácí jen za sportovní výbavu a hudební nástroje. Sám čas od času vyrobí didgeridoo; dechový hudební nástroj, který dali světu australští domorodci. Nejčastěji ho potkáte bez bot (v zimě je obouvá jen neochotně). 

Když nesportuje, zabývá se rostlinami, které rostou před jeho chatkou. Kromě toho spolu se svým bratrem – i on se věnuje triatlonu – organizuje sportovní akce pro ostatní. Všechny vznikly jako drobné závody pro pár přátel a za několik let se z nich staly tradiční, někdy až legendární záležitosti. Většina se koná kolem jejich rodinného kempu Karolínka u Máchova jezera, kde Venca pomáhá svému otci s provozem.  

Nejoblíbenější je Mácháčský pohodář. S triatlonem pro pár kamarádů kdysi začal otec na přehradě v Jablonci nad Nisou, později se závod přesunul k Máchovu jezeru. Dnes už jde o velkou akci, i když původně bývala opravdu spíše punková. „Žádné depo, kola opřená o stromy, místo dresu převlek, pivo mezi kolem a během a na závěr večírek. Prostě pohodář v pravém slova smyslu. Pak jsme organizování převzali my, začalo se víc závodit, kamarádi pozvali kamarády a dnes už musíme startovku omezovat na 300 lidí,“ krčí rameny. 

Podobně roste počet závodníků i na jabloneckém Běhu do pohody a Mácháč Running Festivalu, kde si kromě trasy na 10, 25 a 60 km můžete zaběhnout též „sedmičku“ či kilometr a půl naboso se všemi šiškami, kořeny a jehličím, jak v lesích kolem jezera jsou. 

Nejnovější akce už není soutěžní. Kupa přátel se s odpadkovými pytli rozeběhne do lesa, ovšem už nikoli na čas. Ideální příležitost udělat úklidem tečku za sezonou a dopít zásoby.

 

Potřetí a naposledy?

Když se Venci před letošním extrémním severským závodem ptám, jestli se těší, tak odpoví, že přes den jo. „V noci se ale bojím a nadávám si, kam jsem se to zas přihlásil,“ usmívá se. Tentokrát prý už jde závod naposledy. Ale kdo ví? S Yukonem to není nikdy jistota.

 

Ultraextrémní
Když se spí v mraze.
Yukon Arctic Ultra je nonstop ultramaraton. Na trase na severu Kanady u hranic s Aljaškou je jen několik stanovišť, kde se dá přespat a pořídit teplé jídlo; jinak závodníci spí na sněhu ve stanu či v bivaku. Veškerou výbavu si táhnou s sebou na saních. 
Pokud se vám nechce jít po svých, můžete jet na snowbiku (kole pro sníh) nebo zvolit běžky. Všemi třemi způsoby překonáváte maraton nebo delší tratě na 100, 200, 300 či 430 mil. V roce 2014 tady Jan „Venca“ Francke, jeho žena (tehdy ještě přítelkyně), otec a pár kamarádů závodili jako první Češi. Venca absolvoval trať na 100 mil, ostatní šli maraton: dokončili všichni. Letos Venca odstartoval za českou vlajku jako jediný.  Doma nechal manželku Petru s loni narozeným synem. 
Závod začal 5. února. Účastníci nejdelší kategorie musí stihnout trať absolvovat nejdéle za 13 dní. Vencu můžete sledovat pomocí jeho GPS lokátoru: odkaz najdete na webu www.yukon2017.cz, kde ho můžete i finančně podpořit.

 

Autorka je zástupkyně šéfredaktora serveru Měšec.cz.
 

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat