Analýza

Jak se vyznat v Aleppu

22 / 12 / 2016

Bitva o syrské velkoměsto Aleppo proti sobě svedla nepřehledné množství vojenských uskupení. Nabízíme srozumitelného průvodce, kdo je kdo mezi ozbrojenci, s kým jednotlivé skupiny bojují, proti komu a proč.

Bitva o syrské velkoměsto Aleppo proti sobě svedla nepřehledné množství vojenských uskupení. Nabízíme srozumitelného průvodce, kdo je kdo mezi ozbrojenci, s kým jednotlivé skupiny bojují, proti komu a proč.

Východní, povstalecká část Aleppa fakticky padla. Po čtyřech letech se takřka celé město dostalo opět do rukou syrského diktátora Bašára Asada. Šlo o klíčovou bitvu mimořádně kruté občanské války: Aleppo bylo druhým největším syrským městem a hospodářským centrem, proto vždy soupeřilo s Damaškem kulturně i politicky. Kdo drží tato dvě města, fakticky ovládá Sýrii. 

Asad je tudíž nadšený. Právem. V rámci oslav ale neopomněl nařídit čistky mezi zadrženými rebely, takže aleppští muži se ztrácejí jako podzimní listí. A vítězoslavně prohlašuje, že chce dobýt zpět celou Sýrii. Před třemi lety by přitom na něj vsadil málokdo… 

Prezident, který republikánský trůn zdědil po neméně bezostyšném otci Háfizovi, hned zkraje revoluce v roce 2011 nezaváhal a nechal do demonstrantů střílet ostrými. Co se tehdy zdálo jako rutinní a nerozumná krutost, nyní vypadá jako cynický a úspěšný plán.

Asad tehdy na rozdíl od arabských kolegů jako je Husní Mubarak (Egypt) či Zín Abidín bin Alí (Tunisko) ani nezkusil s rebely vyjednávat a šmahem je označil za teroristy. Tím si cíleně znepřátelil i ty mírumilovné Syřany, kteří žádali jen více svobody i důstojnosti. A Západu dal na vybranou: buď moji věrní, nebo zbytek Sýrie – což jsou v jeho očích všechno teroristé.

 

Ruské imperiální sny

K události, která patrně rozhodla celou válku, došlo v létě roku 2013. Tísněný a ustupující Asad tehdy proti povstalcům a jejich rodinám zkusmo použil chemické zbraně. A když to Barack Obama navzdory předchozím proklamacím vojensky nepotrestal, iniciativy se okamžitě chytlo Rusko, které z Asada udělalo svého novodobého vazala (dnes už za něj jedná i na mezinárodním fóru, někdy i bez předchozích konzultací).

Loni ruští vojáci za zvuku posádkových dechovek vstoupili do Sýrie a zaměřili se na ničení těch nepřátel Bašára Asada, kteří mu vadili nejcitelněji. Útočí proto prakticky jen na ty rebely, jejichž území přiléhá k těm Asadovým, jinými slovy: jen několik málo procent útoků vedli Rusové na Islámský stát. 

Rusko navazuje na sovětské přátelství s diktátorskou Sýrií a plní si imperiální sny: po přístupu ke Středozemnímu moři touží po staletí. Podobně přemýšlí Írán, který se vžil do role ochránce všeho šíitského. Pragmatický Asad sice patří ke společnosti alavitů, která přijala i některé křesťanské představy, ale mocensky se přiklonil k šíitům – zřejmě i proto, že většina obyvatel předválečné Sýrie patřila k sunnitům.

 

Islámský stát absentuje

Teherán podobně jako Rusko podržel topícího se Asada zejména vojensky. Syrská armáda je vyčerpaná také proto, že v ní sunnité příliš nechtějí bojovat. U Aleppa proto bojovaly na straně Asada tisícovky Íránců v uniformách Revoluční gard, včetně příslušníků elitní jednotky nazvané po Jeruzalémě (al-Quds). Několik tisíc vojáků dodalo i libanonské hnutí radikálních šíitů Hizballáh, které je íránským klonem. Perští gardisté najímají, cvičí a podle všeho i platí také další šíitské (slušně honorované) dobrovolníky z řady zemí, třeba i z Afghánistánu. Čelné místo mezi nejbizarnějšími pro-asadovskými jednotkami zaujímá takzvaná Wagnerova skupina čítající 400 až 1000 převážně ruských, či snad slovansky hovořících žoldnéřů.

Írán usiluje o vytvoření souvislého prošíitského pásu mezi Zálivem a Středozemním mořem. A to se mu zatím daří: bagdádská vláda v sousedním Iráku je umírněnější, než byla pod radikálním premiérem Núrím Malikím (2006 – 2014), přesto zůstává šíitská. A s Teheránem vojensky spolupracuje stejně ochotně jako Asad, přičemž na rozdíl od něj udržuje přátelské a jistě i výhodné kontakty s USA a Západem vůbec. V cestě prošíitskému pásu stojí vlastně už jen zbytky Islámského státu. 

Co se protiasadovských jednotek týče, ty v Aleppu utrpěly porážku, která může být rozhodující, ba fatální. A pro úplnost: s proasadovskou koalicí v Aleppu neválčil extremistický Islámský stát, protože tu zkrátka není. Pokud Rusko a Damašek hovoří o teroristech, mají na mysli všechny povstalce bez výjimky. USA a spol. mezi nimi rozlišují, což je přesnější a věcnější. Největší pozornost přitahuje skupina Džabhat Fatah aš-Šám, donedávna známější jako an-Nusrá (Fronta dobytí Sýrie, respektive Fronta podpory lidu Levanty). Především o ní hovoří ruští propagandisté, když popisují aleppské rebely jako džihádisty. Tato skupina se dlouho hlásila k síti al-Káida, jejíž cíle i principy v mnohém převzala – včetně nové linie, připomínající někdejší komunistickou taktiku „spolupráce s pokrokovými silami“, kdy skupiny al-Káidy mohou na konkrétních územích spolupracovat s lokálními islamistickými organizacemi.

 

Kurdové ve vleku nacionalismu

V Aleppu působila i další islamistické uskupení. Ahram aš-Šám (Islámské hnutí svobodných Levanty) patří k ideologicky rigidnějším, podílelo se na vzniku náboženské policie a soudů, které se řídí extremistickým výkladem islámského práva. Objevuje se vedle an-Nusry, není ale její součástí. Ani jedna z těchto organizací nemá podporu USA a v případě an-Nusry se Američané a Rusko shodují i na jejím teroristickém charakteru; o Ahram aš-Šám vedou spor i proto, že jde o větší a komplexnější síť. Bojovníci obou seskupení tvoří odhadem jen třetinu aleppské opozice, jakkoli je toto číslo sotva ověřitelné.

Město i region hostí rovněž umírněně islamistické a sekulární jednotky, které mají otevřenou podporu sunnitských zemí a zřejmě i USA. Džabhat aš-Šamíja (Levantská fronta) sdružuje jednotky různých ideologií a tvoří tak určitý přechod mezi islamisty a umírněnými. Ve městě přežila i Svobodná syrská armáda, která má spíše sekulární motivaci pro boj s diktátorem.

Lze říci, že v Aleppu operuje celá škála povstaleckých hnutí, postupný příklon k islámu je ale patrný. Důvod může být následující: Sýrie napamatuje jiné instituce než ty z časů Asadovy diktatury a islám se tak jeví přirozeným, byť třeba dočasným návodem pro čas krize. Naopak zcela ve vlaku nacionalistických představ se zdají být syrští Kurdové, jmenovitě Lidové obranné jednotky (zkráceně YPG), které jsou vojenským křídlem vlivné, postmarxistické Sjednocené demokratické strany (PYD) – ti stojí na severu města. Jejich motivace je zřejmá: co největší nezávislost na Sýrii, přinejmenším autonomie.

 

Tragikomický postoj USA

Kurdové volí pragmatická řešení: nevadí jim pomáhat Asadovi, byť třeba nepřímo (a obvykle takový záměr popírají). Protiasadovským rebelům každopádně uškodili, když poutali pozornost jejich bojovníků a blokovali jim přístup z města. Co ve svých médiích zdůvodňují bojem s islamisty, může být taktický zábor území, o které pak bude možné vyjednávat. Jejich vztah k Asadovi je nejasný, sotva jej ale lze označit za čistě nepřátelský. S Islámským státem – podobně jako řada rebelů – ovšem otevřeně bojují.

Syrští Kurdové mají mocného nepřítele, totiž Turecko, které má dost problémů s vlastní kurdskou menšinou na východě země. A nestojí o kurdské, navíc nezávislé radikály v syrském sousedství. Sejdou-li se k jednání Turecko, Írán a Rusko (zastupující Asada), měli by být Kurdové každopádně na pozoru. A dodejme, že početná kurdská komunita, která se i násilím marně domáhá svých práv, žije rovněž v Iránu. Jde jen o spekulaci, ale pokud Asad od Íránu a Turecka získá, co potřebuje, na někdejší vstřícnost Kurdů rychle a bez rozpaků zapomene.

V Aleppu prohrály především sunnitské státy, hlavně ty ze Zálivu (Saudská Arábie, Kuvajt, Katar). Nic už nenadělají s tím, že z Aleppa nuceně odcházejí sunnité a moc v Sýrii upevňují alavité pod šíitskou ochranou. Až (tragi)komicky bezradně se pak v syrském konfliktu chovají USA. Nemají tu vlivného spojence ani jasný cíl a Trumpova administrativa na tom sotva něco změní. Už proto, že pokud se přece rozhodne na Blízkém východě angažovat, z historických důvodů padne volba na sousední Irák. 
 

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat