Vysídlení Němci se vracejí do Prahy

30. listopadu 2016

Strossmayerovo náměstí, květen 1945. Odsun Němců z Prahy.

ČTK

V květnu 1945 zde vznikla fotografie, která vešla do učebnic dějepisu: desítky Němců sedí na svých kufrech, na zádech hákové kříže, vedle sebe kočárky s dětmi. Čekají na odsun. Tento víkend se na stejná místa někteří z těchto lidí vrátí: do Prahy přijíždějí pamětníci vysídlení, aby se zúčastnili Koncertu smíření.

Před válkou se této části Holešovic říkalo Malý Berlín. Začátkem května 1945 byli zdejší Němci shromážděni u vchodu do kostela sv. Antonína na Strossmayerově náměstí, prošacováni a odvedeni do letenského kina Oko. Jedna z místních pamětnic si tu scénu vybavuje docela přesně: „Bylo mi sedm, vracela jsem se ze školy, kde jsem měla řadu německy mluvících spolužaček. Viděla jsem, jak sovětští vojáci stavěli lidi po čtyřech ke kostelu. Odebírali jim náramkové hodinky, ty si hned připnuli na paže. Šperky vyhodili na deku před kostelem, ke které se vzápětí seběhli nenechavci a šperky si rozebrali. Rozbrečela jsme se, protože jsem měla strach a bylo mi smutno.“

Tuto sobotu v kostele zahraje Stamicovo kvarteto a zazpívá sbor Radost Praha. Zazní skladba Elišky Cílkové, kterou autorka napsala pro tuto příležitost. V kostele bude zavěšena instalace od Josefíny Jonášové, letící holubice tvořená bílými kufry. Za zrodem akce nazvané Smíření 2016 stojí devětadvacetiletá Vlaďka Vojtíšková. Při studijním pobytu v Drážďanech před šesti lety se s několika vysídlenými Němci setkala a jejich vyprávění nahrávala. „Do té doby jsem neznala podrobnosti, ve škole jsme se k této etapě dějin nedostali. Ty vzpomínky mi pak ležely v hlavě a když jsem o nich mluvila se svou kamarádkou a vrstevnicí Eliškou Cílkovou, řekly jsme si, že bychom mohli něco uspořádat.“

Vojtíšková se obrátila na spolek Antikomplex a Sdružení Ackermann-Gemeinde. S pomocí několika grantů, ale i díky drobným dárcům, kteří ve veřejné sbírce na portálu HitHit shromáždili více než 70 tisíc korun, mohou pořadatelé pamětníkům uhradit ubytování a stravu. „Přijede devadesát lidí. Chceme jim nabídnout viditelné gesto, že česká společnost mění svůj pohled na poválečné události. A že čím dál větší procento především mladých lidí vidí za odsunem mnohé případy násilí, které nejvíce postihlo ženy a děti,“ dodává produkční Hana Špirková, kterou s tématem spojuje rodinná historie: část jejích německy mluvících předků z Lounska byla také vysídlena.

Mrtvoly na dvoře kina Oko

Pamětníci, kteří se nyní sjíždějí do hlavního města, pocházejí z různých koutů bývalého Československa, někteří přímo z Prahy 7. Jedním z nich je Eduard Zelený, kterému tehdy bylo sedm let.

„Matka se narodila v Praze a pocházela z protestantské učitelské rodiny. Otec pocházel z důstojnické a hoteliérské rodiny v Mariánských Lázních. Rodiče se vzali v roce 1929 a během války bydleli v holešovické ulici Šternberkova. Otec, který byl povolán do německé armády jako důstojník, byl v roce 1944 propuštěn jako nespolehlivý. Já jsem se narodil v roce 1938 v Praze, měl jsem dva bratry a sestru. (…) Poslední válečné dni jsme kvůli bombovým náletům a pouličním bojům strávili ve sklepě, odkud byli jednoho dne všichni muži – mezi nimi i můj otec – odvlečeni na neznámé místo. Asi 5. května přišla z nákupu naše česky mluvící chůva a řekla mamince, že musíme okamžitě ven z bytu. Z domů byli vyháněni další lidé, na ulici nám lidé z Revolučních gard vzali všechny cennosti a hodili je na deku. Na oblečení nám zezadu štětcem namalovali hákové kříže a nařídili nám, abychom zvedli obě ruce jako při hitlerovském pozdravu. Matka zvedla jen jednu ruku, protože ve druhé držela moji malou sestru. Za to ji nejbližší muž udeřil tak silně do obličeje, že jí vyrazil přední zuby,“ vzpomíná pan Zelený.

Strossmayerovo náměstí, květen 1945. Odsun Němců z Prahy.

ČTK

Podpořte Reportér sdílením článku