Reportáž

Na kole proti bublinám. Velká nedělní cyklorevoluce

12 / 05 / 2018

Milion obyvatel Bogoty šlápne vždy na konci týdne do pedálů a vyrazí do ulic, ze kterých na půl dne zmizí auta. Kolumbijská metropole s tím začala v roce 1974 a stala se vzorem pro města po celém světě – od New Yorku po Šanghaj.

Milion obyvatel Bogoty šlápne vždy na konci týdne do pedálů a vyrazí do ulic, ze kterých na půl dne zmizí auta. Kolumbijská metropole s tím začala v roce 1974 a stala se vzorem pro města po celém světě – od New Yorku po Šanghaj.

Vypadá to, jako kdyby ven vyrazila celá Bogota. Namachrovaní mladíci v trikotech, kteří na svých superbicyklech ve vysoké rychlosti slalomují mezi lidmi. Puberťačky, které si při šnečím tempu vyprávějí historky a ze sedel je div nesesype jejich vlastní hihňání. Holčičky na růžových barbie-velocipedech s přídavnými kolečky. Vozíčkář pohánějící vleže speciální šlapadlo výhradně silou paží. Psi na vodítku spořádaně cupitající při kole svých páníčků. Parta vojáků, kteří do rytmu strojového běhu skandují veršovanku o lásce k vlasti.

Rodiče s kočárkem, důchodkyně o berlích, kluci s dready na skateboardech, slečny se sluchátky v uších a „tempomatem“ na paži, milenci na tandemu…

Venku je snad každý, kdo se dnes chce pohybovat bez použití motoru. Tak jako každou neděli k tomu v metropoli jihoamerické Kolumbie dostávají dostatečný prostor: od 7 do 14 hodin jsou na okruhu silnic zvaném Ciclovía (Cyklostezka) zakázaná auta a motorky. Ciclovía má úctyhodnou délku 117 kilometrů, pokrývá hlavní komunikace a dál se natahuje. Bogota je v tomto směru globálním průkopníkem, podle jejího vzoru kopírují pravidelné víkendové uzavírky ulic motorovým vozidlům a jejich dočasné předání cyklistům dvě stovky velkoměst.

 

Na kole proti bublinám

„Už nejsme jen exportéři kokainu, ale vyvážíme do světa i know-how o využití veřejného prostoru,“ pochvaluje si nadšený cyklista Andrés Jara Moreno. Vousatý třicátník vystudoval politologii, od té doby se na plný úvazek věnuje zavádění kol do městské dopravy. Nejdříve na radnici, poté v mezinárodní neziskovce a nyní v konzultační společnosti, která bogotské zkušenosti šíří do celého světa – ať už třeba New Yorku nebo jihočínského města Kanton. „Je to návrat k sousedství, které se z měst vytrácí, aspoň v neděli jsou díky tomu lidé solidární,“ říká Jara.

Českým uším taková slova zní nadneseně, ale v Latinské Americe mají smysl. Na rozdíl od rovnostářského Česka, kde se děti ze všech příjmových skupin zatím alespoň částečně setkávají ve školách, žijí v Kolumbii i jinde na jihoamerickém kontinentu jednotlivé společenské vrstvy izolovaně v bublinách, do nichž příslušníka chudší třídy pustí maximálně v roli služebníka. Díky projektu Ciclovía vznikl prostor, kde se „páni a kmáni“ aspoň na pár hodin promíchají. A díky výrazné policejní přítomnosti mají pocit bezpečnosti, což má v Kolumbii zásadní důležitost.

5af02d369c40380b8b81ce9d MEDIA_ITEM image
Dolů ze sedla. Na nadjezdech jsou cyklisté povinni z bezpečnostních důvodů sesednout.

„Lidé jsou na Ciclovía opravdu hrdí, stala se nezpochybnitelnou součástí bogotské identity,“ říká Jara a poznamenává, že tenhle úspěch nepřišel hned. Jízdní kolo mělo v Kolumbii dlouhé dekády velice nízký sociální status. Bylo vnímáno buď jako dopravní prostředek pro městskou chudinu, nebo v lepším případě jako šance pro děti horalů vyšlapat se z bídy andských srázů na vrchol Tour de France nebo Giro d´Italia a tedy i na piedestal národních hrdinů. Sportovní cyklistika má v Kolumbii velkou tradici, stačí připomenout jména Rigoberto Urán či Nairo Quintana.

„Ještě když jsem na přelomu tisíciletí jezdil na univerzitu na kole, byl jsem za mimozemšťana,“ směje se Jara. Dívky ho prý měly za chudého otrapu, který nemá ani na autobus, natož aby je mohl pozvat třeba na drink. „A podívejte dnes! Ciclovía je oblíbeným místem, kam kluci jezdí balit holky,“ vykládá Jara nadšeně.

 

Šance na výdělek

Luis Carlos Galeano Gallego je vysportovaný čtyřicátník s širokým úsměvem a pevným stiskem ruky. Svých dvanáct bicyklů půjčuje baťůžkářům soustředěným v koloniální čtvrti La Candelaria. Kromě toho pro ně organizuje prohlídky města v sedle i divoké sjezdy z kopců v blízkém okolí.

Právě Galeano mi půjčuje na neděli jedno ze svých svítivě oranžových kol, zatímco on sám si obuje inlinové brusle a na část trasy mě doprovází. „Ciclovía je prostě špička. Vrátila Bogotu na turistickou mapu. Díky ní mám práci snů, i když nijak slavně nevydělávám,“ vypráví v poklidu, zatímco se snažím udržet jeho vražedné tempo.

Když mi při přehazování spadne řetěz, poradím si sám. Pokud by závada byla zásadnější, můžu využít některou z cyklodílen podél nejfrekventovanějších úseků. Přece jen, když do ulic vyrazí něco přes milion lidí, o píchlé duše a další zádrhele není nouze. V pohotovosti jsou i doktoři, a to nejen pro lidi, ale i pro uťapkané čtyřnožce.

5af02d3e9c40f7ef1f0c9328 MEDIA_ITEM image
Narváno. Největší koncentrace nedělních sportovců je v bogotských ulicích od jedenácti do třinácti hodin.

Na jindy věčně ucpané dopravní tepně se zastavím u bílých kiosků s emblémy Ciclovía a s nápisy „Bogota lepší pro všechny“. Na roštech se praží kukuřice, můžete si koupit i šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů, voňavou kávu či hamburgery.

Šedesátnice Dorina mi prodává lahev vody, na kterou mi jako gringovi uvalila oproti sumě na vyvěšeném ceníku citelnou přirážku, a říká: „Škoda, že Ciclovía je jen v neděli a o svátcích, vždycky tady dobře vydělám. A když si představím, že bych získala místo u Národního parku v centru, tam to teprve musí cinkat!“ zasní se.

Právě v Národním parku je centrum všeho dění. Na pódiu předcvičují profesionálové aerobik, pak je nahradí tanec, následuje rychlokurs protahování a regenerace. Je tady i U-rampa a další překážky pro skateboardisty, poblíž stánků s jídlem vyhrává kapela ve složení elektrické kytary – klarinet – pozoun – akordeon – bubny.

 

Noční cykloparty

Ciclovía je – pokud pomineme fatální nedostatek toalet – perfektně zorganizovaná, což se odráží i v bezpečnostních opatřeních. Ačkoliv se nad Bogotou zvedají prudké kopce, většina trasy vede po rovném dně údolí. A když se přece otevře větší sešup, je silnice upravena kužely a plastovými zátarasy do serpentiny, která účastníkům znemožňuje velociped pořádně rozšlapat. Na užších nadjezdech lidé podle pokynů na cedulích sesedají a kola přes most vedou. Kdo tak neučiní, toho odchytí některý z dobrovolníků, kteří jsou na problematických uzlech rozmístěni.

Úspěšná organizace bogotské cyklojízdy vyžaduje každou neděli devět profesionálů v logistické centrále, dvacet kamionů s řidičem a dvěma závozníky na rozmístění kuželů a dalšího materiálu, 450 policistů, 500 dobrovolníků s cedulemi, 300 prodejců… Nejviditelnější tváře celé akce pak tvoří 250 členů cyklohlídky, kteří v oranžovočervených kombinézách na určených úsecích projíždějí tam a zpět, připraveni řešit nenadálé situace. Fungují jako informátoři, první pomoc a někdy i jako usmiřovači konfliktů.

5af02d279c40f7ef1f0c90cc MEDIA_ITEM image
Dobrou chuť! Ciclovía nabízí nedělní přívýdělek třem stovkám registrovaných prodejců občerstvení.

Ciclovía od roku 1996 spadá pod Městský institut pro volný čas a sport. Ten šéfuje Orlando Molano Pérez, který mi nyní v modré šusťákové bundě s logem institutu ukazuje na mapě, kam až všude Ciclovía sahá, odkud se stáhla a kam se naopak plánuje její rozšíření. Zdůrazňuje, že na rozdíl od dřívějška už nevede pouze blahobytnými či středostavovskými čtvrtěmi, ale rozšířila se i do chudých oblastí Bogoty. Vyzdvihuje její společenskou funkci i to, že díky pravidelnému pohybu budou Bogoťané zdravější. A nejen oni: menší napodobeninu Ciclovía má dnes snad každé kolumbijské město.

Dvakrát za rok – v srpnu k výročí založení Bogoty a o adventu, kdy je město vánočně vyzdobené – se koná i noční Ciclovía. A ta těší největší popularitě. „Představte si tři miliony lidí v ulicích! Noční cykloparty získala takový věhlas, že inspiruje i zájemce v pokročilém věku, kteří se na nás obracejí, abychom je naučili jezdit na kole. Za posledních šest měsíců naši instruktoři vytrénovali čtyři tisíce seniorů-začátečníků,“ vykládá Molano.

 

Lekce dochvilnosti

S projektem Ciclovía nepřišel žádný osvícený politik: vydupali si ji nadšení a zarputilí občané už v polovině sedmdesátých let. Jejich lídrem byl architekt a urbanista Jaime Ortíz Muñoz, který se tehdy právě vrátil ze studií v USA. Všiml si tam úpadku městských center poté, co automobil dostal téměř absolutní přednost. A vyděsila ho představa, že Bogota dopadne stejně.

V zahrádce kavárny uprostřed Bogoty očima hledám alternativce z éry hippies, ale místo toho spatřím důstojného šedesátníka v obleku. „Znal jsem tehdy stovky lidí, kteří měli doma bicykl. Nikam na něm ale nevyjížděli, protože se báli, že by přišli o život. Se dvěma kamarády jsme měli malou dílnu na opravu kol, která se stala centrem naší agitace. Všimla si nás rádia a 15. prosince 1974 dopoledne nás starosta Alfonso Palacio pustil na tři hodiny do centra, pro kola vyčlenil dvanáct kilometrů silnic. K překvapení všech dorazilo pět tisíc lidí, snad všichni, kteří měli doma kolo,“ vypráví Ortíz.

Následující dva roky se cyklojízdy konaly jen nárazově, potom pro ně byla určena neděle dopoledne, kdy je provoz nejklidnější. Bogota tím předběhla zbytek světa, nicméně v kolumbijské metropoli byla Ciclovía dlouhou dobu spíše v pozici podivínského, trpěného dítěte. Až ve druhé polovině devadesátých let se na radnici vyšvihli politici, kteří pochopili možnosti cyklistiky. A začali kola začleňovat i do běžné dopravy, které má v osmimilionové megapoli kvůli chybějícímu metru každodenně blízko ke kolapsu.

5af02d109c40f7ef1f0c8062 MEDIA_ITEM image
Svačinka. Na kole vyhládne, takže posezení s klasem pražené kukuřice přijde k duhu.

Dnes se Bogota může chlubit čtyřmi stovkami kilometrů cyklostezek, podíl kol při cestách po městě se zvýšil z jednoho procenta v roce 2000 na loňských šest procent. Šoféři se začali k cyklistům chovat ohleduplněji, stát snížil na jízdní kola daň z přidané hodnoty. Zatím však zaostává systém půjčování kol, chybí stojany a také hromadná doprava není přizpůsobena přepravě kol – zejména při cestách na delší vzdálenosti.

„Omezuje nás také přístup vedení firem, prý není důstojné, aby lidé přicházeli do práce zpocení,“ říká Andrés Jara Moreno, zmíněný v úvodu reportáže. Dodává: „Vysvětlujeme jim, že získají benefit v podobě lépe naladěných zaměstnanců, než jsou ti, kteří cestu do práce musí protrpět v narvaném autobuse nebo v kolonách aut. Navíc přijdou včas, protože cestu na kole lze lépe naplánovat než kodrcání v zácpě. Tohle všechno se snažíme zaměstnavatelům vysvětit a radíme jim, aby investovali do sprch.“ 

Proklamace týkající se dochvilnosti je však v Bogotě zapotřebí brát s nadsázkou. Vždyť i nadšený cyklista Moreno dorazil na naši schůzku pozdě. Naučit Latinoameričany pomocí bicyklů stíhat schůzky v domluvený čas, to by byla skutečná revoluce!

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat