Horkou jehlou

Jak jsem zahradničil v poušti

11 / 03 / 2018

Zahrádkaření přímo definuje českou duši, proto se Čech žijící v Kataru rozhodl zkusit to i tam. Jak to dopadlo?

Zahrádkaření přímo definuje českou duši, proto se Čech žijící v Kataru rozhodl zkusit to i tam. Jak to dopadlo?

Poušť, ve které žijeme, je velmi pěkná a má mnohé výhody. Je tu teplo, hodně tu svítí sluníčko, nikdy nemáme zablácené boty a nežijí tu žádní komáři. Vlastně tu nežije vůbec nic – a to je právě ten problém! Alespoň pro nás Čechy.

Český člověk chce zahrádkařit. Zahrádkaření přímo definuje českou duši. Čech se od jiných národů pozná podle dvou věcí: umí říct ř a od středního věku výše prostě MUSÍ zahrádkařit – ostatně i v tomto slově je ř, protože ve vesmíru je všechno propojené.  Takže i já jsem si umínil, že vyzvu poušť na souboj a že Arabům ukážu, co je to zemědělství!

Začal jsem skromně. Přivezl jsem si z domova semínka cibule a na trhu jsem sehnal pár pytlů finské (!) hlíny, která nesla hrdý nápis Made in EU a cenově vycházela na kilo asi jako u nás kaviár. Počkal jsem, až v říjnu teploty trošku klesnou (na 38 stupňů), a semínka jsem vpravil do půdy. Brzy se objevilo něco zeleného. Zaléval jsem, jednotil jsem, vytvářel krásné řádky. Zeleň a vůně cibule na náš dvorek přitáhla všech pět brouků a tři mouchy, kteří v té době v Kataru žili – v ten moment jsem měl jasně největší farmu v zemi, prakticky včetně živočišné výroby. 

Po měsících práce konečně přišel čas sklizně – jarní teploty už atakovaly padesátku, na slunci se roztékaly plastové brýle a menší auta. Na českém webu jsem si přečetl, že cibuli je dobré nechat po vytažení pár dní na hlíně vyschnout. Vytáhl jsem tedy obrovské koule a položil je na hlínu. Večer se jdu podívat – a místo pěkných cibulí vidím jen hnědé vyschlé trosky. Cibule za jediný den na slunci úplně vybuchly, zhroutily se do sebe! Neuvědomil jsem si, že rada z internetu počítala s českým počasím. Přežila jen jedna cibule. Chutnala jako mýdlo.

Zkusím něco tropického, řekl jsem si. Zasadil jsem tedy banány. Zaléval jsem dvakrát denně. Rok krásně rostly. Visely z nich úžasné trsy zelených banánků. V červenci jsme jeli na dva týdny domů. Poprosil jsem indického údržbáře, ať je zalévá. Když jsem se vrátil, místo vysokých banánovníků jsem našel hnědé vyschlé tyčky ležící na zemi. „Sir, já jsem byl týden nemocný, nemohl jsem zalévat,“ řekl mi Ind. Jeden trs jsme zachránili. S obrovským napětím jsme s rodinou oloupali naše první banány. Kousnutí – a okamžité fuuuj! Chutnaly úplně jako mýdlo!

Začínal jsem chápat, že ta poušť tady není jen tak. Ale nevzdal jsem se. Ind mi poradil stromek zvaný tamarind. Je z Indie a vydrží prý všechno.  

Sehnal jsem pár tamarindů. Brzy na nich začaly růst plody. No, plody. Čekal jsem něco elegantně tropického, ale ty plody vypadaly jako podlouhlí hnědaví slimáci. Vypadaly, jak bych to řekl – no prostě vypadaly jako lidské exkrementy!

Jdu za svým indickým mentorem. „No ano, hovna,“ říká mi ten dobrý muž, „tamarind vám dá taková hovínka. To vědí v Indii všichni. Až budou hovínka úplně hnědá, tak můžete sklízet.“

Tak nevíme. Chodíme okolo stromků a s nevolí pozorujeme, jak jejich anatomicky tvarované plody hnědnou. A skoro si říkáme, že jestli do nich vážně kousneme, tak chuť mýdla budeme ještě pokládat za vítězství... 

 

Autor je reklamní expert žijící v Kataru.

 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat