Děda voják v chemičce, strejda pilot v lágru. Jak komunisté zatočili s rodinou herce Macháčka

foto Tomáš Třeštík

Pijeme kafe uprostřed Prahy, kousek nad námi se řítí auta na Strakonice, my je ale nevidíme. Jsme jakoby na venkově, v přístavu u Císařské louky. Jiří Macháček tu má boudu, k molu je přivázaný malý motorový člun – možná i proto se několikrát vrátíme k historkám o moři; dostaneme se například na loď Mount Vernon, která plula roku 1920 z Vladivostoku do Terstu. Jiří Macháček dává rozhovory málokdy, a když už, bývají obvykle žertovné. Tento moc žertovný nebude.

Když koukám na tu vaši loďku, vyrazil jste si na ní někdy někam za Prahu?

Nejdál do Litoměřic.

A jak to šlo?

Ráno jsem vyplul a v pět odpoledne už byl na pískovně za Litoměřicemi, na druhý den zpátky, sám na vodě, nádherný.

Nemáte za sebou i mnohem delší plavby?

Ne tak dlouhé, jak bych si přál.

Třeba v Thajsku, kde jste si kdysi s rodinou pořídili chatu?

Čtyři dny jsem tam například plul na dvacetimetrové plachetnici jménem Atlanta, kterou vlastní šestasedmdesátiletý Australan Laurie Piper. Sám si ji postavil a dvakrát pak obeplul svět – Laurie má šedesátiletou zkušenost ze života na moři, zábavně vypráví, takže to je jak pohádka. Když bylo naší Bertě dvanáct, vysvětloval jí geologické posuny, které zapříčinily vznik těch ostrovů, já seděl vedle a říkal si, jak nakonec vůbec nevadí, že ta holka chybí ve škole.

Vy na jeho lodi křižujete mezi ostrovy?

A občas se potápíme.

To jsem netušil, že jste potápěč.

Podpořte Reportér sdílením článku