Rozhovor

Janek Ledecký: Řecko, jsi moje všecko

05 / 08 / 2018

Je půlnoc. Cikády se přeřvávají, cic cik, hraje hudba z Řeka Zorby, do vzduchu vylétne hejno ryb, záliv se leskne, milion hvězd. Janek Ledecký skoro nepije alkohol, ale teď se nechá od číšníka přesvědčit; džbánek bílého. Loučíme se po třech dnech, které jsme propovídali na ostrově Lefkada. Ve vzduchu voní dobromysl, říkám: „Vůbec už mě nepřekvapuje, že se sem vracíš.“ Usměje se. Vypadá na šestačtyřicet, i když je o deset let starší. „Viď?“ Pod stolem souhlasně zamňouká kočka.

Je půlnoc. Cikády se přeřvávají, cic cik, hraje hudba z Řeka Zorby, do vzduchu vylétne hejno ryb, záliv se leskne, milion hvězd. Janek Ledecký skoro nepije alkohol, ale teď se nechá od číšníka přesvědčit; džbánek bílého. Loučíme se po třech dnech, které jsme propovídali na ostrově Lefkada. Ve vzduchu voní dobromysl, říkám: „Vůbec už mě nepřekvapuje, že se sem vracíš.“ Usměje se. Vypadá na šestačtyřicet, i když je o deset let starší. „Viď?“ Pod stolem souhlasně zamňouká kočka.

Kdyby měl mít tenhle rozhovor jen jednu větu, jak by zněla?

Řecko, jsi moje všecko. 

 

Je to tak silný vztah?

Naše rodina je nomádská – po celý rok hlavně kvůli Ester, ale taky kvůli mojí práci improvizujeme, a tady na Lefkadě je jediné místo, kde se sejde většina věcí, které potřebuju ke štěstí. Za prvé jsme na pár týdnů všichni pohromadě. Za druhé to tady na moři senzačně klouže prknům i lyžím, a my jsme kluzácká rodina. Dnes se už dokonce ani nevěším z toho, když náhodou nefouká – zjistil jsem totiž, že se mi tady v takových dnech dobře píše a přemýšlí.

 

Ještě nějaké další výhody?

Letos jsem tu měsíc, a například boty obouvám akorát ve chvílích, jako je tahle – když jsme si vyrazili na večeři. Nebo tady s rodinou skoro denně hrajeme karty. Víš co? Já řeknu historku, která ti ukáže, jak se tady cítíme.

 

Nejdřív mi řekni, prosím tě, kdy jste na Lefkadu začali jezdit.

V červenci roku 2004. Dva dny poté, co nás Řekové vyřadili v semifinále fotbalového mistrovství Evropy. Vystoupili jsme tehdy z trajektu a celníci nás vítali: „Sorry, hráli jste líp...“ Letos jsme tu popatnácté v řadě.

 

A ta historka?

Kdysi se v okolí plavil na jachtě jeden kamarád miliardář a lákal, ať se k němu přidáme. Vymlouvali jsme se, že skvěle fouká, že je nám dobře, ale pak jeho loď zakotvila přímo v téhle zátoce a ozval se telefon, ať zajdeme aspoň na skleničku, tak jsme sedli do našeho tehdejšího čtyřmetrového člunu, na který jsme byli strašně pyšní, připluli k jeho lodi, která byla desekrát delší, třípatrová, a on nás v podstatě unesl na dva dny z Lefkady – pluli jsme okruh kolem Kefalonie a Ithaky. 

 

A? Dobrý?

Takovej luxus jsem zažíval prvně – připluješ k ostrovu, zakotvíš svou jachtu u maríny, posádka zatáhne kolem oválného stolu záclonky, abys měl pocit soukromí, ale aby na tebe zároveň bylo trochu vidět a chodci mohli žasnout. Kapitán přinese jahody, vychlazený Moët & Chandon, a zatímco popíjíš a děláš, že si nevšímáš zvědavců, šestice lidí v uniformách vyleští jachtu; prostě užíváš si pěti požitků najednou.

 

Jenomže vy jste zvyklí na akčnější zábavu...

I ta může být. Zakotvíme v pěkné zátoce, vzadu na jachtě se otevře garáž, posádka vyndá vodní skútry, načež ty se teda projedeš, a když ti pomůžou zpátky na palubu, hned je tady sprcha se sladkou vodou – ty se začneš rozhlížet po ručníku, a podívejme, stevard ho má přehozený přes ruku. Nikdy jsme nic podobného nezažili, ale když jsme se vrátili zase zpátky sem, k nám, tak jsme vydechli úlevou. Tehdy nám definitivně došlo, že si vystačíme spolu, s několika prkny, plachtami, lyžemi, a nic víc nepotřebujeme. Dokázali jsme si vytvořit mikrosvět, ve kterém se cítíme nejlíp.

 

Čím si vás právě Lefkada tak získala?

Za prvé jsou tu podmínky pro windsurfing. Když se člověk na prkno opravdu těší a u moře ho čeká bezvětří, je to... smutný. Opravdu dobrých destinací v Evropě najdeš pár, a tohle je jedna z nich.

 

Mimochodem, kdy jsi stál na windsurfingu prvně?

Ve čtrnácti na Slapech, ale to se nedá moc počítat... Dlouho jsem si půjčoval na dovolené k moři klasické velké desky, na nichž jde všechno snadněji, no a před dvaceti lety jsem si koupil svoje první kratší prkno na skluz. Předpokládal jsem, že zaplatím patnáct tisíc, v obchodě mi vysvětlili, že „tohle je senzační a stojí osmadvacet“, já polkl, „tak teda jo“, a oni se zeptali: „A jakou k tomu budete chtít plachtu? A stěžeň? A ráhno?“

 

Dohromady jsi tam nechal kolik?

Účet byl za šestapadesát tisíc, ale co už: brzy jsme odjeli do Chorvatska na ostrov Vis – já nevěděl, že jezdit windsurfovat do Chorvatska nemá cenu, protože tam je obvykle větru málo. Ale přijeli jsme, zrovna fouklo, windsurf jsem sestavil, plachtu postrojil, byl jsem hrdej, z pláže jsem si to přenesl do vody, kde bylo dost lidí, tak jsem odplaval dál, abych někoho nesrazil, a to jsem dobře udělal, protože během prvních dvou hodin se mi nepodařilo ujet ani metr a do vody jsem spadl tisíckrát. Večer jsem volal do toho obchodu, co se děje, že mám všechno na svém místě, a oni řekli, ať se soustředím na to, abych byl přesně na ose a v těžišti toho plováku – a tak se to od tý doby učím.

 

Viděl jsem tě tu na prkně denně, jezdíš fantasticky.

To se ti zdá, i když nějakej cit pro rovnováhu jsem našel. Čím je člověk šikovnější, tím míň se nadře a líp si zajezdí, a já vídám spoustu chlapíků přes osmdesát, kteří ve zdejším větru stojí na prkně denně, což mě naplňuje optimismem – tenhle sport se dá dělat dlouho. Technicky je jedním z nejtěžších, ale když se to naučíš, je před tebou jenom obrovská radost. 

 

Jonáše a Ester jsi na prkna dostal ty?

To nebylo třeba – odjakživa to byli snowboarďáci a snad všichni snowboarďáci surfujou nebo windsurfujou; nabízí se to.

 

Jsi dnes se svými dětmi na podobné úrovni?

Šílíš? Děti mi nedávají šanci. Jak bych se mohl poměřovat s Ester, která je profík?

 

U tebe kdysi neexistovala možnost, že by ses stal špičkovým sportovcem?

Například lyžovat jsem začal ve třech letech, ale jednak nemyslím, že bych byl kdy nějak extra talentovanej, a už vůbec nemám Esterčinu unikátní píli a houževnatost. Po mně v tomhle není, opravdu ne. Možná jde o to, že před sebou vždycky měla Jonáše, chtěla dělat to samé, co on, a když jel Jonáš prvně na kole, tak se na něj cpala taky – dlouho padala, ale nakonec se rozjela... Dnes na pláži ti vyprávěla, že je nešika, a ano, někdy tak může vypadat, ale já ti po skleničce vína řeknu, v čem tkví její talent, chceš?

 

Jasně, díky za důvěru.

Ester umí poslouchat trenéry, a když jednou jejich pokyn splní správně, tak už ji nikdy nikdo nemusí opravovat. Oni řeknou, „zkus při tom oblouku nechávat pravou ruku trochu víc za osou prkna“, ona to zkusí, zvládne, a dál se tomu není třeba věnovat – může se přejít dejme tomu k poloze levého kolena...

 

Před chvílí jsi říkal, že si vás Lefkada získala podmínkami pro windsurfing. Čím ještě?

Když jsme přijeli podruhé, tak nám došlo, jak jsou Řekové milí. Šli jsme na procházku do přístavu a oni vybíhali z hospůdek i obchodů – vítali nás, jako bychom se vrátili domů... Dnes už většina místních ví, jakou profesi mám já, a skoro všichni, co dělá Ester, ale pořád jsou příjemní. Rádi nás vidí, což se mi v Česku už skoro třicet let špatně odhaduje. Proto například považuju za obrovskou výhodu fakt, že když jsem v půlce osmdesátek začal chodit se Zuzkou, tak jsem byl jejím spolužákem z práv, kterej bere v undergroundový kapele honorář sedmdesát korun za koncert. 

 

Co tím chceš říct? 

Že vím, na jakých principech je náš vztah vybudovanej – zato od momentu, kdy se člověk stane takzvanou celebritou, už nikdy přesně nepoznáš, do jaké míry je jednání druhé strany ovlivněno právě tou tvojí pověstí celebrity. 

 

Klobouk dolů, jak pěkně, neřkuli zamilovaně se k sobě se Zuzanou chováte.

Toho si vážím. Ale zároveň to je proti přírodě a univerzálně nepřenositelné, takže kdybys chtěl poradit, jak na to, nevím. Promiň.

 

Kdy ty ses vlastně stal tou takzvanou celebritou?

V únoru roku 1989 jsme jako Žentour vyhráli třikrát za sebou s písní Utajený světadíl televizní soutěž Triangel, v červnu jsme v Bratislavě byli třetí na Zlaté lyře se skladbou Promilujem celou noc, a do toho vyšel singl Všechno bude fajn – tohle se stalo během čtyř měsíců. Ve kterých jsme si, teď mě napadlo, pořizovali se Zuzkou první auto.

 

Jakou značku?

Polský Fiat 126, takzvanou nákupní tašku, Malucha. Na stoprocentní půjčku. Byl sice novej, ale tři roky už stál v ústeckém servisu, kde ho nemohli prodat – my přijeli, složili první splátku jedenáct set a bylo naše. Já neměl papíry, řídila Zuzka, a když si rovnala zpětné boční zrcátko, zůstalo jí v ruce. Obloukem jsme se vrátili těch padesát metrů, technik v šedém plášti tam pořád stál a říká: „To jsou ty krátký šrouby, co tam dávají!“ Pak sáhl do kapsy pláště a vytáhl samořezný vruty, kterými zrcátko brutálně přivrtal. Zase jsme vyjeli a sto metrů za branou tam Zuzce zůstala viset trojka, nešlo přeřadit na nic jinýho. Naštěstí to bylo nazpátek trochu z kopce, a technik tam pořád stál, protože tušil, že se vrátíme: „No jo, kulisa,“ pravil, šel vyměnit nějakou kulisu řazení, my šťastně dojeli do Prahy, ale auto nám často klekalo a o pár týdnů později v Pařížský se jednou vysypalo. Kolem šel Jirka Bartoška, co bydlel vedle v Maislovce, a říká: „Nazdar, co je?“

 

Vy jste si tykali?

Jasně: „Člověče, nejede to.“ A on: „Já jsem to samý koupil ženě, tam se musí dost věcí vyměnit, už máte italskej alternátor?“ Ten jsme měli. „A regulátor?“ Ten ne. „Tak to musíte vyměnit taky.“ Bylo to v době, kdy podepsal petici Několik vět, takže mu lidi nenápadně tleskali, a když nám začal tlačit auto po Pařížský, tak se k němu přidávali, což bylo dojemný...

 

A jak to, že sis s ním tykal?

My se znali, Jirka měl upřímně rád naše písničky... Zásadní je, že jsme jako kapela Žentour kamarádili s ročníkem DAMU, ve kterém studovali třeba Ivana Chýlková, Karel Roden, Eva Holubová nebo Vilma Cibulková. Ti si připravili jako absolventské představení takovej rockovej muzikál, kde potřebovali živou kapelu, nás, a takhle jsme se dostali do hospod mezi herce snadno. 

 

To byla doba, kdy jsi v Žentouru bral těch pár desetikorun za koncert? 

Jo. Já si dlouho vůbec nedovedl představit, že by mě mohla hudba živit... Mám pocit, že k prvnímu zásadnímu momentu došlo před čtyřiceti lety, kdy jsem přestal hrát na kytaru klasickou hudbu, protože mi došlo, že s tím málem, co umím z Bacha, na večírcích dlouho pozornost neudržím. Líp fungují pecky od Stounů, Boba Dylana nebo Beatles, takže jsem přeřadil tímhle směrem a s kamarádem Pavlem začal hrát po hospodách, kde před náma občas přistálo pivo, a došli jsme až na Hanspaulku, kde jsem prožil osvícení, protože do té doby jsem byl přesvědčený o tom, že skvělá muzika se může dělat jedině anglicky, ale tady najednou seděli bráchové Tesaříci, Bluesberrry, Krausberry, Ondřej Hejma nebo Ivan Hlas, čili kluci, co hráli jednak senzační překlady dejme tomu Boba Dylana nebo Marleyho, ale do toho i svoje vlastní, pro mě vesměs geniální skladby. Tehdy jsem se rozhodl, že půjdu po maturitě na právnickou fakultu – nechtěl jsem dělat práva, ale muziku jako oni; jenže muzikou se nikdo z Hanspaulky neživil.

 

Ondřej Hejma byl anglista a sinolog, takže překládal...

... Ivan Hlas prodával v knihkupectví, bráchové Tesaříci myli výlohy, o čemž jsem si říkal, že tohle můžu vždycky dělat taky, ale radši zkusím vejšku, abych hned nemusel na vojnu, a když teda vejšku, tak práva, na kterých není matika, že jo... Ale nejvíc jsem se toho naučil stejně na té Hanspaulce – například od Ivana Hlase správnému zacházení s češtinou.

 

Kdy ti došlo, že si muzikou vydělat můžeš?

Zatímco na Hanspaulce tyhle ambice nebyly, tak v Žentouru jo – ačkoli jsme tehdy zhudebňovali texty ze slabikáře pro zvláštní školy, a bylo to trochu dada, trochu nová vlna, znělo to zvláštně... Možností hrát tenhle repertoár bylo málo, a tak jsme začali jezdit po vesnických zábavách, co se konaly od sedmi do dvou ráno, vždycky čtyři písně a pět minut pauza, aby se všichni mohli účinně zlejt, prostě dohromady bylo potřeba zahrát pětatřicet věcí. Kluci se mě, do té doby pouhého zpěváka, na jedné zabijačce zeptali: „Neumíš ještě něco?“ Odložil jsem jitrnici a vzal kytaru, předvedl pár Bobů Dylanů, oni zavětřili, „Toho by se na zábavách dalo využít!“, tak jsem přikývl a dodal, že umím například i Stouny, načež začala na těch zábavách veliká rocková osvěta a vesničani čuměli.

 

Jaká píseň vzbuzovala největší nadšení?

Tak to byl pro změnu Sandokan – toho jsme museli po půlnoci dvakrát opakovat: „Corre il sangue nelle vene, grande vento nella notte calda si alzerà, Sandokán, Sandokán!“ To bylo velký!

 

Uvažoval jsi o emigraci?

Já ti nějak tušil, že kdybych emigroval, tak se venku budu muset definitivně živit něčím jiným, protože jedinej, kdo se tam chytil, byl Ivan Král... Taky nezapomeň, že se v Sovětským svazu dostal k moci Gorbačov a situace se lehce uvolňovala. Někdy v téhle době, konkrétně v osmdesátém sedmém, jsem poprvé někam letěl, navíc na Západ!, a to nejen já, ale celej Žentour.

 

S tebou tam tehdy hrál i David Koller, ne?

Ten letěl taky prvně.

 

A kam na Západ?

Vlastně na sever – na festival levicového tisku, který se toho roku konal ve Švédsku a Pražské kulturní středisko vyslalo někoho moderního, aby ukázalo, jak to i u nás tepe v rytmu perestrojky. Přistáli jsme ve Stockholmu, David Koller říká: „Jeden kámoš mi dal tip, to se mnou musíš zažít,“ a vedl mě do metra, kde jsem si na peroně zapálil, protože ve stockholmském metru se smělo kouřit!

 

Doufali jste, že se ve Švédsku nějak zaháčkujete?

Všechny texty Žentouru jsem nechal Ondřeje Hejmu přeložit do angličtiny, naučil se je, počítalo se s tím, že když nám tam někdo hodí smlouvu na stůl, tak podepíšeme. Jenomže on ten potlach byl dost zvláštní. Organizovali ho švédští stalinisté, čemuž odpovídalo publikum. Byli v něm důchodci, pak gastarbeitři, kteří si přáli co nejvyšší sociální dávky, a za mládež hoši z Nikaraguy.

 

To jste hráli v nějaké hale?

Na náměstí, kde měly levicové plátky svoje stánky, a největší ze všech patřil Rudému právu. K náměstí se blížily davy, což mi zlepšilo náladu: „Vida, nejspíš to bude pořádnej koncert!“ Nicméně brzy jsem zjistil, že ty davy jdou na majáles, a před námi opravdu zůstali jen důchodci, no a Nikaragujci, kteří se po celou dobu snažili tenisovým míčkem zasáhnout postavu prezidenta Reagana, vyrobenou z překližky, kterou když jsi trefil dobře do čela, tak se hlava zaklopila dozadu, díky provázkovému převodu Reaganovi spadly kalhoty a mezi nohama se postavila raketa Pershing.

 

To bylo neuvěřitelně sofistikované dílo!

Právě že ne – komouši byli na tyhle věci trošku leví, a ačkoli Nikaragujci uměli házet dobře a trefit Reagana pro ně bylo otázkou cti, tak i když mu našili dělovku do čela, prezidentovi se hlava jenom lehce svezla na stranu a Pershing se trochu připostavil. I tak to byl vrchol programu – my dohráli bez většího zájmu, smlouvu nikdo nenabídl... Režim ale povoloval. Nevěřili jsme sice, že padne úplně, ale do textů nám už skoro vůbec nekecali, občas jsme s kapelou mohli někam vyjet, a najednou byl listopad ’89.

 

Začal mejdan.

Jo, mejdan. Za což jsem rád, až na jeden detail. Občas pozoruju našeho Jonáše, kterej teď dodělává desku, a uvědomuju si, že ho ve hře na kytaru nikdy nedoženu. A tohle je jediná věc, která mě s odstupem času mrzí – že jsem se v mládí kytaře nevěnoval tolik, kolik by si zasloužila. Jak hraju dneska, tak jsem mohl hrát už v pětadvaceti, jenže mě tenkrát bavily víc ty mejdany. Chyba. I kvůli Jonášovi teď cvičím daleko víc a snad se aspoň trochu zlepšuju.

 

Ty máš kytary i tady na Lefkadě, že jo?

Vždyť říkám, že cvičím.

 

A na čem tady pracuješ, když pár dnů nefouká?

Vzniklo tady třeba celé libreto k muzikálu Iago. Anebo filmovej scénář – koupil jsem práva na životní story amerického snowboarďáka Vica Wilda.

 

To je ten, co závodí za Rusko?

Přesně. Když americká asociace stopla finanční podporu alpine snowboardingu, tak neměl peníze na další závodění ve světovém poháru. Chodil tou dobou s mistryní světa Alenou Zavarzinou, a ona mu před olympiádou v Soči vyjednala, aby mohl jezdit za Rusy. Vic vyhrál dvě zlata a poslouchal ruskou hymnu – no příběh jako prase.

 

Američané mu to vyčítají?

Spousta se jich mohla zbláznit, ale je třeba ho pochopit... Když si vzal Alenu Zavarzinu, tak i mě hned napadlo, že to je účelový sňatek, ale všichni ze snowboardové komunity tvrdili, že to je naopak největší lovestory. A tak jsem za nima hned na prvním svěťáku po Soči zašel s tím, co by říkali na film.

 

Byli pro?

Byli, takže jsem si na internetu stáhl rozhovory v ruštině i angličtině, pak vzal diktafon, odjel do Moskvy, kde jsem s nimi strávil dva dny, vyptal se na všechno ostatní a zjistil, že jsou opravdu úžasnej pár – ona vypadá jako modelka, on jako herec Ashton Kutcher. Napsal jsem scénář, nad kterým jsme se pak trochu pohádali, protože já snad už po pár muzikálech chápu pravidla poutavě vyprávěného příběhu, a tak jsem řekl, že budu některé momenty z jejich života akcentovat a jinde uberu, což chvíli špatně nesli, ale nakonec uznali, že to nemá být dokument.

 

No dobře, a co bude dál?

Nevím. Na zbytek už mám agenturu, která jednala nejdřív s americkými produkčními domy, ale pro Američany to je masochistické téma, a když byla blízko k dohodě s evropskými produkcemi, přišlo vyřazení Rusů z olympiády letošní za údajně organizovaný doping, což byl trochu zádrhel; ale já mám pocit, že je ten příběh trvalkou a klidně si ještě chvíli počká.

 

Neštve tě, že jsi možná makal zbytečně?

Vůbec. Já už měl tolik hotovejch scénářů, ze kterých nic nebylo! 

 

Třeba?

Na ptáky jsme krátký, znáš?

 

Tvoje první sólová deska. Rok 1992.

Jo. Ale původně jsem to psal jako scénář k filmu o dvou motorkářích – právě Jirka Bartoška měl hrát starýho a já mladýho.

 

Umí Bartoška na motorce?

Tehdy neuměl. V parku Na Folimance nám přistavili dvanáctistovku Suzuki, strašný hovado, a Barťák sice do té doby neseděl snad ani na mopedu, ale přišel tam se sobě vlastní sebejistotou a říkal, ať mu jen ukážu, kde je brzda a kde plyn. Všude okolo maminky s kočárkama, děti se popelily na pískovišti, a on, vrrm vrrm, protúroval tu třísetkilovou motorku – naštěstí jsem mu tam zařadil dvojku, vždyť on byl schopnej zabít nějaké to batole i na pionýru. Říkám mu, klid, pomalu, pouštěj spojku a přidávej plyn, no Jura se rozjel, a jak to v sobě herci jeho typu mají, najednou vypadal, že se na motorce narodil, úplný Born To Be Wild.

 

Na čem zkrachoval film?

Na penězích, jako obvykle. Čili deska Na ptáky jsme krátký jsou vlastně písničky z filmu, kterej jsem nikdy nenatočil.

 

Daří se ti vymýšlet i vyvážet muzikály – hlavně Korejci od tebe kupují licence a ty pak jezdíváš třeba do Soulu. Jaká je tam tvoje role?

Chci co nejlepší výsledek, a proto musím přípravy dozorovat. Když tamní tvůrci požádají o nějakou změnu, tak jsem to já, kdo ji musí schválit, což v rámci zvláštního stylu komunikace s Korejci nebývá snadné.

 

Kvůli jiné mentalitě?

Kvůli tomu, že je jejich společnost vybudovaná na úplně jiných principech. Přijedeš a nejdřív vidíš povědomý svět, všechno funguje, Soul je pěkný město, ale po čase zjistíš, že tam panuje neviditelná hierarchie v celé společnosti – zvláštní vazby, přes které nejede vlak.

 

Řekneš příklad?

Dejme tomu korejské „ano“ znamená cokoli na stupnici od „to je super“ po „jen přes mou mrtvolu“. Tím pádem musíš mít coby tlumočníka rodilého Korejce, který ale studoval v Anglii nebo ve Státech, takže chápe naši mentalitu a nepřekládá slova, nýbrž význam... Popíšu ti to ještě konkrétněji: coby supervizor jsem na zkoušce, která probíhá celý den, a po ní ke mně na apartmán přijde dvacet Korejců, z nichž znám pětici, ale zbytek jsou investoři a producenti, se kterými jsem se nikdy neviděl. Položím jednoduchou otázku: „Zítra se má zasvěcovat; máte jeden, nebo dva boďáky?“ Zeptám se hlavního osvětlovače, ale ten se otočí na producenta a následuje dvanáctiminutová diskuse, do níž se postupně zapojují lidé, kteří slovo boďák nikdy neslyšeli, až nakonec kolečko doběhne zpátky k tomu osvětlovači, který řekne: „Dva.“ Já poděkuju, ale v duchu trpím, protože jsem ztratil dvanáct minut života, a pokud položím další tři podobné otázky, nedostanu se do postele před půlnocí. 

 

Chápeš už trochu, proč to probíhá takhle?

Protože si ten osvětlovač netroufne odpovědět sám za sebe, aniž by se zeptal šéfů... A když tohle párkrát zažiješ a pochopíš, tak ti začnou připadat tragikomické ty snahy vnucovat a vyvážet kamkoli do světa naše principy demokracie. Ve spoustě společností to nemá šanci na úspěch, a my to ne a ne pochopit.

 

Hezky – po džbánku vína začínáme být lehce politicky nekorektní! Nedáme ještě jeden?

Já už dva roky fakt skoro nepiju.

 

Vážně?

Nějak jsem tehdy zjistil, že když každej večer nemám doma sedmičku červenýho, kterou bych mohl cucat u večeře a po jídle dopít, tak bývám nervózní a občas schopnej vyběhnout do večerky, načež mě ráno bolí hlava, a tak jsem přestal. Naštěstí se objevuje čím dál víc druhů skvělýho nealkoholickýho piva, a já si na ně zvykl; ale ještě k té politické korektnosti...

 

No?

Je to v háji. Jakmile začnou odstraňovat z amerických bankovek prezidenty, protože měli doma otroky, jakmile vyzmizíkujou Jirku Washingtona, Marka Twaina vyřadí ze seznamu doporučené literatury nebo po vzoru kampaně MeToo začnou lynčovat bez důkazů... Víš, co je nejhorší? Všechny tyhle trendy jsou na začátku vedeny humánní a správnou myšlenkou, ve které se ale postupem času bohužel něco porouchalo.

 

Musíme věřit, že opravdové extrémy nakonec neprojdou.

Některé věci už zmizely – ve formuli 1 rozhodli, že přítomnost grid girls, holek s deštníkama, je sexistická, jenže ty holky to bavilo a přišly o dobře placený místo, který už není a nikdy se do formule nevrátí. Divný. Anebo: šéfka Miss America přišla s tím, že od příště ruší promenádu v plavkách, protože opravdovou miss by měla být dívka s dobrým světonázorem a kvalitní vizí o tom, jak být platná v současný společnosti. Smutný.

 

Tak co, zaplatíme?

Číšník nás ten litr vína zaplatit nenechá, jsme prý jeho hosti. 

 

Ty sem na Lefkadu budeš jezdit asi až do smrti, viď?

Kdyby se nekryla zdejší sezona nejlepšího větru se sezonou festivalovou, tak tady zůstanu čtyři měsíce – doma mě přes léto drží jen koncerty. Nicméně letos jsem si odskočil do Ostravy na Colours, a jde to, takže jsem už začal vymýšlet, jak tu být příští léto dva měsíce, a z toho dva víkendy hrát na českých festivalech. Moje maminka sice říká, že nemůžu sedět zadkem na dvou židlích, ale já se o to pokusím. Musím. Na pódiu s kytarou to umím přece jenom líp než v Řecku na prkně, a koncert je pořád největší odměnou. Ale něco ti řeknu...

 

Hm?

Já už se těším na zítřejší moře! Čerstvej prašan na snowboardu bývá nádhernej, ale tady když dobře fouká, tak je to pro mě daleko víc.

 

Jak tráví rodina Ledeckých své dny na ostrově Lefkada si můžete přečíst v reportáži Najdem si místo, kde dobře fouká

 

Janek Ledecký
NARODIL SE 27. ČERVENCE 1962, TAKŽE NEDÁVNO NA LEFKADĚ OSLAVIL ŠESTAPADESÁTÉ NAROZENINY
 
Fotograf Tomáš Třeštík po příjezdu pozdravil, přijal možnost tykání a vzápětí Jankovi Ledeckému řekl: „Tvoje maminka učila moji maminku Helenu Třeštíkovou na střední a moje maminka tě nenáviděla, protože jsi s nima byl jako batole na chmelu a většinu nocí jsi strašně řval — ale vzkazuje, že to je promlčený.“
Janek se nad vzpomínkou seriózně zamyslí: „Je mi divný, že bych prořval celou noc, ale co já vím. Byly mi sotva tři roky, když moje máma po všech možných podivných pedagogických štacích dostala umístěnku na výtvarnou Hollarku v centru Prahy, okamžitě pochopila, že učit na téhle škole češtinu a tělák je v rámci všudypřítomného marasmu zázrak — a skutečně tam vydržela čtyřicet let. Zpočátku se bála zpěčovat pravidlům, když jí řekli, že pojede na chmelovou brigádu, zatnula zuby, a protože naši byli čerstvě rozvedení, tak vzala synka s sebou — načež mě čekala ještě spousta dalších chmelových brigád...“
Roku 1987 vydal první desku se Žentourem, o pět let později sólovku Na ptáky jsme krátký, roku 1999 uvedl na jevišti první vlastní muzikál Hamlet, je tedy klíčovou postavou českého porevolučního showbyznysu. Začátkem srpna se musel vrátit z Řecka do Prahy, kde začal šéfovat porotě páté řady televizní soutěže Tvoje tvář má známý hlas.

 

 

Možná jsme divní
DVOJNÁSOBNÁ OLYMPIJSKÁ VÍTĚZKA ESTER LEDECKÁ SE SNAŽÍ ROZPOMENOUT NA CHVÍLI, KDY SI S TÁTOU NEROZUMĚLA
 
Pubertální, protirodičovsky namířený vzdor? 
Nic takového u nás doma neproběhlo, a to ani v případě mém, ani u bráchy Jonáše.
Nikdy v životě se zatím například nestalo, že bych s našima nechtěla být o prázdninách alespoň na měsíc tady na Lefkadě.
Vím, že to nezní úplně uvěřitelně, ale my jsme se nejenže nikdy nehádali, my na sebe nebyli dokonce ani naštvaní. Všichni nějak přirozeně víme, že hádky kvůli blbostem nemají smysl; a žádné vážnější si v našem případě nedovedu představit.
Janek mě nikdy za nic netrestal, a dokonce bych řekla, že mi ani za nic nevynadal, ale pro to možná existuje logické vysvětlení. Já už v té takzvané (a podle všeho hrozně nebezpečné, nevím) pubertě byla často na sjezdovkách v cizině, a to obvykle s mamkou, takže jsem se na něj domů těšila.
Hádat se v těch pár týdnech do roka, kdy můžeme být pohromadě, to bychom byli dost divní, ne? Anebo nevím. Možná že divní jsme.
Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat