Poláček v Africe: Na severní polokouli, čili skoro doma

Takže která místa jsem si zamiloval? Postupně to byl Bajkal (nádherně se tam popíjí), Kamčatka s Aljaškou (první je divočejší, druhá cestovatelsky příjemnější), Montana ve Spojených státech (tam bych dovedl žít), potom Salvador (krajina jako botanická zahrada, prázdné pláže jako z katalogu) a Ekvádor (andské kopce každý trochu jiný, milí a pohostinní lidé), a naposledy Namibie (miluju poušť, tady je dokonalá).

Ekvádor leží na rovníku, stejně jako Gabon, ve kterém se právě pokouším sehnat tekoucí vodu, protože mám ruce ulepené od manga – bohužel marně, takže jdu mastit do počítače.

Mám pocit, že kdybych do Gabonu přiletěl z Evropy, našel bych stovku chyb, ale já do něj dostopoval z jihu. Byly to velké civilizační skoky, popíšu je na pár detailech. Když přeplujete z Kinshasy do Brazaville, čili ze „dolního“ Konga do horního, nadechnete se, a to doslova. Ubude smogu. V Kinshase se dýchá hůř než v Pekingu, v Brazaville mnohem lépe – zhruba jako v severních Čechách, když jsem tam v polovině osmdesátých let bydlel.

V Brazaville nosí ženy podprsenky. V Brazaville je také možné sedět v taxíku sám, jenom s řidičem. Jasně, šlo by to i v Kinshase, ale musel bych zaplatit majlant, dejme tomu pětinásobek běžné ceny. Pokud to neudělám (jako že mě ani nenapadne), do auta se zcela jistě natlačí pět dalších lidí, to v Brazaville ne.

A co je důležité ze stopařského pohledu: z Brazaville vede pěkná asfaltka do velkého přístavu Point Noir – připomínám, že v „dolním“ Kongu jsem na asfalt skoro nenarazil a jsem přesvědčený, že až se tam podívá za padesát let můj vnuk (synům a dceři to nedoporučím), pořád se tam bude jezdit v lepším případě v korytech a v horším na tankodromech, tak jako dnes.

Pane, tady je válka