Stopem po Africe

Poláček v Africe: Na severní polokouli, čili skoro doma

27 / 11 / 2017

Mnohokrát jsem dostal otázku, kde se mi na cestě kolem světa líbilo nejvíc, a mám v tom celkem jasno, několik míst mě okouzlilo. Po dvou dnech mám pocit, že by se k nim mohl přidat Gabon. (Tento článek jsem psal už v pátek, ale tři dny ho pak nedokázal odeslat – v jeho poslední části tedy najdete aktualizaci z Kamerunu.)

Mnohokrát jsem dostal otázku, kde se mi na cestě kolem světa líbilo nejvíc, a mám v tom celkem jasno, několik míst mě okouzlilo. Po dvou dnech mám pocit, že by se k nim mohl přidat Gabon. (Tento článek jsem psal už v pátek, ale tři dny ho pak nedokázal odeslat – v jeho poslední části tedy najdete aktualizaci z Kamerunu.)

Takže která místa jsem si zamiloval? Postupně to byl Bajkal (nádherně se tam popíjí), Kamčatka s Aljaškou (první je divočejší, druhá cestovatelsky příjemnější), Montana ve Spojených státech (tam bych dovedl žít), potom Salvador (krajina jako botanická zahrada, prázdné pláže jako z katalogu) a Ekvádor (andské kopce každý trochu jiný, milí a pohostinní lidé), a naposledy Namibie (miluju poušť, tady je dokonalá).

Ekvádor leží na rovníku, stejně jako Gabon, ve kterém se právě pokouším sehnat tekoucí vodu, protože mám ruce ulepené od manga – bohužel marně, takže jdu mastit do počítače.

Mám pocit, že kdybych do Gabonu přiletěl z Evropy, našel bych stovku chyb, ale já do něj dostopoval z jihu. Byly to velké civilizační skoky, popíšu je na pár detailech. Když přeplujete z Kinshasy do Brazaville, čili ze „dolního“ Konga do horního, nadechnete se, a to doslova. Ubude smogu. V Kinshase se dýchá hůř než v Pekingu, v Brazaville mnohem lépe – zhruba jako v severních Čechách, když jsem tam v polovině osmdesátých let bydlel.

V Brazaville nosí ženy podprsenky. V Brazaville je také možné sedět v taxíku sám, jenom s řidičem. Jasně, šlo by to i v Kinshase, ale musel bych zaplatit majlant, dejme tomu pětinásobek běžné ceny. Pokud to neudělám (jako že mě ani nenapadne), do auta se zcela jistě natlačí pět dalších lidí, to v Brazaville ne.

A co je důležité ze stopařského pohledu: z Brazaville vede pěkná asfaltka do velkého přístavu Point Noir – připomínám, že v „dolním“ Kongu jsem na asfalt skoro nenarazil a jsem přesvědčený, že až se tam podívá za padesát let můj vnuk (synům a dceři to nedoporučím), pořád se tam bude jezdit v lepším případě v korytech a v horším na tankodromech, tak jako dnes.


Pane, tady je válka

V Brazaville ze mě spadla tíha Kinshasy a vesele jsem vyrazil po oné asfaltce za město, že začnu stopovat. Protože jsem šel pěšky, snadno jsem obešel checkpoint, jenže za ním směrem na Point Noir jezdily už jen obrněné kamiony.

Nevadí. Nějak bude.

Jdu dál pěšky a příšerně se potím. Po šesti týdnech v Africe jsem na čtyřicetistupňové teploty zvyklý a nestěžuju si, ale ve vlhkých tropech se prostě potíte víc než třeba v Namibii – jako prase. Nemůžu si například psát poznámky do sešitu, protože ten je pak okamžitě mokrý, ale s tímhle jsem počítal.

Po dvou hodinách chůze konečně jedno civilní auto a je sice plné, ale slepec vedle řidiče mi nabídne, ať si mu sednu na klín (nevidí, jak moc jsem zpocený) a jedeme asi osmdesát kilometrů do města Kinkala.

Tam auto dorazí do svého cíle a já si vykráčuju směrem k Evropě po svých, dokud nenarazím na další checkpoint, který ovšem není obyčejným checkpointem, nýbrž barikádou.

Ozbrojenci mě nejdříve požádají o cigáro a pak se zajímají: „Co tady děláte?“

 

 

Vysvětlím jim, že mířím na Gabon, a oni jsou v upřímném šoku: „Ale tady je válka!“

Začnou sepisovat první protokol, mezitím mi vyprázdní půl krabičky, pak jeden z nich odjede na motorce shánět šéfa. Po hodině přijede šéf, v pozoru mu zasalutujeme, a začneme psát další protokol. Ze všech otázek mám vždycky nejraději tu na jméno otce: Lubomír! Můj otec je třicet pět let po smrti a málokdy si na něho už vzpomenu, takže jsem za tyhle chvíle upřímně vděčný. Odpovídám ozbrojencům a jako bych zároveň mával: „Ahoj tati! Ještě jsem na tebe úplně nezapomněl, posílám pozdrav z Konga!“

Šéf nakonec řekne, že do války nemůžu, že bych jim ji nevyhrál. Takže mě posadí do dodávky, která jede na zpět do Brazaville (samozřejmě musím zaplatit, ale to je jedno, cesta stojí asi padesát korun), a za soumraku jsem na stejném místě, odkud jsem ráno vyšel, jen teda nemůžu rovnou na pivo, protože je třeba sepsat třetí protokol ještě na policii v Brazzaville, takže znovu: Ahoj tati!

Oni to ti policajti a vojáci myslí dobře a nešikanují, takže se nezlobím. „Boje se odehrávají jenom na padesáti kilometrech za Kinkalou, čili my vás teď vezmeme na autobusové nádraží,“ řeknou, „kde si koupíte lístek do městečka, kde už je zase klid, a stejně jako každý jiný válku objedete, souhlas?“
No jasně. Souhlas.

Druhý den ráno tedy pojedu autobusem nejdřív padesát kilometrů na východ, potom padesát na sever, pak dvě stě na západ a padesát na jih. Díky tomu jsem kousek za místem, kam jsem se dostal včera, a můžu dál stopovat.

Cesta autobusem je zvláštní. Checkpointy opravdu všude – všichni cestující musejí vždy vystoupit, ukázat dokumenty, na každém druhém něco zaplatit; nejspíš za to, aby se neválčilo s prázdným břichem. 

Na jednom chceckpointu jsem zažil smutnou situaci: přijížděla k němu zelenobílá dodávka (takových jsou tu tisíce, jde o cosi mezi taxíkem a autobusem), ale místo zastavení řidič najednou přidal plyn, projel checkpointem jak formule, srazil jednu starou ženu z našeho autobusu (v příkopu pak ještě trochu naříkala, ale pochybuju, že to přežila) a zmizel. Je tu snad třicítka ozrojenců, ale nestihli ani vystřelit.


V Gabonu se lidé smějí!

Jakmile se dostanu za válečné území, můžu zase v klidu stopovat, a opravdu to je oproti „dolnímu“ Kongu rozdíl. Za velký svátek například považuju, když narazím na normální benzinku, ve které se nenalévá palivo z kanystrů, a kde – to vůbec nechápu – mají celkem dobré kafe. Presso!

Asfaltka je v zemi bohužel nejspíš jenom jedna, takže když zatočím ze silnice N1 na sever ke Gabonu, tak jsem na N3, což je opět koryto, ale zatímco před týdnem jsem jezdil průměrnou rychlostí deset kilometrů za hodinu, v tomhle terénu se dá občas letět padesátkou.

No a pak už Gabon – tady jsou asfaltky všude. Lidi se na mě smějí, lidi mě zdraví, no vida!

Stopuje se tu skvěle, ale zároveň je těžké za stop nezaplatit. Odmítl jsem devět aut, která chtěla všechna stejnou částku – dvě stě korun za zhruba dvě stě kilometrů do města Lambaréné. S desátým autem jsem se dohodl na sto padesáti korunách a jel, protože jinak bych se nepohnul.

Ta pěkná asfaltka vede mezi kopci porostlými pralesem, obřími stromy bizarních tvarů, z nichž na mě křičí milion ptáků, palmami a banánovníky. Je to nádhera – kdyby kopce byly vyšší a lidé světlejší, připadal bych si jako v tom svém milovaném Ekvádoru.

Ale jak říkám, Gabon si mě získal. Chci se sem vrátit.

Jen teď teda sedím na židli před „hotelem“ (abychom si rozuměli, zdejší hotely v mé cenové kategorii, tedy za dvacet dolarů, by v Česku brali leda bezdomovci, je to špinavá bída, ale s postelí a záchodem), pod nohama se mi motá pes, taky tu je nějaký mladík s lopatou, ten se najednou rozmáchne, psa lopatou přetáhne, nebohé zvíře s kňučením odkulhá.

Což mě moc mrzí, ale stát by se to mohlo určitě i v Ekvádoru, proto Gabonu pořád dávám velkou šanci.

 

Tomášova aktuální poloha. Tato mapa se aktualizuje každé tři minuty.

Přehledová mapa Tomášovy cesty. Tato mapa se aktualizuje v delších časových intervalech.

 

 


Slíbená aktualizace

Je to neuvěřitelné, ale jakmile jsem dopsal předchozí řádky a vyrazil na stop, zastavila mi postupně čtyři auta a řidiči si neřekli ani o halíř. První tři totiž byli kamioňáci, ti berou stopaře jako zpestření dlouhé jízdy, a čtvrtý byl muslim – imám.

Muslimové jsou pro stopaře skvělí, vím to už dvacet let – od chvíle, kdy jsem začal objevovat Turecko. Vesměs velmi pohostinní, i tenhle imám jménem Lamine: pozval mě na špagety s kuřetem, našel mi hotýlek ve městě Bitam, druhý den mě ještě odvezl dvacet kilometrů na hranice s Kamerunem, kam vůbec neměl cestu.

No a Kamerun je stejně nádherný jako Gabon, navíc je tu z jakéhosi důvodu příjemné klima.

Obě ty země sráží v mých očích jediný jev – i tady jsou velmi časté checkpointy. Nikdo už na vás sice neřve, ale pořád jde o totéž, vlastně už od Zambie: policajti nebo vojáci chtějí úplatky za to, že nebudou moc buzerovat.

Je to škoda. Včera jsem jel nádherným pralesem do přístavu Kribi a jeden takový idiot v uniformě, ožrala jménem Francois, mě s řidičem vydržel šikanovat hodinu a půl – je z toho silnější historka než všechna ta krása kolem, ale nechám si ji do reportáže v prosincovém Reportéru.

 

​​​​​​​

Fotografie Tomáše Poláčka z této části cesty si můžete prohlédnout v galerii.
 

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat