Reportáž

Za básníkem Listopadem: S hokejkami do býčí arény

02 / 10 / 2017

Co má společného lední hokej, Portugalsko a magazín Reportér? A jak to všechno propojuje básník František Listopad? Slyšte vyprávění o podivuhodné výpravě českých „amadores“ do býčí arény ve městě Elvas. Reportáží z února 2015 připomínáme památku básníka Františka-Jorge Listopada, který zemřel v Lisabonu ve věku 95 let.

Co má společného lední hokej, Portugalsko a magazín Reportér? A jak to všechno propojuje básník František Listopad? Slyšte vyprávění o podivuhodné výpravě českých „amadores“ do býčí arény ve městě Elvas. Reportáží z února 2015 připomínáme památku básníka Františka-Jorge Listopada, který zemřel v Lisabonu ve věku 95 let.

Něco takového by nenapadlo dát dohromady ani Monthy Pythony. Pražští taťkové si odjeli zahrát do Portugalska… lední hokej. Šlo o historicky první mezinárodní utkání svého druhu. Svým čestným kapitánem jmenovali třiadevadesátiletého básníka Františka Jorge Listopada. Ten ve stejný den převzal v prezidentském paláci Řád Jindřicha Mořeplavce. A aby toho nebylo málo, onen slavný hokejový zápas se odehrál… v býčí aréně. Ale vezměme to popořadě. Zároveň si dovolujeme požádat o prominutí osobnějšího tónu: autor je jedním z oněch rádoby hokejistů.

 

Každý čtvrtek od osmi

Na úvod odbočka. Většina z nás vyrůstala před rokem 1989. Co se týče bruslení, museli jsme se v dětství spolehnout na zamrznutí rybníka nebo polévání sídlištního plácku. Přírodní led každou chvíli zapadl sněhem, kluziště mezi paneláky předpokládalo noční šichty s hadicí v ruce a beztak mívalo jepičí život. Pamatuju si, že pod tím naším vedly roury teplovodu, takže roztávalo už při mínus dvou stupních. A hokej? Jako branky školní tašky, místo mantinelů shrabaný sníh. Ale dost sentimentu…

Někteří z nás už měli na krku čtyřicítku a rodiny, když jsme přímo v centru Prahy objevili malý hokejový ráj: sportovní areál Na Františku, kde od listopadu do března funguje venkovní kluziště s opravdovými mantinely, ale milosrdnými rozměry (sotva polovičními oproti regulérnímu). Mydlíme to tady už desátou sezonu, čtvrtek co čtvrtek, Červení proti Modrým. Na led skáčeme v osm, končíme v půl desáté. Vždycky tak ještě stihneme alespoň pár piv a většinou i poslední tramvaj domů.

Začínala nás hrstka, ale každý přivedl někoho a dnes je nás dvacet. Máme různé profese, ale jen jeden z nás je diplomat – Standa. Než loni odjel za prací na velvyslanectví do Portugalska, dostal úkol: „Hele, tam určitě bude taky nějaká parta zoufalců, jako jsme my. Tak nějakou najdi a koukej se skamarádit, ať si to s nima můžeme rozdat. Umíte si to představit, hrát hokej v Portugalsku?“ Pak už se vedly jiné řeči a do rána jsme na naše fantazírování skoro zapomněli. Standa si ho ale vzal k srdci a brzy nám předestřel přesnější plán.

 

Vzhůru se lvem na Žraloky

Lední hokej se v Portugalsku opravdu hraje, znělo první a nejdůležitější sdělení. Ale jenom pár víkendů v roce: buď na miniaturním veřejném kluzišti u jednoho lisabonského obchoďáku, anebo v býčí aréně někde u španělských hranic.

Základ týmu tvoří hráči nejlepších týmů portugalské ligy v inlajnovém hokeji (Lobos, Camalaoes, Sharks, čili Vlci, Chameleoni a Žraloci). Jeho duší je jakýsi Eliseu – architekt a vášnivý cyklista, který o víkendech pořádá pro zájemce vyjížďky po zajímavostech Lisabonu a okolí. Češi jsou pro něho velký hokejový vzor: už třikrát si z vlastní kapsy zaplatil letní kurs ledního hokeje v Nymburku, kde zájemci z celého světa pilují dovednosti pod vedením tuzemských trenérů. Nápad na odehrání vzájemného zápasu přijal bez váhání.

Byla řada na nás. A čím dětinštějším začít než výběrem dresů. Jsme přece národní tým, chceme lva na hrudi, řekli jsme si a začali se porozhlížet po reprezentačních úborech. Pokukovali jsme po těch z dob Václava Nedomanského, bratří Holíků, Ivana Hlinky… Jenomže se nám nelíbil tehdejší státní znak. Nešlo ani tak o vatru a tatranský štít v srdci lva, ale o komunistickou hvězdu nad jeho hlavou. I proto padla volba na dresy z roku 1947, kdy Československo na pražské Štvanici vůbec poprvé slavně získalo titul mistra světa.

 

Básníkova česká ulička

Mezitím se v Lisabonu rozehrála jiná partie, v jejímž středu se ocitl František Jorge Listopad. Muž narozený v roce 1921 jako Jiří Synek je dnes nejstarším žijícím představitelem své umělecké generace. Vyrůstal na pražské Letné, jeho otec – dentista – opravoval zuby fotbalistům Sparty i slávistickému brankáři Pláničkovi (na Letné tehdy hrály oba kluby). Před válkou se přátelil s básníkem Jiřím Ortenem, v květnu 1945 byl jedním se zakladatelů deníku Mladá fronta a vedl jeho kulturní rubriku. Po únoru 1948 zůstal při jednom ze svých pracovních pobytů ve Francii, od roku 1959 žije v Portugalsku. Stál u zrodu zdejší státní televize, šéfoval Vysoké divadelní a filmové škole i Národnímu divadlu, psal rozhlasové hry, režíroval opery. A takřka nikdy nepřestal psát básně – v češtině. Otec šesti dětí, nejmladší dceru zplodil ve dvaasedmdesáti, potřetí ženatý.

A jak to souvisí s výpravou hokejových diletantů z jednoho konce Evropy na druhý? Básník nad sportem neohrnuje nos, věděli jsme díky rozhovoru, který s ním jeden z nás pořídil při fotbalovém Euru v roce 2004. Seděli jsme tehdy v lisabonském parku, kolem pobíhala spisovatelova sedmiletá dcera, snili jsme o finále Portugalsko – Česko (šampionát nakonec ovládli Řekové)… Na otázku, komu by v takovém případě fandil, Listopad odpověděl: „Trápil bych se. Uvědomuju si v takových chvílích, že mám dvě národnosti a dvě kultury, a to je nepříjemné. Zažil jsem to už v roce 1989, když si sadistický ředitel rozhlasu vymyslel, že budu komentovat zápas Portugalsko – Československo o postup na mistrovství světa, aby se lidé dozvěděli, komu vlastně fandím.“

Básník rovněž vyprávěl, jak psával sloupky pro jeden sportovní deník: „Když jsem na to přestal mít čas, v redakci si asi oddychli. Líčil jsem zápasy, jako kdyby to bylo divadelní představení.“ Poté se vyznal, co jej na sportu nejvíc fascinuje: „Napětí mezi režimem řádu a režimem náhody. Do jaké míry náhoda určuje nás osud? Do jaké míry je možné náhodu vypočítat? Je náhoda náhodná? Je pravděpodobná? Představte si to: míč na břevno. Co to znamená? Čili sport jako filozofie náhody.“ Na adresu portugalské vášně pro fotbal pak poznamenal: „Je to tady všeobecná móda. Lidé chápou, že je to zajímavá aktivita nejen sportovní a hospodářská, ale také estetická. Že je možné se poučit o mnoha věcech, například o psychologii, sociologii, antropologii, nemluvě o národních archetypech: zrovna předevčírem jsem ženě vyprávěl, co je to česká ulička.“

59d27dd99c40587eeeaa9696 MEDIA_ITEM image
Třiadevadesátiletý básník Listopad se svou ženou a dcerou. České velvyslanectví v Lisabonu, leden 2015.

Jan Kalista hockeyista

K patnácti letenkám jsme proto pořídili šestnáct dresů: byli jsme odhodláni jmenovat Františka Listopada čestným kapitánem. Ano, znali jsme některé jeho složité životní zákruty. V roce 1941 spadl – podle jedné zamotané historky – do spárů gestapa člověk, který jej skrýval před transportem a poskytl mu i své osobní doklady. Dotyčný totiž poprosil tehdy devatenáctiletého Synka, aby za něj šel vyzvednout jeho papíry na policejní stanici. Ten ve chvíli, kdy se úřednice otočila, propadl náhlému furiantství a zcizil tamní razítko – cenný předmět pro český odboj. Pro onoho muže si gestapo přišlo týž den, další čtyři roky strávil v koncentrácích. Synek se nakonec transportu vyhnul mimo jiné i díky fingovanému dopisu, který zanechal doma, a v němž předstíral sebevraždu.

59d277ed9c40587eeea94b56 MEDIA_ITEM image
František Listopad krátce před jmenováním čestným kapitánem české amatérské reprezentace v ledním hokeji.

Teď je ale Jiřímu Synkovi alias Františku Jorge Listopadovi devadesát tři (text vznikl v únoru 2015 – pozn. red.). Má za sebou úctyhodnou sumu práce, napsal překrásné verše, je posledním mohykánem svého druhu. Do Lisabonu jsme přiletěli ve stejný den, kdy přebíral od tamního prezidenta státní vyznamenání – Řád Jindřicha Mořeplavce. Z audience ve čtvrti Belém přijel na české velvyslanectví, kde jsme mu předali repliku národního hokejového dresu z doby, kdy mu bylo šestadvacet let. Básník připomněl, že jeho strýc Karel Synek vydal před válkou dětskou knihu Jan Kalista hockeyista, poté odmítl nabízený post pravého křídla: „Budu hrát levé, to mi jde líp,“ usmál se a připomněl jednu ze svých básní: „Nikdy nezapomenu / když jsem hrál poprvé na levém křídle / v druhém poločase se jalo pršet / míč v dešti / byl těžší.“

59d277fc9c40587eeea95438 MEDIA_ITEM image
Básník Listopad v hloučku českých hokejových nadšenců, kteří přijeli sehrát přátelák s portugalskými hokejisty.

 

Tenhle mančaft chci komentovat!

Na večírek dorazil i Mauricio Xavier, šéf portugalského hokejového svazu. Brzy se ukázalo, že dokáže sypat z rukávu jména českých hráčů i aktuální a historické statistiky, neboť pro zdejší televizi komentuje přenosy z NHL. Po půl hodině trumfování z hokejových znalostí – a také po pár skleničkách – se nám zdálo, že nastala vhodná chvíle, abychom se pokusili uhladit jednu mírnou roztržku. Ta vypukla kolem emblému, který pro naši portugalskou výpravu navrhl kamarád grafik: dvě siluety v bojovém postoji, na jedné straně statný hokejista s napřaženou hokejkou, proti němu přikrčený býk. Když jsme logo dva měsíce před odletem poslali mailem do Portugalska – v domnění, jakou bude mít náš soupeř radost – něco se pokazilo.

„Není to tak, že my jsme ti hokejisti a vy ti bejci,“ argumentovali jsme s tím, že zápas se přece odehraje v býčí aréně. Ukázalo, že však, že korida je pro mladší městskou generaci této části Evropy něčím opovrženíhodným, vzrušením pro krvelačné a zaostalé publikum, zábavou pro primitivy, staromilce a regionální kmotry. Město Elvas, kde se má hrát, je navíc poslední portugalskou výspou, dál už je Španělsko. „Býk nemá s Portugalskem nic společného, je to španělský symbol,“ vysvětluje nám Mauricio. Začínáme se hádat i sami mezi sebou: „Ty vole, to je stejný, jako kdyby oni namalovali nás jako ruský medvědy nebo matrjošky!“ Jenomže co teď s tím? Nechali jsme už logo natisknout na trika i na puky, které jsme přivezli Portugalcům jako dárek.

Navíc jsme si začínali uvědomovat, že naši hostitelé přikládají utkání poněkud jiný význam než naše kuriózní expedice: vycházelo najevo, že máme Portugalcům posloužit k získání podpory pro výstavbu regulérní zimní haly, což je jeden z hlavních předpokladů pro vznik jejich oficiálního reprezentace.

V býčí aréně na portugalsko-španělském pomezí se tak měly sejít dva týmy s odlišnými dispozicemi. Na jedné straně sebranka s věkovým průměrem 46 let, která Na Františku šoupe puk po ledě (nesmí se dloubat, gól vzduchem neplatí) a takřka bez chráničů (abychom nezdivočili). A proti nám v průměru o deset let mladší chasníci, z nichž mnozí mají kanadsko-americké kořeny a někteří ještě v pubertě pokukovali po profesionální kariéře. Varující byla už jejich jména: Scott, Nelson, Kevin… Posledně jmenovaný nastupoval do čtrnácti let v dresu ontarijských Thunder Bay. Bylo nám stydno, když jsme si vzpomněli na naše řeči v Praze u piva: „Hele, a co budeme dělat, až povedeme třeba o dvacet gólů? Dáme jim dalších dvacet, nebo je necháme čuchnout?“

Účelem naší mise bylo zkrátka něco jiného, než vyškolit soupeře v hokeji. „Portugalci se rádi vykreslují jako milovníci slunce a nekonečných pláží. A nás mají za podivíny, kteří si libují v zimě, což je pro budoucnost ledního hokeje v této zemi problém,“ slyšíme Mauricia vysvětlovat. Pak dodá něco, co nás znejistí ještě víc: „Chceme v utkání s Čechy lidem ukázat, že hokej může být atraktivní. A že ho umíme.“ Tíha situace nám definitivně došla ve chvíli, kdy jsme otevřeli deník A Bola, neprodávanější sportovní list v zemi. Mezi čtyřstranou o Cristianu Ronaldovi a výsledky basketbalové NBA se skvěl článek o našem hokeji v Elvas. Ještě štěstí, že autor prokoukl, co jsme zač, a že se nesnažíme suplovat českou reprezentaci. Jsme prý „amadores“ (milovnící, nadšenci).

Ale stejně: těžko nám odpárat, že jsme zástupci hokejové velmoci. Ostatně v den odletu nás na facebooku podpořil i komentátor Robert Záruba: „Tenhle mančaft a tenhle zápas bych chtěl komentovat. Anebo hrát. Tak dobře reprezentujte. Dresy máte hezký, to je základ, jak říkával Scoty Bowman.“

 

V helmě místo rádiovky

Už pohled na tribuny býčí arény v Elvas nám vyrazil dech. Bůhvíproč jsme čekali prkna pod širým nebem, místo toho se před námi zjevil betonový kolos obklopený rušným nákupním centrem. A uvnitř? Ke střeše stoupají dvoupatrové ochozy pro tři tisíce diváků. Vlajky obou zemí už jsou přichystané, zvukař zkouší, jak budou znít hymny, televizní štáby staví kolem mantinelů kamery. Teď už tenhle vtip nejde vzít zpátky, říkáme si.

Docela jsme uvítali, že tribuny zůstaly prázdné, dostavila se jen hrstka zástupců místní radnice a příbuzných našich soupeřů. K zápasu jen stručně. Prohrávali jsme 0:1, povedlo se nám otočit na 2:1, srovnat na 3:3 i na 4:4. Když hodiny ukazovaly, že máme končit (museli jsme se vejít do pauzy mezi dopoledním a odpoledním veřejným bruslením), řekli jsme si o dvě minuty navíc. Hostitel velkoryse svolil… a dostali jsme dva slepené góly. 4:6.

Následovaly proslovy v síni slávy věnované býčím zápasům (sic), poté nechal starosta Elvas přistavit pro oba týmy turistický vláček, který nás provezl historickým centrem města. Mezi sedačkami kolovaly lahve vína, takže netrvalo dlouho a naši portugalští přátelé vykřikovali za jízdy na kolemjdoucí dívky: „Fotbal je pro homosexuály, opravdoví chlapi hrajou hokej!“ V zemi, která je fotbalem tradičně poblázněná, nám to připadalo hodně odvážné.

Do nedělní odvety jsme nastoupili odhodlaní, ale také dost zmožení, neboť včerejší večírek se opravdu vydařil. Tentokrát jsme šli do vedení: otec dvou dospělých dětí Burďoch, který výjimečně vyměnil rádiovku za helmu, se zkušeně zorientoval před brankou a chytrým bekhendem lupnul puk do sítě. Tento stav vydržel dvacet minut, ale pak na nás přece jen dolehla únava, za kterou mohl především náročný program uplynulých dní a nocí. Konec: 2:6.

 

Za rok jim to natřeme

„Claras dificuldades físicas para recuperar da festa da noite anterior.“ Takhle decentně zní v portugalštině zmínka o tom, jak se náš brankář Čičin pokusil mezi dvěma zápasy zničit nejlepšího střelce soupeře a místo toho zlikvidoval sám sebe. V překladu: „Zřetelné fyzické obtíže, způsobené oslavou předchozí noci.“. Jak se to přihodilo? „Hej, tys mi dal tři góly! Za to se mnou vypiješ tři panáky!“ Těmito slovy začala v jednom z místních barů přestřelka, na jejímž konci byla nucená změna v sestavě: do odvety za nás musel nastoupit druhý brankář portugalského týmu Maxim (kazašský majitel piercingového salonu na předměstí Lisabonu).

List jménem Hoy, hlavní deník sousedního španělského regionu Extramadura, tomuto extempore naštěstí následující den nevěnoval pozornost, místo toho radostně zvolal: „Ještě nikdy nebyl lední hokej tak blízko!“

Po návratu do Prahy jsme dopisem pozdravili našeho čestného kapitána: „Milý pane Listopade, teď už to můžeme přiznat: bylo od nás troufalé, že jsme si my, kteří hrajeme hokej jen pro radost, dovolili sehrát utkání s o tolik mladšími hokejisty s tolika Kanaďany v sestavě. Vězte však, že jsme bojovali jako lvi, a že jsme na ledě nechali vše, co v nás bylo. Počítáme s vámi pro odvetu v Praze a srdečně zdravíme, Váš hokejový tým.“ Básník odpověděl: „Jirko, Marku, Pavle, Tomáši, Honzo, Jardo, Jiří, Pavle, Jendo, Alexi, Michale, Petře, Radime, Jirko a Stando. Jsem na vás pyšný a za rok jim to ukážeme, čili jim to natřeme. Váš Čestný Kpt..“

 

Vzhůru k rovníku

Puky a trika s nevhodným logem nakonec zůstaly v báglech, nadělili jsme Portugalcům jiný dárek. Pokud si od našeho dvojzápasu slibovali především získání medializace pro výstavbu zimáku, pomohli jsme jim vrchovatě: teď můžou říkat, že porážejí hokejisty ze země Jágra, Plekance, Hertla či Pastrňáka.

Tím víc jim to v lednu 2016 u nás Na Františku chceme oplatit.

V mezičase sníme o další výpravě do světa. Jenomže kde najít soupeře, který by byl k udolání? Nový Zéland? Brazílie? Saudská Arábie? „Pro nás už připadá v úvahu jedině nějaký zbědovaný národ poblíž rovníku,“ zaznělo, když jsme si po návratu promítli záznam našeho vystoupení v portugalské koridě.

 

Rozsáhlou fotogalerii si můžete prohlédnout zde.

Galerie (29) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat