Běžím, dusím se, obdivuju Bangladéš
7. dubna 2019
Reportér 04/2019 · Číslo 56
Běžím, dusím se, obdivuju Bangladéš
Tomáš Poláček
Z DUBNOVÉHO VYDÁNÍ. Neřekl bych, že můj mozek je zcela zdravý. Kdyby byl, nikdy by nezavedl nohy sem, do jihoasijského Bangladéše. Nikdy by je nepřesvědčil, aby touhle chudou zemí stovky kilometrů běžely. On to ale udělal, a já teď ležím v plechové chatrči uprostřed jednoho ze slumů v hlavním městě Dháce. Snažím se urovnat myšlenky: Proboha, co tady šaškuju? Má to nějaký smysl? Těžko soudit, ale jo. Třeba má…
Když vkročím úplně poprvé na ta prkna znamenající slum, klidný nejsem. Slum se jmenuje Čalantika a leží na východě megapole jménem Dháka, která má – i když kdo to přesně spočítá? – nějakých osmnáct milionů obyvatel.
O tři minuty dřív, ještě na chodníku, se prodíráte mezi stovkou rikšů vyhlížejících rito, míjíte desetileté prodavače ryb, pak školu, kterou tu provozuje česká ADRA, a vzápetí narazíte na krotitelku hadů.
„Máte deset taka?“ zeptá se ta čarodějnice. Mám, deset taka jsou necelé tři koruny. Vytáhnu bankovku a jeden z hadů, které ta žena nosí ve škatulce, otupělá bojga zlatá, taková šupinatá užovka s modrýma očima, si na bankovku okamžitě lehne. „Ó,“ rozplývá se krotitelka, „vy ale budete mít štěstí, mému hadovi se líbíte,“ načež bojgu i bankovku zaklapne do škatule a vy už to máte jen dvacet metrů do slumu.
Teď tedy končí chodník a začínají prkna.
V mapě Čalantiku nenajdete – tam byste viděli modrou skvrnu. A skutečně, tahle prkna jsou natažená metr nad bažinou. Nad smrdutým močálem plným odpadků.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
