Běžím Bangladéšem: Mně se snad bude stýskat

Za celých pět set kilometrů běhu jsem nevyběhl jediný kopeček, ani třímetrový, žádný nikde nebyl, až v těch posledních dvou dnech vidím na obzoru hory – tam ale nemůžu, ty jsou v Indii.

Už jenom kousek; padá na mě nostalgie.

Jasně, nebylo to nic moc, vstávat každé ráno za svítání a zase nazout špinavé kecky, ale zvykl jsem si. Naučil jsem se těšit z toho, jak to prvních deset kilometrů jde, nic mě nebolí, co šest minut, to další kilometr. Když už to je nuda, začnu se těšit na snídani – na desítce zastavím v jednom ze spousty krámků v jakékoli vesnici, a dám si čaj s kondenzovaným mlékem, teplou chlebovou placku, a hustou čočkovou polévku s chilli. Ta je v malé misce, porce stojí deset taka, necelé dvě koruny. Obvykle těch misek sním hned pět, velkoryse nechám dýško, a pak už se mi sice běží hůř, ale kolem osmé vrhá slunce na Bangladéš nejkrásnější světlo. Mezi rýžovými poli se lesknou rybníky, ze kterých vytahují rybáři sítě jako obří pavučiny, kdosi v dálce hraje na flétnu, v muslimské škole čte stovka hlasů korán, každý jinak rychle, zní to, jako bych běžel vedle úlu. Staré babky napichují kravský trus na klacky, aby bylo čím zatopit a pětiletí kluci honí klackem po polňačce pneumatiku, nebo roztáčejí káču, trochu jak z Ladova obrázku.

Spousta lidí podél cesty si čistí zuby, to je podle všeho v Bangladéši národní sport, když mě ale zahlédnou, kartáček jim ztuhne v puse – tihle lidé na venkově už viděli několik živých bělochů, to jo, ale rozhodně ne běžců, tak jsou ze mě v šoku (a často si myslí, že jsem padlý na hlavu, pročež mě litují).

Někdy o půl jedenácté dopoledne se vždycky nálada láme, to už se nekochám, pořád častěji přecházím z běhu do kroku, přibývá zastávek. Přijel jsem ve špatnou dobu, například mango nebo chlebovník dozrají až v květnu, ale zelený kokos za čtyřicet taka (12 korun) je samozřejmostí všude, a nevím o tom, že by někde chutnal líp než tady v Bangladéši.