Boty, zastavte se. Tady končí Bangladéš

Běžím mezi rýžovými poli, která začínají padesát kilometrů nad hlučnou a špinavou metropolí Dhákou, a vzpomenu si na jednoho ze svých nejlepších přátel – spolužáka z gymnázia, znám se s ním čtvrt století.

Vždycky jsem myslel, že ho znám dobře, ale pletl jsem se, nedávno překvapil.

Dobrovolně odešel z dobře placené šéfovské pozice v novinách a začal pořádat školení a kurzy, na kterých učí muže, jak pracovat se svým vnitřním mužstvím, jak ho správně rozvíjet, jak díky tomu lépe žít – víc nevím, nikdy jsem se o tahle ezotericky působící učení nezajímal, a to jsem taky kamarádovi řekl: „Podle mě děláš chybu…“

… Bacha, tady se plazí dvoumetrovej had, metr ode mě! Fuj, to jsem se lekl – mezi bangladéšskými rýžovými poli se běží mnohem líp než mezi výfuky a cihelnami, ale přinejmenším na hady si musím dávat pozor…

Na druhou stranu jsem kamaráda chápal, protože krize středního věku není výmysl. I já poslední dobou přemýšlím, jestli žiju správně, a občas nevím. Jsou dny, kdy mám mozek ve svěráku, usmívám se leda z donucení, není mi přesně jasné proč. Práci mám krásnou, rodinu skvělou…