Reportáž

Páter Lízna: Zemřu začátkem srpna

30 / 06 / 2016

Trávíme spolu dva dny a já si pořád nejsem jistý. Je tenhle jezuita, který za pár dní v tichosti oslaví pětasedmdesátiny, blázen? Je to svatý muž? Svatý blázen? V jednu chvíli podává věřícím proměněné tělo Kristovo, a když jsou všichni uspokojeni, s poslední hostií se blíží ke mně. Vyvalím oči, nejsem pokřtěný. Zmateně otevírám pusu, ale on mi dá lehký pohlavek a začne se smát. Líznova klasika.

Trávíme spolu dva dny a já si pořád nejsem jistý. Je tenhle jezuita, který za pár dní v tichosti oslaví pětasedmdesátiny, blázen? Je to svatý muž? Svatý blázen? V jednu chvíli podává věřícím proměněné tělo Kristovo, a když jsou všichni uspokojeni, s poslední hostií se blíží ke mně. Vyvalím oči, nejsem pokřtěný. Zmateně otevírám pusu, ale on mi dá lehký pohlavek a začne se smát. Líznova klasika.

Trávíme spolu dva dny a já si pořád nejsem jistý. Je tenhle jezuita, který za pár dní v tichosti oslaví pětasedmdesátiny, blázen? Je to svatý muž? Svatý blázen? V jednu chvíli podává věřícím proměněné tělo Kristovo, a když jsou všichni uspokojeni, s poslední hostií se blíží ke mně. Vyvalím oči, nejsem pokřtěný. Zmateně otevírám pusu, ale on mi dá lehký pohlavek a začne se smát. Líznova klasika.

Až páter Lízna zemře (bude to mezi prvním a třetím srpnem, ale k tomu se ještě dostaneme), encyklopedie o něm budou hovořit v superlativech. Zmíní se o politických žalářích, o podpisu Charty i o celoživotní pomoci těm nejbídnějším z bídných; těm, kterým už nikdo pomáhat nechce.

Všechno bude pravda, ale skutečnost je mnohem barevnější.

„Já si uvědomuju, že jsem z psychologického hlediska jakási hraniční osobnost,“ uznává kněz na své prostě zařízené faře ve Vyšehorkách, kousek od Mohelnice, a říká to s upřímností, která je na něm fascinující.

Lízna působí tak přátelsky, že si mu po pár hodinách dovolíte položit i otázky, za které byste si okamžitě dali facku. On ale odpoví: „Jestli jsem měl někdy ženu? Měl. Býval jsem v trestné rotě na Slovensku, kde to bylo horší než v kriminálech, a tam jsem se dostal na svatbu spoluvojáka, který si bral dívku z Michalovců. Byly tam i družičky, já se s jednou z nich vyspal, což trvalo maximálně pět minut, pak jsem měl pocit, že jsem se dopustil smrtelného hříchu, okamžitě se šel vyzpovídat a od té doby vůbec nic. Byl jsem přísně vychovaný, a to, co jsem právě provedl, odporovalo Desateru.“

Když se vzpamatuju z faktu, že skutečně odpověděl, zeptám se, jestli byl jeho pozdější boj s celibátem krutý. A on se usměje: „Všechno se dá zvládnout, když se modlíte a když se někdo modlí za vás, ne? Někdy to bylo obtížné, ale v takovou chvíli mě obvykle zavřeli, takže jsem tyto záležitosti tak jako tak nemohl realizovat – vězení mě, dalo by se říct, ochraňovalo.“

 

Pokálený kříž

Osobnost Líznova typu na komunisty nenadává – dávno jim odpustil. Lépe řečeno, on ani neměl potřebu odpouštět. Nikdy jim nevyčítal, že ho týrají.

Během našich společných dvou dní to zmíní několikrát. Řekne třeba: „Bůh je fantastický otec, který nás miluje. Na to jsem myslel, když mě komunisté zavírali do vězení, a díky tomu mě neměli šanci zlomit, abych kupříkladu podepsal spolupráci.“

K tématu se vrátí i ve chvíli, kdy s úžasem sleduju jeho denní režim. Lízna totiž zahajuje každý den stejně – švýcarské hodinky ho budí pět minut před pátou, on si dá ledovou sprchu, od čtvrt na šest do půl osmé se modlí v kostelíku, načež se vrátí deset kroků na faru, kde slouží ranní mši pro svoje podivuhodné spolubydlící, o nichž ještě bude řeč.

„Když vás teď pozoruju,“ hlesnu, „tak mám pocit, že jste docela bigotní.“

On zavrtí hlavou: „Ale vůbec,“ odpoví, „ke mně se asi nejvíc ze všeho hodí to označení disident. Já vám jsem například rád, že mě komunisti zavírali, protože kdyby to nedělali, nežil bych tak svobodně, jak celý svůj život žiju.“ Načež přidá zajímavou doušku: „Je paradoxem, že ač jsem se stal antikomunistou už v lůně své matky – a asi proto jsem se stal knězem, za normálních politických poměrů bych mohl být třikrát rozvedeným právníkem – tak dnes mám mnohé komunisty raději než nějaké bigotní katolíky.“

Slyšíte ho, rebela?

Vysvětluje: „Mnozí z nás přijdou do Božího království, a až právě v nebi zjistíme, kdo tam vstoupil. Jistě to bude i spousta komunistů; zcela určitě těch starých, původních, protože ti se přidali ke straně z dobrých důvodů – bylo to v době, kdy se nikdo nezastával chudých, a dokonce i církev byla poznamenaná velikášstvím.“

Pak přidává ilustrační historku, která sice nemá kdovíjakou pointu, ale mně se líbí.

„Mám známého, který býval šéfem uherskohradišťského divadla, kovaný komunista, ideolog strany. Po převratu ho okamžitě odvolali a on se propadl do hluboké krize. Ta ho zavedla až sem, na faru ve Vyšehorkách. Dělal si tu důkladná duchovní cvičení, celou noc například pobýval v kapli a modlil se. Jedno ráno z kostelíčka vyšel, poprchávalo, proti němu jel hovnocuc a ten ho postříkal. Můj známý v duchu nadával, ale najednou proti němu jede pekař, který zpomalí jízdu a pěkně mu zamává...“

Opakuju: Příhoda nemá pointu, následující odstavec tedy klidně přeskočte!

„Tenhle můj známý si řekl, no to je úžasný, vždyť pekař veze ráno lidem chléb, a hned jeho chování začal aplikovat taky – zamával mu a šel dál. V dáli spatřil Boží muka, tak se k nim vydal, že dokončí rozjímání, ale když ke kříži přišel, tak vidí, že je pokálený od ptáků. Hluboce ho to oslovilo. Obdivoval, jak je Bůh pokorný, když sem kvůli nám poslal vlastního syna, a my nejenže hřešíme znovu a znovu, ale ptáci dokonce kálí na kříže. Můj známý si řekl, že kdyby měl Boží moc, tak zařídí, aby žádný kříž nebyl pokálen ptáky, instaloval by nad ně třeba takové deštníky. A napsal o tom nádhernou báseň Pokálený kříž. Natočil taky cédéčko náboženských písní, kterými jsem byl uchvácen. Až jsem si říkal, že to snad není možný, jak se ten chlap změnil, tak jsem zavolal knězi do jeho farnosti na Blanensku a ten mi potvrdil: „Ano, on oslovuje třeba všechny komunisty v hospodách, vypráví jim o Ježíši a přivádí je zpátky do církve...“

To už se dívám na Líznu lehce vyjeveně, a možná proto s vyprávěním končí: „Mluvím trochu zeširoka, ale historka je to zajímavá, ne?“

S čímž nelze nesouhlasit.

 

Mea maxima culpa

Jen jednu věc mi klade na srdce, jedině ta je pro něj podle všeho důležitá. Kdybych se prý dozvěděl o rodině uprchlíků, která potřebuje střechu nad hlavou, mám ji okamžitě nasměrovat do Vyšehorek – fara bude otevřená.

Lízna má na migraci tento názor: „Když se k mohamedánům budeme chovat nepřátelsky, zvítězí propaganda útočného islámu a nastane konec světa nebo přinejmenším dojde k vyvraždění křesťanské kultury. Proto se musíme naučit žít společně, ctít jeden druhého.“

Jeho slova je třeba vnímat s vědomím, že se páter snaží dobře vycházet s každým, například s vězni, kterým kdysi dělával na Mírově kaplana. Pro něj to jsou stále rovnocenní lidé – někdy z jeho hlášek na toto téma až bolí uši: „Dodnes si píšu třeba s Uhliarem z Čejče, takovej hodnej chlapec, jenom prostoduchej, zabil ženu a tříletého syna, dostal doživotní trest. Domácí zabijačka, to se stane; že zabil i dítě, je blbé, ale byl to chudák...“

Dodnes nepominulo podezření, že právě Lízna pomohl k útěku z Mírova Jiřímu Kajínkovi, což on popírá, ale zároveň provokativně říká: „Znám přesně mechanismus jeho útěku, ale nemůžu ho vyzradit, protože ctím zpovědní tajemství...“

A tak dále, nicméně vraťme se k uprchlíkům, kterým by dnes tak rád nabídl azyl. „Myslím to naprosto vážně, co nejdřív ke mně nějaké Syřany pošlete, já to budu pokládat za velikou čest a za završení svého života!“

„No dobře,“ říkám mu, „a co kdyby se ukázalo, že jsou to nevděčníci, kteří si vaši pohostinnost nezaslouží?“

Lízna odvětí zcela podle očekávání: „Co by se dalo dělat? Já takhle přijal už desítky lidí a ty, kteří byli opravdu vděční, bych spočítal na prstech jedné ruky. Když mě například někdo okrade, tak chvíli zuřím, ale pak si řeknu, že to je správné, protože já přece složil slib čistoty, chudoby a poslušnosti, a pořádně ty sliby nedodržuju, naopak, mea culpa, mea maxima culpa! Takže když mě někdo okrade, aspoň mi tím pomáhá plnit ten slib chudoby.“

Mimochodem, jedním z lidí, o něž se léta staral, byla dívka Eva Kováčová, která se později změnila v chlapce jménem René Lízna a o jejímž osudovém činu vědí v hrubých obrysech všichni ti, kteří viděli film Requiem pro panenku – to ona založila požár v Ústavu sociální péče v Měděnci, při kterém zahynulo šestadvacet chovanek. Evu alias Reného jsem kdysi poznal i já a nikdy na to nezapomenu, protože když jsem se k téhle bytosti přiblížil, poprvé a naposledy jsem ucítil přítomnost Satana. Páteru Líznovi to stvoření ničilo život: „Když jste se jí začal věnovat, obtočila se kolem jako liána a začala vás dusit, příšerně žárlila, všechno kolem zuřivě ničila… Ale měl jsem ji velice rád a poté, co skočila pod vlak, je stoprocentně v nebi. Odešla tam, protože tady se nedalo vydržet. Já mám na sebevraždy pohled, který se neshoduje s křesťanskou morálkou, a věřím, že když někteří lidé nemůžou život vydržet, nesmíme je vinit za to, že skočili z mostu nebo ze skály.“

 

Neúspěšná farnost

Páter Lízna má sice věrné obdivovatele, ale je i dost takových, kteří mu nemůžou přijít na jméno. Například část církevních hodnostářů – nejen pro ony výše zmíněné neobvyklé názory, ale taky proto, že by Lízna s okamžitou platností rozdal bohatství církve a vpustil do paláců chudé. Však taky velmi ctí současného papeže, který se jmenuje stejně jako on a pochází ze stejného řádu, Tovaryšstva Ježíšova. „Vždyť on otevřel prostory vatikánských sálů pro lidi, kteří zametali ulice, a všecky objal, to byl pro úředníky kurie naprostý šok!“ chválí nadšeně.

Dále Líznu nemají rádi policisté v okolí Vyšehorek, čemuž se nelze divit, protože on je neortodoxní i coby řidič a například bezpečnostní pásy pravidelně ignoruje, pročež je nyní na rok bez řidičáku.

I sousedé ho často spíše trpí, protože co přinesl do kraje dobrého, když se na dávno neobývanou faru roku 1995 přestěhoval? Natahal sem spoustu problematických individuí, mnohdy kriminálníků, kteří nezřídka pokračovali ve svých výtržnostech nebo krádežích i poté, co je ubytoval kněz.

„Vlastně musím říct,“ sype si Lízna popel na šediny, „že jsem ve své farnosti nezaznamenal žádný úspěch. Dělám přehled, kolik lidí chodí v neděli na mši svatou, a ta šipka jde pořád níž, poslední dobou se jich dostaví v průměru dvacet osm.“

Ptám se ho, zdali započítává Josefku, která mu dělá od roku 1968 hospodyni. „Když přijde, počítám i ji. Ale Josefka od Vánoc několik měsíců do kostela nechodila, což bylo hloupé. Lidi si řeknou, že když nepřijde hospodyně faráře, oni taky nemusí. Ale Josefka nemohla – já měl v zimě obavy, že odejde na věčnost, což by byla hrůza, mám ji strašně rád.“

 

Občas tekla krev

Čímž se dostáváme k dnešnímu osazenstvu fary.

Dveře jsou otevřené ve dne v noci, vyskytnout se tu tedy může kdokoli, ale nastálo zde kromě Lízny žijí jen dva lidé. Oba jsou silně nahluchlí, takže se uvnitř křičí, a když hraje každé odpoledne ze starého televizoru bohoslužba přenášená z Lurd (ve francouzštině, kterou nikdo neovládá, ale simultánně se dá přece modlit česky), neslyšíte vlastního slova.

Já přespím na pokoji s drobným šedesátníkem Františkem, který je vůči mně velmi zdvořilý, ale celou noc vydává zvláštní zvuky, takové „puf-puf-puf“, protože pochází ze statkářské rodiny, a když jako kluk zlobil, rodiče ho zavírali do chléva, kde od prasat pochytil jejich zvuky.

František býval spoluvězněm pátera Lízny a Václava Havla počátkem osmdesátých let na Borech. Zloděj. Vymlouval se sice, že krade jen to, co bylo režimem ukradeno jeho rodině, ale byl to zloděj, tečka. „Na rozdíl od nás mu nenapařili politický paragraf, tudíž míval volnější návštěvy a my přes něj pašovali různé věci ven. No a posledních osmnáct roků se mnou žije tady. Nebylo to jednoduché, občas na faře tekla krev, protože má prudší povahu, ale zlepšuje se to, taky už stárne,“ hájí svého druha Lízna.

Srdcem fary je hospodyně Josefka, které bude brzy osmdesát. Jak už bylo řečeno, letos se zdálo, že umírá, nejspíš prodělala infarkt, přesně neví, ale pak si uvědomila, že ještě zemřít nemůže. „Jak bych ho tu mohla nechat,“ podívá se na Líznu, „když je tak nepraktický? Asi jsem ho rozmazlila, vždyť on by si sám neuvařil, ani kávu zalít neumí...“

Josefka by si zasloužila blahořečení už za života a páter Lízna to ví: „Když mě někdo označuje za populárního člověka, tak to je omyl. Moje takzvaná popularita je dílem Josefky, protože když například na faru někoho přijmu, tak se o ty lidi potom nestarám, to je záležitost Josef-čina. Ona jim vaří, ona se stará o chod fary. To ona by měla dostat státní vyznamenání, ne já.“

Josefka se narodila roku 1937 v jihomoravských Dolních Bojanovicích, což býval tuzemský Vatikán, například zářijové poutě do Žarošic se vždy účastnilo sto procent obyvatel obce. „Jako holka jsem mívala těžké astma a do školy chodila málo,“ říká ta nádherná žena, „nebyla to legrace. Přála jsem si žít s Pánem Bohem, doma jsme se modlili; večer si všichni klekli, i když jsme byli udření. Ale abych se stala řeholnicí, toho jsem nebyla hodna. Řeholnicemi se stávala vzorná děvčata, a já byla zlá, protože jsem Bohu vyčítala, že musím tolik trpět… Byla jsem na sebe přísná a nakonec skončila tady u Františka...“

Lízna jí skočí do řeči: „A tolik ses kvůli mně naplakala!“

 

V nebi mě přivítá Kateřina

Josefka si každoročně odpočine, když páter vyrazí na pěší pouť – jméno Lízna je mezi poutníky dávno velkým pojmem.

Po Evropě putuje každoročně, třikrát už například došel do Santiaga de Compostella. Neuvěřitelný je na tom fakt, že přinejmenším posledních dvanáct let trpí rakovinou prostaty v neléčitelném stadiu; dávno měl být v hrobě, ale on pořád vypadá výborně, štíhlý, dokonce bez vrásek, a vyráží zas a znova. Nikdo to nechápe: „Už před těmi dvanácti lety jsem lékaře požádal, ať se mnou mluví na rovinu, že jsem kněz, který se na smrt těší, a on byl upřímný: Představte si hrnec a v něm plno děr – to máte v sobě. Když jednu díru operací zaletuju, dalších deset děr se objeví, bude to k ničemu. Vy jste k nám totiž přišel pozdě – a musíte se připravit na konec.“

Není jisté, zdali Líznovi pomáhají právě dlouhé poutě, ale vyloučit se to nedá. I jako poutník je ovšem naprosto mimo mísu, což nelze nezmínit – chůzi nijak zvlášť nemiluje, označuje se za líného člověka a kdovíproč kráčívá po frekventovaných silnicích, v hluku a smradu, kde si stokrát denně vyslechne naštvané troubení… Takový pochod někdy bývá nepříjemný až k pláči.

Jedním z vrcholů jeho poutnické kariéry byla cesta do Říma přes italskou Sienu, kde se pomodlil u hlavy nejmilejší světice, Kateřiny Sienské. Když o ní mluví, tak se rozplývá, protože „ona je patronkou Evropy, učitelkou církve, i když neuměla číst ani psát, byla šťastná a zároveň plná bolesti, zemřela ve třiatřiceti letech a muselo to tak být, aby odešla spolu s Pánem Kristem...“

František Lízna a Kateřina Sienská, to je veliká láska. „Já třeba vím, že mi pomůže, až umřu. Dokonce mi v Sieně naznačila, kdy to bude, totiž mezi prvním a třetím srpnem, někdy po obědě. Prý to bude pěkný den… Ona vypije popolední cappuccino, lehne si, ale najednou přiletí anděl a řekne, tak už je tady! Kateřina vstane z postele, nebude ani pořádně oblečená, ale přivítá mě objetím: Tak, Františku, už seš se mnou – mám radost, že jsi v nebi.“

Páter má pocit, že k tomu dojde letos, a tím pádem není jisté, zdali koncem léta opravdu uskuteční svoji další pouť, tentokrát ze Svatého Hostýna do rakouského Mariazellu.

Snad to ale vyjde, protože Josefka říká: „Jemináčku. Mně Kateřina nic takového neříkala, tak tomu nevěřím!“

 

Poslední smysl života

Lízna nechápe, proč se před návštěvou takhle rozpovídal, jindy bývá introvertnější. „Což je těmi osamělými poutěmi, ty mě utišily,“ říká a potom ještě dodá: „Já ale nikdy nebyl rozjásaný člověk, spíš melancholik s lehkými depresemi. Možná se to odvíjí od toho, že mě otec docela krutě fyzicky trestal; v dnešní době by mě jistě odebrala sociálka...“

Když má čas, píše básně, a nemine den, během něhož by si nečetl. Podívám se na Líznův pracovní stůl, najdu tam rozevřenou knížku – jmenuje se Těžkomyslnost a její smysl, napsal ji filozof Romano Guardini: „Tak vidíte...“

Na nic už se prý netěší a na životě by absolutně nelpěl, nebýt jediné věci: „Posledních deset let budujeme tady v okolí, na Hané, takzvané Ostrůvky Boží milosrdné lásky – a to je pro mě důvod, proč ještě zůstávat. S pár vynikajícími lidmi jsme odkoupili několik barabizen třeba v Náměšti nebo v Senici a vybudovali z nich nádherné domy, ve kterých pomáháme těm, kteří v životě neobstáli. Já na tom nemám hlavní zásluhu, ale pomáhám alespoň duchovně. Sloužívám jim mše svaté a mám pocit, že těch pět nebo šest lidí, kteří za dobu našeho působení v těch domech umřeli, odešlo smířeno s Pánem Bohem. To je poslední věc, která mě drží při životě.“

Právě v jednom z takových domů, v tom senickém, mi (poté, co odslouží v triku s logem automobilky Ferrari komorní bohoslužbu) dá přátelský pohlavek.

Řeknu mu: „Vás by, otče, ve středověku zcela jistě upálili.“

A on: „To nevím. Ale možná by to byla dobrá smrt – z upálených se přece často stali svatí.“

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat