Izrael a my, tklivé srovnání

Co jsme za poslední desítky let dokázali my a kam došli obyvatelé Izraele?

My jsme s pomocí ruských komunistů v rozděleném národě čtyřicet let podporovali režim, řečeno dnešním příměrem, talibanského typu. Bandu nelítostných ideologických fanatiků. Velká část národa se dobrovolně vzdala občanských svobod, druhá část do toho středověkého režimu spadla ze strachu a bezmoci. Když jsme proti němu bojovali, tak emigrací, šířením vtipů, básničkami, málokdy jinak. Prožili jsme masové vraždění lidí, rozmohlo se udavačství z přesvědčení i za odměnu.

Země chudla materiálně i duchovně. Kdysi moderní evropský průmysl se propadal. Když mému bratranci po čtyřiceti letech vrátili továrničku, podivil se zastavenému času: všechno je, jak bylo tenkrát, jen zestárlé, opotřebované a poničené. Pořád něco chybělo, toaletním papírem počínaje, cihlami konče. Přesto naši talibanci mají i dnes dost příznivců, kterým by se pokračování devastace líbilo.

Po samovolném pádu shnilého režimu se poměry radikálně zlepšily a také nezlepšily. Lid, z něhož se za předchozí léta stali mužici východního typu, to jest my sami, se chopil budování nového svobodného státu – s vervou lidí, kteří touží po svobodě, ale také s vervou ničitelů, kteří dnes stojí v čele kritiky. Výčet neúspěchů demokratické republiky je dlouhý. O výčet úspěchů se nikdo nezajímá, je nudný a krátký. Kritika je oprávněná, ale ty ničitelské huby nikoliv. Připomínají žháře, který volá: Hoří vám dům.

Stát však dbá málo na práva a svobody občanů. Když chce, skřípne je, případně po velkém křiku poleví. Komu je ukřivděno, toho se stát nezastane, nechrání jeho bezmocná práva. Má jiný zájem než dbát bezpečí a práv občanů. Lidem se stát hnusí, jakož i politika plná bezohledných klaunů. To nemůže dobře dopadnout. Ti, kteří zemi vedou, obavy nemají, ono to nějak dopadne. Ale nikdo už nemá nikoho rád. Na konci druhé světové války byla naše země velmi málo poškozená, opatřená kvalitním průmyslem, vědou, kulturou. Ve zpustošené Evropě vynikající start dopředu. Po sedmdesáti letech je země na chvostu, nemyslím hospodářsky, nýbrž kulturně.