Na dohled země, kde zhaslo světlo

4. června 2017

Reportér 6/2017 · Číslo 34

Již pátý rok obývají mnohé syrské rodiny rozestavěné domy v libanonském pohraničí. V zimě je sužuje mráz a sníh, v létě teploty přesahují čtyřicítku. V betonových holobytech je velmi omezený přístup k vodě a elektřině. Ubíjející čekání na možnost návratu do rodné země ničené válkou poznamenává i nedostatek léků. Tamní poměry zachytili dva fotografové.

Našinec si to umí těžko představit. „V nedokončených novostavbách, které libanonští developeři plánovali pro jednu rodinu, se tísní třeba čtyřicet padesát lidí, většinou tam není ani zábradlí, děti padají ze schodišť,“ říká Martin Bandžák – šéf humanitární organizace Magna a fotograf. „Z mého pohledu je to mnohem víc deprimující prostředí než stanové tábory, kde je alespoň nějaká organizace a infrastruktura.“

Ze Sýrie již podle údajů OSN uprchlo přes pět milionů lidí, nejvíce jich zůstává v sousedních zemích. V Turecku žijí téměř tři miliony registrovaných syrských utečenců, v Libanonu přes

milion, v Jordánsku více než šest set tisíc. V poměru k počtu obyvatel je nejvíce zasažena právě nevelká země s cedrem ve znaku, šestimilionový Libanon. „Na rozdíl od Turecka a Jordánska zde ovšem neexistují oficiální tábory, všechno se děje velmi spontánně – ostatně jak je v Libanonu tradicí,“ nastiňuje Bandžák a dodává: „Distribuce pomoci je o to náročnější, když máte přes milion lidí roztroušených po celé zemi. Libanonci pronajímají Syřanům domy a byty, ale i nejrůznější parcely, kde pak rodiny živoří pod plachtami. Mezitím na každém rohu narážíte na vojenské zátarasy a checkpointy, pohybovat se tam je velmi obtížné.“

Syrští muži se pokoušejí sehnat v podstatě jakoukoliv práci. Ráno se postaví na okraj nejbližší silnice a doufají, že si jich někdo všimne a nabídne jim fušku třeba na stavbě. Ženy se snaží ze skromných příspěvků přerozdělovaných humanitárními organizacemi připravit něco k jídlu. Nějakou z místních škol navštěvuje maximálně pětina syrských dětí, ostatní zůstávají „doma“, aby pomáhaly s obstaráváním živobytí.

Co nejblíže domovu

Snaží se někteří ze syrských uprchlíků pokračovat dál do Evropy? „V oblastech, kam jezdíme, se s tím prakticky nesetkáváme. Ti lidé věří, že válka v dohledné době skončí a budou se moci vrátit. Proto se také usazují pokud možno co nejblíže syrské hranice. A snaží se udržovat kontakt s příbuznými, kteří v Sýrii zůstali, což jsou hlavně rodiče a prarodiče – lidé ze starší generace je těžké přesvědčit, aby opustili své domovy,“ vysvětluje Martin Bandžák.