Analýza

Hledáme jednoduché odpovědi

13 / 11 / 2016

Populističtí politici, kteří nabízejí voličům snadná řešení, jsou v mnoha zemích na vzestupu a Česko v zásadě není výjimkou. Protest proti politice sílí, což lze dokumentovat i na stoupajících počtech nevoličů. Andrej Babiš z nespokojenosti čerpá, přesto však není zdaleka tak silný jako populisté v některých okolních zemích. Dost možná je to i tím, že nenabízí patřičně jednoduché recepty.

Populističtí politici, kteří nabízejí voličům snadná řešení, jsou v mnoha zemích na vzestupu a Česko v zásadě není výjimkou. Protest proti politice sílí, což lze dokumentovat i na stoupajících počtech nevoličů. Andrej Babiš z nespokojenosti čerpá, přesto však není zdaleka tak silný jako populisté v některých okolních zemích. Dost možná je to i tím, že nenabízí patřičně jednoduché recepty.

Touha po jednoduchých politických receptech a silných vůdcích není rozhodně českou specialitou. Nástup populismu ukázaly americké prezidentské volby, mnoho příkladů máme i v Evropě. Za pouhé tři čtyři roky narostla podpora nizozemských svobodných Geerta Wilderse o osmnáct procentních bodů, v Rakousku posílili svobodní o třináct procentních bodů a jsou zřejmě v evropském srovnání momentálně vůbec nejsilnější. Z trochu jiného úhlu můžeme pohlížet na situaci ve Francii s jejím prezidentským systémem, kde jde o konkrétní osobnosti. Marine Le Penová tam za stejnou dobu posílila o deset procentních bodů a účast ve druhém kole prezidentské volby má skoro jistou. 

Mohli bychom se radovat, že něco podobného se zatím nepodařilo Tomiu Okamurovi a jeho dvěma dětem, tedy Úsvitu a SPD. Důvodem ovšem není nějaká úžasná demokratická vyspělost české společnosti, nýbrž spíše rozdrobenost stran a hnutí, které se u nás zaměřují na sbírání protestních hlasů.

 

Vina velkých stran

Ještě předtím, než probereme situaci v České republice, zastavme se u již zmíněného Rakouska – státu, s jehož životním stylem i životní úrovní se rádi srovnáváme. Skok v podpoře Svobodných tam letos vedl k nečekanému výsledku prvního kola prezidentských voleb, v němž propadli kandidáti obou tradičních, „systémových“ stran, tedy socialistů a lidovců. 

Na první pohled šlo o velké překvapení: když se ale podíváme, jak se vyvíjely postoje rakouské veřejnosti za posledních přibližně dvacet let, zjistíme, že nešlo o tak nepředvídatelnou událost. Volební účast pomalu klesala (i když je stále daleko vyšší než u nás) a podíl hlasů pro alternativní, tedy protestní, antisystémové a extrémní strany pozvolna rostl. Mimochodem i proto, že se stále objevovala nová uskupení, která tradičním stranám odlákávala jejich kdysi kmenové voliče, a samozřejmě také proto, že obě tradiční strany, socialisté a lidovci, se chovaly až příliš sebejistě a panovačně. 

U nás máme antisystémové politické subjekty od roku 1990, tedy od samého počátku demokratické soutěže politických stran. V první řadě jde o komunisty: ti v komunální i krajské politice odvádějí v mnoha ohledech normální politickou práci, která se neliší od tradičních nekomunistických stran, avšak na celostátní úrovni KSČM opakovaně předkládá nejrůznější málo demokratické koncepce a postoje. Kdysi, v devadesátých letech, jim zdatně sekundovali Sládkovi republikáni, skutečnou ránu celkové pozici systémových a programových stran však zasadily až Bártovy Věci veřejné. 

Aby bylo jasno, odpovědnost za posilování takzvaných alternativních stran a hnutí u nás nesou – podobně jako ve zmíněném Rakousku či v jiných zemích – do velké míry tradiční formace samotné. Ponechme stranou, zda je to proto, že se až příliš věnovaly a věnují zajišťování pohodlí svých členů a funkcionářů, nebo proto, že trpěly a trpí nedostatkem opravdu schopných předáků, či zda jde o kombinaci obojího (a ještě jiných příčin). Stěží však lze popřít, že v České republice se uskupení hlavního proudu v posledních letech nedokázala vyrovnat se složitým obdobím ekonomické recese, se zklamáním veřejnosti nad trvající propastí mezi naší a rakouskou či německou životní úrovní nebo s obavami z nejisté budoucnosti ve světě, který už nevypadá tak idylicky jako po sametové revoluci. 

 

Přijde někdo jiný?

Šíření nespokojenosti s tradiční politikou lze dokumentovat i na volební účasti. V Česku (stejně jako v celé Evropě) přibývá lidí, kterým nestojí za to hlasovat, kdo bude v jejich zemi vládnout. Jistě můžeme namítnout, že vůbec nejnižší volební účast v českých sněmovních volbách byla už v roce 2002 (58 procent), ale nevyvrátíme tím fakt, že pokles volební účasti je dlouhodobým trendem. 

Zahrnutí nevoličů do grafu popisujícího rozložení politických sil může leckomu připadat neobvyklé, protože součet hlasů pro všechny politické strany a hnutí najednou nedává stovku. Jde však o velmi důležitý sociologický i politologický pohled. 

Faktem je, že v roce 2010 poprvé volila alternativní strany (včetně komunistické, ale také třeba zelených) více než pětina všech českých občanů. 

O tři roky později už vyjádřilo aktivní voličskou podporu systémovým politickým stranám, mezi které z těch současných počítám ČSSD, KDU-ČSL, ODS, TOP 09 a s mírnou nejistotou i české svobodné, méně občanů (29,2 procenta) než „těm ostatním“ (30,3 procenta). A především, největší část společnosti v době voleb roku 2013 poprvé tvořili ti, kdo zůstali doma (40,5 procenta). Skoro sedm z deseti Čechů tedy nějak – aktivně nebo pasivně – vyjádřilo nesouhlas s politikou a také vedením oněch tradičních, systémových, programových stran. 

Někoho jistě napadne, že největší část hlasů mířících proti tradičním stranám získalo hnutí ANO 2011. To je sice pravda, ale v říjnu 2013 pro něj hlasovalo jen 11 procent oprávněných voličů, něco přes 900 tisíc osob. To by bývalo v lednu téhož roku ani zdaleka nestačilo k postupu do druhého kola prezidentské volby (Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg získali v prvním kole každý přes 1,2 milionu hlasů). Andrej Babiš tedy před třemi lety nebyl vnímán jako jediný myslitelný populistický vůdce – a zřejmě tak není vnímán stále. Střízlivé odhady možného volebního zisku ANO se totiž pohybují někde kolem 1,25 milionu hlasů – dost na vítězství, ale málo na politickou hegemonii. V našem blízkém okolí mají daleko silnější pozici jak maďarský Viktor Orbán, tak – prostřednictvím svých lidí – polský Jaroslaw Kaczynski, o Vladimiru Putinovi nemluvě. 

Proč není Babišova pozice tak silná?  Nejspíše odpovědi, které nabízí, nejsou stále ani dost jednoduché, ani dost nenávistné, aby zvedly ze židlí naše zlenivělé nevoliče. Otázkou ovšem je, jestli v letech 2017–18 nezaboduje nějaký skutečný populista s nabídkou opravdu jednoduchých a zaručených politických řešení. Český (ne)volič rozhodně není vůči takovému pokušení imunní.

Infografiku najdete v galerii.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat