Kauza

Branky, body, problémy

Marek Šálek, Tomáš Poláček
04 / 06 / 2017

Samota, bezradnost, obava z neodvratně se blížící, přitom té delší části života. Dvě sebevraždy českých fotbalistů v jednom měsíci nasvědčují, že duše vrcholových sportovců jsou zranitelnější, než jak to vypadá z televizních obrazovek a bulvárních afér. Proč je pro sportovce tak těžké začít se věnovat něčemu jinému? A existuje způsob, jak sportovním hvězdám na konci kariéry pomoci?

Samota, bezradnost, obava z neodvratně se blížící, přitom té delší části života. Dvě sebevraždy českých fotbalistů v jednom měsíci nasvědčují, že duše vrcholových sportovců jsou zranitelnější, než jak to vypadá z televizních obrazovek a bulvárních afér. Proč je pro sportovce tak těžké začít se věnovat něčemu jinému? A existuje způsob, jak sportovním hvězdám na konci kariéry pomoci?

Každá ženská má svoje typy a já jsem holt zatížená na špinavé blonďáky – usmívá se Jiřina Kábrtová. „A když jsou pihovatí, tím líp. Takže Fráníček byl pro mě jasná volba,“ vypráví. „Fráníček“ nebo také „Fráňa“, kterého dobře znala, byl František Rajtoral: fotbalista, který letos koncem dubna spáchal sebevraždu.

Když bylo Jiřině Kábrtové deset, šla s tatínkem poprvé na ostravské Bazaly. Atmosféra fotbalového zápasu jí uhranula, stala se vášnivou fanynkou Baníku. Na tribuny pravidelně chodila i jako vysokoškolačka. „Pamatuju, jak přijel Spartak Trnava, tehdejší mistr ligy. Pětadvacet tisíc diváků, musela jsem se držet sloupu osvětlení, aby mě lidi neumačkali.“

Dnes je Jiřina Kábrtová ředitelkou Ostravského muzea. Má spokojené manželství, jejím dvěma dětem je přes třicet. A na fotbal nezanevřela. „Nemůžu se dočkat, až teď zase vlítneme do první ligy!“ těší se třiašedesátiletá žena, která má svou kancelář polepenou fotografiemi z tribuny Baníku. Na jedné sedí vedle Jaromíra Nohavici. 

Teď ale spěchá do přilehlého kostela, kde finišují přípravy na slavnostní zahájení nové výstavy. Rozděluje úkoly a domlouvá na dálku podrobnosti ohledně transportu originálu Dražického kodexu – vzácné památky ze čtrnáctého století, která sem právě míří z Pražského hradu. Pak si sedáme k oltáři. O svém oblíbenci může vyprávět hodiny.

 

Víte, kde je Gaziantep?

František Rajtoral hrál za Baník Ostrava v letech 2005–2009. „Jakmile vlítnul na hřiště, hned mě upoutal. Drobounký, rychlý... navrch ty blond pačesy. Nejdřív jsem poslala do kabiny buchty, na jeho dvacetiny jsem upekla velký ořechový dort – jen pro něj. Až jsem si dodala odvahu a zašla za bývalými kolegyňkami, které dělaly v kancelářích Baníku, ať mu vyřídí, že bych ho ráda poznala.“ 

Dvacetiletý fotbalista a žena o deset let starší než jeho matka tvořili neobvyklou dvojici. „Byl to vyjukaný kluk z Příbrami, nikoho tu neznal. K tomu bydlel přímo na stadionu. Večer to tam zeje prázdnotou, je to dost ponuré prostředí,“ říká Jiřina Kábrtová. Mnoho let učila na katedře zeměpisu Ostravské univerzity, kde díky kombinaci s tělesnou výchovou studovali i vrcholoví sportovci. „S některými jsem dodnes v kontaktu, říkají mi Jiřinko a myslím, že mě docela berou,“ říká. Ředitelka významné ostravské kulturní instituce začala mladičkého fotbalistu vodit do divadel, na koncerty, často se za ní stavoval v muzeu. „Pamatuju, jak přišel poprvé a povídá: U pokladny stojí hromada lidí, co tady máte tak pěknýho? Tak jsem ho provedla, myslím, že v muzeu byl poprvé v životě. Pak si občas vzpomněl: Máte zase něco novýho? Já bych si to prošel, jestli můžu.“ 

Jako první zaznamenala vzpomínky Jiřiny Kábrtové na zesnulého Františka Rajtorala internetová verze ostravského magazínu Patriot, o jeho psychických problémech zde promluvila hodně otevřeně: „Před Vánoci roku 2008 se po něm slehla zem. Tak jsem sbalila zelňačku a mazala na Bazaly. Zvonila jsem dlouho, už jsem chtěla jet pryč. Pak se otevřely dveře a Fráníček tam stál jako raněná srnka. Padl mi kolem krku a rozplakal se. Šli jsme nahoru, donutila jsem ho sníst zelňačku a začalo se to z něj sypat. Vzpomínal na dětství, vyprávěl o babičce, jak spolu chodili na Svatou Horu, o holkách i o fotbale.“ Klub tehdy vydal oficiální prohlášení o hráčových potížích s únavovým syndromem, ale paní Kábrtová to vyvrací: „Nic takového. Byly to depresivní stavy.“ Její návštěvy pokračovaly i po Novém roce a do jarní části ligy už František Rajtoral naskočil v základní sestavě.

V Turecku, kam odešel za fotbalem vloni v září, nikoho takového jako Jiřinu Kábrtovou neměl. „Kdyby byl aspoň v Istanbulu, ale víte, kde je Gaziantep? Kousek od syrských hranic. Když jsem s ním mluvila naposled, říkal: Jiřinko, tvoje ani moje generace nezažila válku. Umíš si představit, jaký to je, když se kousek od tebe dějou takový věci?“ Paní Kábrtová pak na mobilu pouští poslední video, které od svého oblíbence dostala. „Koukněte na to moje sluníčko,“ usmívá se, když ji fotbalista na dálku zdraví ze svého bytu na východě Turecka. „Angažmá v takovém prostředí byla osudová chyba. Viděla jsem záběry ze smutečního shromáždění, když se s Fráňou loučili. Všechno starší chlapi, hodně sveřepí... Neumím si představit, že bych si jim řekla o pomoc.“ Rajtoral v klubu, který bojoval o záchranu, navíc poslední měsíce moc nehrál ani nedostával peníze.

Potíže Františka Rajtorala byly hodně subjektivní, ale jeho kamarádka a ochránkyně se dotýká obecnější věci. Sportovci, jejichž kariéra se chýlí ke konci, bojují mnohdy s existenční nejistotou, což se týká i těch, kteří zrovna pobírají nadstandardní platy. Vědí, že co si nevydělají teď, později už nejspíš nedoženou. A jejich nejvážnějším problémem je něco, co lze nazvat obavou ze sebeuplatnění.

 

Hodiny čumění do stropu

Nemilosrdný vhled do mikrosvěta vrcholového sportu nabízí příběh fotbalisty Marcela Gecova. Odchovanec Slavie, který od šestnácti let reprezentoval ve svých věkových kategoriích, se roku 2007 účastnil hvězdné chvíle českého juniorského fotbalu: zahrál si ve finále mistrovství světa do dvaceti let proti Argentině. Po několika sezonách v Liberci si jej vyhlédl londýnský Fulham, sezonu 2011–2012 strávil v anglické lize. Následující dva roky kopal za Slavii, odkud přestoupil do Rapidu Bukurešť, kde si vedl skvěle, a potom do Śląsku Wrocław, kde vloni na jaře za poněkud záhadných okolností – v pouhých osmadvaceti letech – ukončil kariéru. Co se mu přihodilo?

„Když hrajete a daří se vám, všichni chodí a plácaj vás po zádech. Pak se jeden zápas nepovede a posaděj vás na lavičku. Než zase dostanete šanci, čekáte čtyři pět zápasů, ale třeba taky půl sezony. Přitom kariéra letí strašně rychle. A zůstat celou tu dobu na vrcholu je nepředstavitelně těžký.“ V čem? „Kromě jiného musíte být velmi dobře mentálně připravený. Potřebujete vlastnosti, které tomu nahrávají, což je třeba i ochota vyjít s vedením klubu, s trenérem, se spoluhráči,“ vypráví muž, který platí za příklad sportovce, který zvládá svůj „život po životě“ mimořádně úspěšně: firma Delicode, kterou spoluvlastní, se etablovala na trhu s nemovitostmi a interiérovým designem.

Do světa podnikání vykročil, když mu bylo dvacet. V obchodním centru na pražském Smíchově si všiml fronty u jednoho ze stánků. „Balili tam dárky. Tak mě napadlo, že v Liberci, kde jsem tehdy hrál, nic takového není. Zašel jsem za paní, která to měla na starosti. Nejdřív byla opatrná, ale pak jsme si povídali snad tři hodiny.“ O pár měsíců později už prvoligový fotbalista zaměstnával u čtyř stánků v Liberci a Mladé Boleslavi třináct lidí. „Jezdil jsem na pilu, kde nám řezali desky, kmital po obchoďácích a vyjednával smlouvy. Po zavíračce jsme naběhli s vrtačkami a do rána musel být stánek smontovaný.“ 

Marcel Gecov podle svých slov dával v té době fotbalu sto procent, jezdil i na osobní tréninky s kondičním trenérem –na otočku do Prahy. „Stejně mi pořád přišlo, že mám hromadu času, který nijak nevyužívám, a hrozně mi to vadilo. Do toho ten každodenní tlak, abych se soustředil jenom na fotbal a nevěnoval se ničemu dalšímu.“ 

Nicnedělání jako program... Ukazuje se, že právě to je u špičkového sportu jedna z nejvíce zátěžových situací. Ve věku, kdy si jejich vrstevníci hledají profesní náplň pro další roky, mají elitní sportovci od trenérů, fyzioterapeutů a šéfů klubů nařízeno relaxovat. „Fotbal mám rád, vděčím mu za hodně, naučil mě jít si za svým a nevzdávat se, což je k nezaplacení. A zápasy byly skvělý. Ale už mi to nestálo za ty desítky hodin, kdy jsem ležel, čuměl do stropu a modlil se, ať už se proboha přiblíží zápas.“ 

Když člověk tohle poslouchá, napadne ho, jestli Marcel Gecov není „zbytečně“ přemýšlivý. A jestli nepochází z nějakého výstřednějšího prostředí, než je u profesionálních fotbalistů obvyklé. „To opravdu ne. Tatínek je vyučený elektrikář, maminka servírka,“ směje se. Co na jeho mimofotbalový život říkali spoluhráči? Nebyl v kabině za ufona? „To nevím, s nikým jsem se o tom radši moc nevybavoval, nedělalo by to dobrotu. Ale jestli si někdo myslí, že jsem ufon, tak jsou to právě naši.“

Když před rokem s fotbalem nečekaně skončil, převyprávěl svůj příběh autorům webového projektu Bez frází. „Překvapilo mě, kolik kluků se mi ozvalo, bylo vidět, že někteří to taky řeší. Mám schované esemesky typu Ty vole, jsi frajer, žes to dokázal, úplně chápu, jak ses cejtil. Nejradši bych s tím taky praštil, ale...“ 

Ale? „Těch věcí je víc a velkou roli hrají peníze. Kluci se bojí, že až skončí, nikde si neškrtnou. A nemají našetřeno tolik, aby si troufli na nějaký byznys, zkusili jít trochu na riziko.“ Marcel Gecov tvrdí, že výdělky v průměrných klubech české nejvyšší ligy příliš nepřesahují padesát tisíc korun měsíčně. „Zažil jsem spoluhráče, kteří hráli v základu Slavie za třicet tisíc,“ říká. Za upřesnění stojí, že šlo o dobu před příchodem nového majitele, kdy sešívaní zažívali nejtěžší časy své polistopadové historie a klub stál na pokraji krachu. 

Zahraniční angažmá každopádně vynáší mnohonásobně víc, má to ale svoje úskalí. „Nejhorší je, když každej den makáte jako pes a přitom nehrajete. Zvlášť v cizině. Jste tam sám, je vám něco přes dvacet a sedíte na lavičce. Nikdo vám neřekne ani slovo, trvá to třeba rok, jste úplně vyřízenej a říkáte si kurva, proč tady jsem?“ popisuje Gecov. Velký propad – od zbožštění po zatracení – zažil například jeho spoluhráč ze „stříbrné dvacítky“ roku 2007 Martin Fenin. V bundeslize se uvedl hattrickem, postupně ale ztrácel formu, nedařilo se mu ani po přestupu do druholigového týmu, psychické problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Nakonec málem přišel o život při pádu z balkonu.

 

Prosím tě, neblbni

Proč vrcholoví sportovci nehledají usilovněji skuliny v denním rozvrhu, aby se porozhlédli a otrkali v jiném prostředí, než je to, kde jim od rána do večera někdo říká, kdy se mají najíst, jít do vířivky, být u autobusu... „To nevím, každý to má jinak,“ říká Marcel Gecov a dodává: „Ale rozhodně by pomohlo, kdyby už v průběhu sportovní kariéry mohli nakouknout někam jinam, kde se normálně pracuje – ať už v nějaké výrobě, kancelářích, školách... Podle mě by stačilo si tam aspoň sednout a koukat, jak co funguje, o čem ti lidé mluví, jaké řeší problémy. A začít krůček po krůčku přemýšlet, co mě vlastně baví, kam bych mohl směrovat svůj zájem.“

Podle Jiřiny Kábrtové, která se pokoušela zaplnit občasnou, ale o to ničivější prázdnotu v duši Františka Rajtorala, by měl být v každém klubu někdo jako vedoucí oddílu. „Ani to nemusí být študovanej psycholog, protože oni ti psychologové na to jdou někdy zbytečně moc vědecky. Stačilo by, aby ti kluci věděli, že je tam člověk, za kterým můžou přijít a ozvat se, když mají nějaký problém. Někdo, kdo jim řekne: Hele, s tímhle ti neporadím, ale zkus zajít tam a tam. Anebo: Prosím tě, neblbni, to je banalita, pojď, proberem to. Takový servis tam ale není, takže jedinou duší, se kterou si můžou bez obav pokecat, bývá třeba pradlena, co jim chystá dresy, nebo vrátná na stadionu.“

Blahodárnost ženského elementu přibližuje ostravská sportovní fanynka na příkladu hokejisty Jaromíra Jágra: „Když se v sedmnácti stěhoval do Ameriky, šla s ním máma. A jak se to vyplatilo!“ říká a pro kontrast připomíná případ fotbalisty Jana Šimáka, jehož kariéra má podobnou sinusoidu jako u Martina Fenina: hvězda bundesligy, totální zatracení ve Spartě, protialkoholní léčba a propad do nižších a nižších soutěží. „Kdybych věděl, co mě v Německu čeká, na kolenou bych prosil, aby se mnou šla máma. Bral jsem peníze, ze kterých si obyčejný člověk sedne na zadek. Místo abych měl s sebou mamku, která by mě držela zkrátka, jezdili za mnou kamarádi a podle toho to dopadlo... Jsem si jistý, že kdyby tam byla máma, spousta věcí by se odvíjela jinak,“ svěřil se hned v několika rozhovorech.

Marcel Gecov zmiňuje ještě další příčinu nešťastných osudů: „Spousta sportovců přetahuje, vědomě oddalují konec. Přitom zdraví už není takové, přibývá zranění, kondice jde dolů, výplata taky – často dost výrazně. A najednou si hledáte angažmá v nižších soutěžích za hranicemi, abyste si vydělal aspoň těch tisíc eur měsíčně… Jasně, končit je těžké, ale ty roky vám pak chybí, když se rozhlížíte po nové práci. Bohužel ve fotbale mají kluci strach ventilovat nějaké pochyby, styděj se svěřit,“ říká podnikatel, jehož firma právě dokončuje rekonstrukci činžovního domu na Vinohradech a má rozpracované tři rezidenční vily na exkluzivních pražských parcelách. 

 

Když se kariéra zvrtne

Chuchvalec podobných důvodů mohl stát i za druhou sebevraždou z letošního jara: ve Švýcarsku se oběsil pětatřicetiletý fotbalista David Bystroň. Hvězdné chvíle zažil v dresu Viktorie Plzeň, například v listopadu 2011 jako stoper hlídal barcelonského útočníka Lionela Messiho. O dva týdny později však dopingoví komisaři našli v jeho těle stopy metamfetaminu. Následoval dvouletý zákaz působení ve fotbale, Plzeň ho propustila. V roce 2014 se pokusil o návrat v dresu Sigmy Olomouc, kvůli zranění ale z kádru prvoligového týmu vypadl. Odešel do Švýcarska, kde začal hrát pátou ligu a přivydělával si jako dělník na stavbě. 

„Zrovna mi píše Davidova žena,“ říká Jiřina Kábrtová, když spolu mluvíme – týden před Bystroňovou smrtí – o Františku Rajtoralovi. I David Bystroň patřil k jejím oblíbencům, za Baník Ostrava hrál v letech 2001–2008. „Některé přítelkyně na mě dokonce žárlily, jiné za mnou chodily rády a chtěly mě poznat. Kamila Bystroňová byla naštěstí ten druhý případ, vídáme se dodnes,“ říká paní Kábrtová a vypráví: „Pamatuju, jak Davidovi našli ten vzorek a strhla se mela. Zrovna ten den jsme spolu měli jít do divadla na Deník Ostravaka, ale on mi napsal esemesku, jestli jsem prý četla noviny. Já mu odepsala, že četla, ale jestli si myslí, že když se bude schovávat, nějak si pomůže, tak se plete. No, nepřišel.“ 

Co se v hlavě Davida Bystroně dělo dál? „Před tím dopingovým trestem to byl úplně normální kluk, který žil pro svoji ženu, psy a fotbal. Pak ale jeho život nabral úplně jiný směr,“ říká ředitelka Ostravského muzea a připomíná alespoň některé okolnosti: nemanželské dítě, složitý rozvod se ženou, s níž chodil od svých třinácti let... A finanční těžkosti v souvislosti s hypotékami na dva domy v Plzni a v Ostravě, které si ještě jako manželé pořídili (podobně nainvestováno – mluví se o desítkách bytů v Písku, Českých Budějovicích a Příbrami – měl i František Rajtoral). Zlomem byl okamžik, když fotbalista, který měl jasně nakročeno do reprezentace, ze dne na den přišel o to, co ho tolik bavilo a na čem měl postavenou existenci.

Obavy, že může jít o rozsáhlejší chorobu vrcholového fotbalu, potvrzuje i další temná zpráva: v době, která uplynula mezi úmrtím Františka Rajtorala a Davida Bystroně, asistovala liverpoolská policie u pokusu, při němž se pravděpodobně rozhodl sáhnout si na život třicetiletý anglický fotbalista Aaron Lennon. Bývalý útočník Tottenhamu a reprezentant byl letos v únoru, tedy uprostřed sezony, vyřazen z kádru prvoligového Evertonu. „Není v takové fyzické kondici, aby mohl být součástí týmu,“ uvedl trenér Ronald Koeman. Třetího května jej policie zadržela podle paragrafu 136 zákona o duševním zdraví „v situaci, která nasvědčovala uvažované sebevraždě“. Podrobnosti nebyly zveřejněny.

 

Potíže začínají v dětství

„Ale pozor,“ říká v ordinaci pražského Institutu sportovního lékařství doktor Jiří Dostal, „velké psychické problémy se zdaleka netýkají jen úspěšných fotbalistů nebo hokejistů – ve složité situaci jsou skoro všichni profesionální sportovci.“ Nejhorší stres obvykle zažívají v poslední fázi kariéry, kdy už logicky přestávají dosahovat někdejších výkonů, rádi by pokles formy zastavili a ono to je těžké. Vítězství pro ně je pořád ještě drogou, které se nechtějí jen tak zbavit, ačkoli trénink bolí čím dál víc. 

„Jenomže první velký stres,“ upozorňuje doktor Dostal, „nastává už mnohem dříve, konkrétně při přechodu z kategorie juniorů mezi dospělé. Jen si to představte – sportovat začínáte v pěti letech, naplno se tomu věnujete patnáct dalších roků, přičemž tréninky jsou u nás obvykle vedeny tak, aby bylo dosaženo okamžitého výkonu, a nerespektují fyziologický vývoj dětí, které jsou přetížené, až zničené. Pak je jim najednou dvacet a například atleti vědí, že pokud je nepřijme Dukla, Olymp nebo USK, tak jsou navždy mimo hru; nikde jinde se nemůžou věnovat svému sportu na plný úvazek. Jenže i když je tam vezmou, dostanou sotva průměrný český plat a mají nad sebou neustále bič: Jestli dobře nezaběhnete, příští rok u nás končíte! Tyto individuální sportovce nikdo moc neřeší, ale oni taky často potřebují pomoct, mají totiž úplně stejné psychické problémy jako slavní fotbalisté.“

Jiří Dostal si prý poslední dobou připadá jako hasič – ač není psycholog, čím dál více sportovců se na něj jakoby mimochodem obrací právě se svými duševními nejistotami. Když nejde o nic vyloženě vážného, snaží se radit, přibližně jednou za čtvrt roku pošle klienta rovnou k psycholožce. „Nejčastěji jde skutečně o třicátníky, kteří si začínají uvědomovat, že lehká doba už je pryč, a zároveň není jasné, co budou dělat do budoucna, pokud tedy nemají výborné rodinné zázemí nebo si už nedokázali vydělat bezpečně vysokou částku. Vždycky je velmi důležité, jakou mají emoční inteligenci, čili jestli jsou schopní pochopit, že jedna jejich role končí, a dobře se připravit na roli druhou, posportovní. Pokud ano, výborně. A pokud ne? Potom je nutné, aby vedle sebe měli někoho blízkého – například trenéra –, který to s nimi myslí dobře.“

 

Řekněte to Sáblíkové natvrdo

Svérázným způsobem připravuje své svěřence na praktický život po skončení sportovní kariéry Petr Novák, kouč rychlobruslařky Martiny Sáblíkové. 

Jeho parta je na mezinárodní scéně zjevením: marně byste v žebříčcích nejrychlejších rychlobruslařů světa hledali někoho ze země, která nemá vlastní umělou dráhu – tedy kromě Martiny Sáblíkové, Karolíny Erbanové, Nikoly Zdráhalové... „Když bylo Martině třináct, řekl jsem jí: Chceš jet na olympiádu? Tak mě musíš poslouchat. A třeba budeš stát i na bedně. A já konečně uslyším českou hymnu,“ říká trenér Petr Novák, někdejší soustružník ze Svratouchu, sám bývalý závodník. Jakmile teplota na Vysočině klesla pod nulu, chystal v sousední Svratce s dalšími nadšenci pomocí hadic a kýblů s vodou jediný přírodní ovál v tehdejším Československu. Led většinou záhy uplaval, sezona trvala nanejvýš pár dnů. 

První okamžik slávy zažil až jako trenér: v roce 1988, to mu bylo čtyřicet, si jeho svěřenec Jiří Kyncl vybojoval účast na olympiádě a v Calgary dojel šestnáctý. O deset let později se Novák pustil do systematické práce s dětmi. „Když jsme se poznali, pronesl nezapomenutelnou větu: Jitko, vymyslel jsem, jak je budu připravovat. Ale jestli s tím uspějeme, to se ukáže za osm let. Až pak se dozvím, jestli jsem měl pravdu,“ líčí Novákova životní partnerka na zahradě rodinného domku ve Rváčově kousek od Hlinska. Za plotem stojí dva minibusy, v nichž Novákův tým brázdí Evropu.

Martinu Sáblíkovou začal trénovat, když jí bylo deset a půl. V roce 2006 dojela jako devatenáctiletá na olympiádě v Turíně na čtvrtém místě. Na dalších dvou olympiádách už získala pět medailí, z toho tři zlaté. Ze světových šampionátů má sedmnáct zlatých, v absolutní špičce se pohybuje jedenáctou sezonu. Jak se trenér snaží udržovat její psychickou odolnost? „Hlavně si povídáme. A nejenom s ní. Snažím se všechny svoje závodníky připravovat na život, jaký opravdu je. Mluvíme o tom, jak se mají chovat, jak reagovat na okolí. Dnešní mladá generace je napřed, už ve třinácti se s nimi dá mluvit skoro o všem – my v jejich věku jsme byli ještě telata.“

Labilnější povahy prý mezi jeho svěřenci nejsou. „Nejdřív jim vysvětlím, co chci a nechci. A kdo se do toho nevejde, musí odejít. U mě třeba neexistuje, aby kluk nedal přednost holce ve dveřích nebo u stolu. Učím je poděkovat. Jsou to maličkosti, ale pomáhají vytvářet osobnost. Musejí umět ovládat nejen tělo, ale i mysl.“ Petr Novák trvá i na tom, aby měl každý v jeho týmu maturitu. „S Martinou to v jednu chvíli vypadlo dost bídně. Kašlala na to. Tak jsem zavolal jejímu řediteli a povídám: Řekněte jí, že ji vyhodíte. Normálně natvrdo. Dostala nůž na krk. O tom, jak jsme to navlíkli, se dozvěděla, až když odmaturovala.“ 

Je však třeba dodat i B, které se nemusí zamlouvat zejména rodičům, kteří mají se svými potomky ambicióznější vzdělávací plány: „Stahuju je z učňáků, ale i ze škol včetně gymnázií, sem k nám do Žďáru nad Sázavou. Všichni si udělají maturitní obor kuchař-číšník a servírka. Aby měli aspoň nějakou profesi a možnost konkrétního zaměstnání, lidí v tomhle oboru je dlouhodobý nedostatek. Navíc se dokážu domluvit s vedením školy, aby jim kantoři nedělali naschvály. Můj hlavní úkol je připravovat závodníky na top výsledek. A to znamená i nutnost po velkou část roku do školy nechodit. Musí trénovat třikrát denně, každý den. Jinak nedokážou konkurovat světu.“

Novák se nebojí, že by se jeho svěřenci neuplatnili, až skončí se závoděním. „Umí řeči. Mají disciplínu. A znají aspoň jedno normální řemeslo. Navíc mají maturitu, takže mohou jít studovat dál, třeba cestovní ruch. Jezdí po světě a vidí, jak to funguje v hotelech, restauracích, sportovních areálech. Vědí, jak se servíruje, jak mají vypadat služby, jak se tam pohybuje a komunikuje personál.“ Bude snad Martina Sáblíková jednou dělat servírku? „Nebude. Dřív jsem jí říkal: Po ničem nepátrej, nepřemýšlej, proč musíš dělat to a to. Musíš mi věřit, vysvětlovat ti to nehodlám. Teď už jí začínám některé věci objasňovat, mluvíme o tom.“

O co konkrétně jde? „Martina by měla pokračovat po mně,“ říká Novák, který příští rok oslaví sedmdesátiny. „Pořád věřím, že to klapne a postavíme tady v Česku halu. A Martina by to celé mohla šéfovat.“ To je smělý plán a vleklý příběh, který zde nemá cenu více komentovat. Původně měla dráha vzniknout ve Velkém Oseku, nyní Novák prosazuje její výstavbu v Novém Městě na Moravě. A záložní varianta? „Martina může závodit ještě deset let. A klidně si do toho střihnout těhotenství a porod. Když to načasuje do sezony po olympiádě, dá se do příštích her do kupy. Jak ji znám, bruslila by do osmého měsíce a měsíc po porodu už by zase začala trénovat.“ A co kdyby s bruslemi praštila třeba zítra? „S tím, co dosáhla, o ni bude vždycky zájem.“

 

Dobrá zpráva na závěr

Vydejme se ještě do Olomouce za předsedou Asociace psychologů sportu Michalem Šafářem, mužem, který pomáhá například ženské házenkářské reprezentaci nebo tenistovi Jiřímu Veselému. 

První otázka nám bude připadat logická, ale Šafářova odpověď trochu překvapí. „Vy se ptáte, proč mají vrcholoví sportovci tak výjimečně křehkou psychiku?“ Usměje se: „Nevěřte tomu, je to mýtus, nemají ji o nic křehčí než běžná populace. Občas to vypadá jinak, ale to je tím, že se sportovci dostávají výrazně častěji do extrémně zátěžových situací, a také tím, že jsou u toho – dnes více než kdy jindy – pod totálním drobnohledem. Zkuste si představit, jak by vypadalo takové on-line vysílání z kabiny auta průměrného řidiče v dopravní špičce!“

Pak ale Michal Šafář zvážní a zamyslí se nad otázkou důkladněji. „Víte,“ zeptá se, „co je v souvislosti se sportem skutečně velkým problémem, který se začal výrazně objevovat v posledních letech? Přehnaně ambiciózní rodiče. Takoví ti, kteří přivlečou šestileté dítě ke sportovnímu psychologovi s tím, že jejich ratolest už tři roky tvrdě trénuje, ale pořád nic nevyhrálo a ještě k tomu před zápasem z nervozity zvrací. Toho se bojím, protože pokud nezvládneme pracovat s tímto typem rodičů, tak nejenže nenávratně ztratíme část talentovaných dětí, ale ještě je budeme v dospělosti pracně dávat dohromady.“

Když se loučíme, psycholog Šafář nás ještě zastaví. „Pokud se vaše téma dotkne úmrtí těch fotbalistů, tak to je druhý větší problém – zvládnutí konce kariéry.“ Poté zopakuje všechno to, co už bylo naznačeno výše: „V třiatřiceti se za nimi zabouchnou dveře a nikoho nezajímají. To, za co jim aplaudovaly davy, je najednou pryč. Nic smysluplného neumí, nezvládají si sami zorganizovat čas, jsou trochu ztracení. Na vrcholu sil – a současně v důchodu. Když se na ně vykašle klub a nemají zázemí, řítí se do spirály průšvihů.“

A takoví sportovci pak skutečně potřebují psychologickou pomoc?

„Ano, ačkoli optimální je těm stavům předcházet. Naštěstí se už i u nás rozbíhají projekty zvané ‚duální kariéra‘, v nichž se sportovci na život po kariéře připravují. Obsahují jak obyčejné poradenství, například psychologické, právní nebo ekonomické, tak i profesně zaměřené vzdělávání; od trenérství až po management.“ 

Tak tedy zní dobrá zpráva na závěr: s důležitou prevencí začal Český olympijský výbor, ale například i fakulta tělesné kultury v Olomouci, na které Michal Šafář pracuje: „Během příštích dvou let dokonce otevřeme speciální studijní obor duální kariéra, který bude koncipovaný tak, aby byli sportovci připraveni na civilní život po konci kariéry a mohli plynule přejít do nového zaměstnání. Budou mít plnohodnotné vysokoškolské vzdělání a současně možnost využít svoje zkušenosti ze sportu...“

Pokud až sem dočetli (například) fotbalisté Viktorie Plzeň nebo Baníku Ostrava, možná by se měli začít shánět po přihlášce. •

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal