Komentář

Česká justice: S rakví ve znaku

24 / 05 / 2018

Vymahatelnost práva je v naší zemi nejen dysfunkční, nýbrž vysloveně nebezpečná pro demokracii. Pokud tento problém nezačne vážně zajímat tradiční strany, bude nadále sloužit jako výtah k moci pro extremisty a populisty.

Vymahatelnost práva je v naší zemi nejen dysfunkční, nýbrž vysloveně nebezpečná pro demokracii. Pokud tento problém nezačne vážně zajímat tradiční strany, bude nadále sloužit jako výtah k moci pro extremisty a populisty.

Nejvyšší soud vrátil v polovině května spor o Ferdinanda Peroutku do bodu nula, tedy k novému řešení obvodním soudem. Zdánlivě banální případ, spočívající v prokazatelně nepravdivých výrocích hlavy státu na Peroutkovu adresu, tak vstoupí do čtvrtého roku projednávání a nic nenasvědčuje tomu, že by měl být posledním.

Nejde ovšem o žádnou výjimku, právě naopak. Většina nejsledovanějších kauz pomalu končící dekády se stále potácí justičním prostorem sem a tam. Finální, nezvratný verdikt obvykle přichází v době, kdy si už nikdo pomalu ani nevzpomíná, o co vlastně šlo, a krom obviněných už to ani nikoho nezajímá.

 

Případ Václava Kříže

Setrvale tristní stav vymahatelnosti práva v naší zemi lze dobře dokumentovat případem Václava Kříže. To jméno běžnému člověku nic neřekne, přesto bychom si jej měli zapamatovat. Kříž se v roce 1991 začal soudit se svojí expartnerkou, která mu neumožňovala přístup k synovi. V průběhu let dosáhl rozsudku, který mu styk s potomkem umožňoval, ale stát jej nikdy nedokázal vymoci, později přišlo opačné rozhodnutí. Když se v roce 2007 případem zabýval Ústavní soud, bylo už synovi pana Kříže šestnáct let…

Ve stejném roce začal spor advokáta Zdeňka Altnera s ČSSD o stamilionovou smluvní odměnu za právní služby. Barack Obama byl tou dobou senátorem za Illinois, Steve Jobs chystal představení prvního iPhonu, Václav Havel dopisoval Odcházení a někteří z dnešních českých poslanců chodili s brašničkou na základní školu.

Jaká je situace dnes? Po právní stránce zřejmě odlišná, protože Altner svůj spor předloni „vyhrál“. Prakticky ovšem stejná jako před jedenácti lety, nikdo žádné peníze neviděl a kola „spravedlnosti“ se stále točí, tentokrát dokud Nejvyšší soud nerozhodne o tzv. dovolání ze strany ČSSD. Altnerovi to je již jedno, pár měsíců po verdiktu zemřel. Ale s přihlédnutím k dosavadnímu trvání procesu lze s nadějí konstatovat, že pokud žijí jeho vnoučata, pak jejich děti by možná soud mohly dovést do zdárného konce. 

 

Šero a bezčasí

Tento týden pro změnu slavíme šestileté výročí od doby, kdy Davida Ratha chytli policisté takříkajíc in flagranti. Tehdejší novorozenci letos vyrazí do první třídy. A jak dopadl případ? Stručně řečeno nijak. Pohybuje se v bezčasí a šeru nekonečných odvolání, dovolání a vracení nižším instancím. Nikdo kromě právních expertů se v případu již nevyzná a jediné, co víme, je, že ani po šesti letech nevíme nic.

Už šestý rok probíhá také vyšetřování nákupu letadel CASA, jež zničilo kariéru exministryně obrany Vlasty Parkanové. 

Po pěti letech nemáme pravomocné rozhodnutí ohledně možného zneužití vojenských zpravodajců tehdejší milenkou premiéra Petra Nečase, přestože soud první instance projednával případ už čtyřikráte. 

A dalo by se pokračovat do úmoru.

Justice znamená spravedlnost. Bráno touto optikou, český stát žádnou justici nemá. Spravedlnost po osmi, jedenácti, šestnácti letech není spravedlností – ani pro oběti, ani pro viníky. Lidem zproštěným obvinění nic nenahradí roky zničené soudními tahanicemi, které se mnohdy drsně podepíšou na jejich rodinné, profesní i zdravotní situaci. 

Naopak pachatelé pohybující se kvůli neschopnosti státu dlouhá léta na svobodě jsou plivnutím do tváře obětí, potažmo každého, kdo dysfunkční spravedlnost v této zemi ze své kapsy platí, tedy každého daňového poplatníka.

Kauza Rath a podobné případy už proto nemají žádné dobré vyústění. Buď je bývalý místopředseda ČSSD nevinný člověk dušený bezpočet let státním aparátem, nebo bezskrupulózní zločinec, jehož pobyt na svobodě je výsměchem samotné podstatě slova spravedlnost.

 

Tragická chyba

V českém státě nefunguje leccos, ale nic není v tak příšerném stavu jako vymahatelnost práva. Kdyby důchodci dostávali penze s pětiletým zpožděním, mezi městy bychom místo po dálnicích putovali pěšky polními stezkami a česká armáda by strážila vzdušný prostor na rogalech vyzbrojených samostřílem, měla by zřejmě naše politická reprezentace pocit, že s naší zemí není vše v pořádku. Avšak deset let mezi skutkem a jeho pravomocným posouzením justicí se stalo samozřejmostí, kvůli níž se už nikdo extra nevzrušuje.

Je to tragická chyba. Vůbec nikdo a nic – Zeman, Babiš, Kalousek, Brusel, uprchlíci, doplňte dle libosti a myšlenkové orientace – neničí víru v demokracii a společenský systém tolik, jako vědomí, že v případě újmy se spravedlnosti nedovoláte, v lepším případě dovoláte, ovšem jako vetchý kmet nad hrobem. 

Justice, proti které i pohyb litosférických desek představuje dynamickou podívanou, je skvělou vodou na mlýn populistům a autokratům básnícím o vládě tvrdé ruky – protože leckomu už přijde osekání části občanských svobod jako únosná cena za to, že ty zbylé svobody budou v praxi hajitelné.

Možná by to bylo patrnější, kdyby ministerstvo spravedlnosti nahradilo slepou dámu s váhami ve svém znaku fotografiemi Křížova syna, Altnerovy rakve a Rathovy krabice od vína. Trefnější symboly české spravedlnosti bychom hledali dlouho.


Publicista a manažer (vývojářská firma Blue M, sdružení CMBC)

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat