Reportáž

V nejmladší zemi světa

03 / 05 / 2016

V Jižním Súdánu, nejmladší zemi světa, zavládlo před pěti lety nadšení. Po dlouholetých bojích se zrodil zcela nový stát. Jak se naplňují naděje, že se výbušná část Afriky vymaní z krvavých násilností?

V Jižním Súdánu, nejmladší zemi světa, zavládlo před pěti lety nadšení. Po dlouholetých bojích se zrodil zcela nový stát. Jak se naplňují naděje, že se výbušná část Afriky vymaní z krvavých násilností?

V Jižním Súdánu, nejmladší zemi světa, zavládlo před pěti lety nadšení. Po dlouholetých bojích se zrodil zcela nový stát. Jak se naplňují naděje, že se výbušná část Afriky vymaní z krvavých násilností?

„Sto dolarů!“ vyštěkne žena v uniformě jihosúdánské armády. Vytahuji zcela novou bankovku a rychle platím za vstupní vízum. Žena z armády přísným pohledem platidlo prohlédne, musí být totiž mladší šesti let a k tomu zcela nepoškozené. V opačném případě bych měl smůlu. „Další!“ zakřičí vzápětí, načež mne dav nekompromisně vytlačí do vedlejší fronty. Snažím se ještě zeptat, kdo mi dá potvrzení i samotné povolení ke vstupu do země, ale odpovědí je mi jen netrpělivé pohození hlavou směrem doprava.

Chaos, křik, pot. Teploměr ukazuje čtyřicet stupňů. Nad našimi hlavami hučí jediný ventilátor v místnosti. Čekáme, až si nás další z důstojníků zavolá k vedlejšímu okénku, po kratším výslechu nám vrací pas i s vízem. To vše přísně sleduje z oficiálního portrétu jihosúdánský prezident Salva Kiir Mayardit – na hlavě má kovbojský klobouk, prý osobní dar od George Bushe jr., jak sám tvrdí.

Vedle visí reklama na bankovní služby, která hlásá: „Převod peněz, jihosúdánských liber (SSP) i dolarů. Napříč celým Jižním Súdánem! Rychle – přátelsky – flexibilně.“ To je ovšem nesplnitelný slib: dolary nelze převádět z banky do banky a na minimum je omezen i jejich výběr. Dotýká se to například zahraničních nevládních organizací, zato místní bossové si mnou ruce. Černý trh kvete.

Konflikt v zemi sice ještě nepropukl naplno, ale momentálně zbrojí obě strany: vládní síly i rebelové. Na letišti přistávají nákladní letouny z Kazachstánu plné neoznačených beden. Veřejným tajemstvím je, že místo humanitární pomoci obsahují zbraně. Když to místní novináři kritizovali, obvykle je brzy našli s kulkou v hlavě – jako třeba Diinga Chana Awuola. Zmizel i reportér Joseph Afandi, který pracoval pro list Al-Rai – ten musel na příkaz vlády ukončit činnost podobně jako anglicky vycházející The Citizen.

 

Raději všechno odevzdat

Tohle všechno se mi honí hlavou, když vycházím z haly mezinárodního letiště v Džubě. Vzpomínám si na návod, jak se chovat při přepadení auta, který mám s sebou: hlavně mluvit klidně, nedělat podezřelé a neočekávané pohyby, ozbrojencům bez diskusí odevzdat vůz a případně i cennosti. Míjím moderní, už čtyři roky však opuštěnou a nedostavěnou budovu nového letiště. Na plechové ohradě je nalepený plakát společnosti Nile House, která nabízí domy ze 100% afrického dřeva a s neprůstřelnými skly.

Krátce na to poskakuje naše auto mezi odpadky, kameny a dírami. Řečtí obchodníci, kteří dnešní jihosúdánskou metropoli před téměř sto lety založili, by zaplakali. Asfaltu je tu poskrovnu, většinou se dá jet sotva na dvojku. Ideální pro zločince všeho druhu. Přepadení jsou běžná, po setmění je lepší nevycházet. „Neznámí ozbrojenci přepadli auto s dvěma našimi lidmi. Ti jim vůz vydali, přesto byli postřeleni do nohy a do krku,“ říká mi později zástupkyně nizozemské organizace Cordaid.

 

Dívkami se splácejí dluhy

Z hlavního města jsem odcestoval do Severního Bahr el Ghazalu, jednoho z mála jihosúdánských států, kde se momentálně nebojuje.

„Otevřete!“ bouchá na vrata šéf místní vlády a za chvíli už vjíždí terénním vozem do areálu zahraniční humanitární organizace, která tu má pobočku. „Chci osmdesát litrů nafty,“ poručí. Nastává chvilka smlouvání, poté odjíždí se čtyřiceti litry v nádrži. Bez zaplacení, poděkování či rozloučení. Krádež za bílého dne. Zástupci vlády mají v regionech neomezenou moc.

Náš tábor sousedící s německou humanitárkou je ohraničen ostnatým drátem. Vzduch se tetelí a mísí s bučením krav, nejcennějším majetkem etnika Dinků, které tvoří 40 procent populace v zemi. Malé stádo hlídá třináctiletá dívka. Kolem prochází její vrstevnice s taškou přes rameno, míří do nedaleké školy. „Jsem ve třídě jediná holka. Připadám si odstrčená, ale chci studovat dál,“ říká. Jmenuje se Tereza a chce být lékařkou.

Negramotnost v Jižním Súdánu přesahuje 50 procent. A většina dívek do čtrnácti let je už vdaná. „Některé přestanou chodit do školy i proto, že se musí starat o mladší sourozence či jinak pracovat. Nebo s nimi rodiče zaplatí dluh,“ říká mi Lino Duang Akech, ředitel školy. Navstěvuje ji celkem 274 chlapců a 170 dívek, počet děvčat ale mezi prvním a posledním, sedmým ročníkem, dramaticky klesá.

Mnoho dětí denně dochází do školy několik kilometrů pěšky – třeba dvě hodiny tam, dvě hodiny zpět. Tereza a její spolužáci mají štěstí aspoň v tom, že sedí v opravdových lavicích a jsou v suchu pod střechou. Většina jejich kamarádů se učí pod širým nebem. Stačit musí mohutný strom, pod kterým se sesednou kolem svého učitele –těch je v zemi velký nedostatek.

 

Podvýživa, malárie, tyfus…

„Otevři ústa,“ říká doktor asi pětiletému chlapci, stejně ho pobízí i jeho matka. Hoch svinutý do ženina klína ale okolí téměř nevnímá, ústa mu proto musí otevřít dospělí a stříkačkou dostat dovnitř kyselinu listovou a paracetamol – léčiva na stabilizaci a horečku.

Nacházím se v přijímací místnosti jednoho z dětských oddělení nemocnice v městě Aweil na severozápadě Jižního Súdánu. Půlku zařízení provozuje stát, druhou polovinu Lékaři bez hranic. Dvě z pěti oddělení se nacházejí v přízemních pavilonech pokrytých plechovou střechou, tři v obřích stanech. Je to jediný špitál pro 1,3 milionu obyvatel.

„Ve chvíli, kdy lidé přijdou do nemocnice v Aweilu, už jsou opravdu těžce nemocní. Obvykle marodili delší dobu v rodné vesnici a pak sem šli pěšky třeba tři dny,“ říká mi americká doktorka Melissa. Její slova téměř zanikají v pláči dětí. Hned vedle nás sedí na kovové posteli otec chlapce, který byl právě přijat do péče. Už týden trpí horečkami, teď je na kapačkách.

Podvýživa, malárie, tyfus… Smrtelné choroby si tu podávají ruce. Lékaři bez hranic mají s vládou uzavřenou dohodu na další čtyři roky. Za tu dobu se tu snad objeví i první vystudovaní jihosúdánští doktoři. Zatím vše leží na bedrech cizinců, léky se dovážejí z Evropy.

 

Víra jako jediné bohatství

„Ďáble, zmiz! Opusť těla věřících!“ volá několik kazatelů ve svatostánku Adventistů sedmého dne, postaveném ze slámy na pravém břehu řeky Loll. Desítky lidí se válejí po zemi, bohoslužba vrcholí. Více než 60 procent obyvatel Jižního Súdánu tvoří křesťané, organizovaní v patnácti církvích – nejrozšířenější jsou episkopalisté, anglikáni a katolíci.

Mnohem klidnější bohoslužba začíná v nedalekém katolickém kostele, jediné zděné, přesněji cihlové stavbě široko daleko. Drtivá většina věřících bydlí v kruhových chatrčích se slaměnou střechou.

Průvod tanečníků pomalu mizí uvnitř: „Radujeme se, protože věříme. To jsou pro nás i Vánoce. Bůh je radost, jiné bohatství ani nemáme,“ vysvětluje mi osmadvacetiletý John Jok. Kolem prochází další skupinka věřících Dinků, tentokrát se zapálenými svíčkami v rukou. Průvodem se proplétají svátečně oděné děti, i malí kluci mají na sobě sepraný či potrhaný tmavý oblek. Před oltářem se chvíli bubnuje, potom se ujímá slova římsko-katolický kněz, původem z Indie.

Hlavně kvůli ozbrojeným konfliktům, které trvají už dva roky, hladoví dnes v Jižním Sudánu více než čtyři miliony lidí, tedy zhruba 40 procent populace. A tábory OSN se dále plní. Jen ve městě Bentiu přežívá na 115 tisíc uprchlíků, desítky tisíc Jihosúdánců pak raději odchází do sousedních zemí, včetně Demokratické republiky Kongo.

 

Spousta ropy a zavřené benzínky

„Ty pytle dejte sem, krabice tam, tohle naložte na vozík,“ udílí muslimský obchodník pokyny. Na konci široké prašné cesty to hučí jako v úlu, právě totiž dorazil náklaďák napěchovaný zbožím a každý z prodejců se snaží urvat aspoň něco. Kdo ví, co a kdy zase dorazí příště.

„Záleží na počasí. Když jsou rozvodněné řeky, nejedu. Jinak to trvá dva dny,“ říká šofér náklaďáku pan Mummi, který sem jezdí ze sousedního Súdánu. Z hlavního jihosúdánského města Džuba by se sem kvůli nezpevněným cestám plným děr a spoustou dlouhých objížděk harcoval čtrnáct dní a ještě by ho mohli přepadnout a okrást povstalci.

Stojany benzínových pump jsou přelepené páskou. Zisky z těžby ropy sice pokrývají 98 procent státního rozpočtu, pohonných hmot je však nedostatek. A pokud už cisterna dorazí, přednost má armáda. Chybí infrastruktura, cenná surovina odtéká dvěma ropovody do rafinérií v sousedním Súdánu.

Kousek za tržištěm potkávám asi desetiletého kluka, který nabízí k prodeji kohouta. Pokud se mu nepodaří ho zpeněžit, povleče se s ním zpátky domů – tři hodiny pěšky. Naproti si mladá žena kupuje dvě deci oleje, nechává si je nalít do igelitové tašky.

Mladík v kukani z prken s malým solárním panelem na střeše nabízí za dvě libry (zhruba čtyři koruny) nabití mobilu. Fronta se tvoří i u masny, jediné zdejší zděné budovy. Hygiena sice žádná, ale každá kráva nebo koza je okamžitě naporcována a do posledního kousku rozprodána.

 

Lost Boys of Sudan 

„V roce 1987, to mi bylo patnáct, jsme se vydali do Etiopie. Cesta trvala tři měsíce. Měli jsme hlad, ohrožovali nás vládní vojáci, některé z nás při pochodu sežrali lvi,“ vypráví mi James Mathiang Kuac. V jeho domku obehnaném vysokou zdí se spolu díváme na záběry z dokumentárního snímku nazvaného Lost Boys of Sudan.

Jedním z dvaceti tisíc kluků, kteří kvůli občanské válce museli ze dne na den opustit rodnou vesnici, rodiče i sourozence, je dnes třiačtyřicetiletý James. Povstalci ze Súdánské lidově osvobozenecké armády chtěli dospívající mladíky vycvičit a poslat do války. „Půl dne jsme měli vojenský výcvik a druhou půlku jsme se učili,“ vzpomíná James. Nejprve prý cvičili s holemi, poté se skutečnými zbraněmi.

Dětství i období dospívání prožil James v uprchlických táborech. „Měl jsem tři dobré kamarády, kteří se o mne při pochodu starali, byli o něco starší než já. Všichni ale postupně zahynuli v bojích.“ Zemřel i Jamesův mladší bratr. „Ocitl jsem se v keňském uprchlickém táboře Kakuma. Nebylo tam moc co dělat, tak jsem si založil malou zahrádku a snažil se něco vypěstovat. Později jsem začal trénovat a hrát zápasy v tamním fotbalovém týmu.“

V táboře Kakuma se James rovněž seznámil s ženou, se kterou má dnes čtyři děti. Sní o tom, že aspoň jeho potomci prožijí dětství v míru. Do bojů se však v uplynulých měsících opět zapojili i nezletilí chlapci, kteří místo učebnic dostávají do rukou samopaly – podle OSN bojuje v Jižním Súdánu 16 tisíc dětských vojáků. „Modlím se za mír. Každý den. Pokud bude násilí pokračovat, nemá tahle země budoucnost,“ říká bývalý dětský voják James.

 

Autor je zahraniční reportér Českého rozhlasu

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal