Rozhovor

Maestro obscure Antonín Kratochvíl

03 / 04 / 2017

„Ve válkách vyděláš jako fotograf víc peněz, ale hlavně je to dobrodružný a vzrušující,“ říká Antonín Kratochvíl. Ve dvaceti letech opustil Československo, fotil nejslavnější lidi světa i největší hrůzy světa. Za pár dní mu bude sedmdesát, ale zůstává pořád stejně břitký. A pro sprosté slovo nejde daleko.

„Ve válkách vyděláš jako fotograf víc peněz, ale hlavně je to dobrodružný a vzrušující,“ říká Antonín Kratochvíl. Ve dvaceti letech opustil Československo, fotil nejslavnější lidi světa i největší hrůzy světa. Za pár dní mu bude sedmdesát, ale zůstává pořád stejně břitký. A pro sprosté slovo nejde daleko.

Práci válečných reportérů zastávají čím dál častěji místní lidé, kteří nevyčuhují tolik z davu. I díky tomu se dostanou na místa, kam by se západní fotograf pronikal těžko. Jak se tím smiřujete?

Je fakt, že noviny dneska skupují obrázky od místních mohamedů, kteří to fotěj na telefon. Takže reportéři, kteří války umí fotit a zároveň vystihnout situaci, už tam nejezdí. Navíc je dnes hrozně těžký se někam dostat. Jeden můj bývalý student, Andre Liohn, jel do libyjské Misuraty fotit pro Wall Street Journal. Čtrnáct dní ho naháněli, kde jsou fotky, až jim poslal fotku novinářského povolení k focení. Aby vůbec mohl fotit, čtrnáct dní sháněl povolení!

 

Má podle vás focení místními lidmi nějaká úskalí?

Jasně, když je to místní člověk, chybí tam někdy objektivita. Na druhou stranu, ono té objektivity ve válce nikdy moc není. Začalo to už v Bosně, kdy člověk těžko mohl být na straně Srbů. 

 

Je to tak, že stranu, která se o vás stará a poskytuje vám jisté zázemí, nemůžete shodit?

Samozřejmě. Kdyby vyšlo něco proti nim, už tě s sebou nevezmou. Ron Haviv vyfotil Arkana, srbského militiamana, který prováděl první etnické čistky. Časopis Time to publikoval a Srbové pak na Haviva a na každého ze Saba Press, což byla tehdy i moje agentura, vydali death warrant (zatykač s rozsudkem smrti, pozn. red.). Když jsme projížděli srbské checkpointy, oni vždycky řvali do aut: „Saba? Saba? Saba?“ A my: „Ne, ne! Sygma (Saba Press a Sygma Photo byly konkurenční agentury, nyní obě patří agentuře Corbis, pozn. red.)!“ Sice jsme měli papíry od UNPROFOR, ale radši jsme říkali, že jsme se Sygmy, protože nám bylo jasné, že to Haviv posral. A že když nemůžou mít Haviva, klidně vezmou někoho ze stejný agentury. 

 

Zpravodajství, které z bývalé Jugoslávie přicházelo, bylo pro tehdejší Evropu téměř nepředstavitelné.

Bylo to barbarství. Z Prahy do Bosny jsme jezdili přes Vídeň, kde  si ta petit bourgoise pila kafíčko a jedla dortíčky. A za další hodinu jízdy vidíte taková zvěrstva. Trvalo zbytečně dlouho, než to Clinton začal bombardovat. Na Rwandu, kde umřelo během pěti měsíců milion lidí, se taky vysral.

58e242049c40c0e05ccf5be8 MEDIA_ITEM image
Antonín Kratochvíl

Války jste nefotil odjakživa. Proč jste se stal válečným reportérem? 

No, já měl předtím dobrej džob. Můj kamarád byl šéfredaktor American Photo a pak šéfoval časopisu Parenting, který vycházel v San Francisku. Měl rád moje fotky a řekl mi: „Zaplatíme ti cokoliv, když to bude o rodinách v rizikových situacích.“ A nechal mi volnou ruku. Udělal jsem pro ně spoustu práce a vždycky mi na to dali dvanáct, šestnáct stránek. Pak to koupil Time Inc. a udělal z toho časopis o plenkách. Komerční shit. Tak jsem pro ně přestal fotit.

 

Focení válek bylo tak dobře placené? 

Především to bylo důležitý! A já to uměl. Jasně, že ve válkách vyděláš taky víc peněz, ale hlavně je to dobrodružný. Ani práce pro National Geographic není tak vzrušující – vychází slunce, vylezeš ven, zapadá slunce, vylezeš ven.

 

Ale v National Geographic taky dobře platí.

Ti jediní dnes ještě dobře platěj. Pošlou tě někam na tři měsíce… No, dřív to bylo na šest měsíců.

 

Vždycky jste byl na volné noze?

Ano. Říkali mi maestro obscure. Všichni se tlačili do časopisů jako je Time nebo Newsweek, ale já objevil úplně jinej trh – Parenting a Mother Jones. I listopadovou revoluci jsem fotil pro Mother Jones (humanitární organizace, která vydává i časopis, pozn. red.). Tady si přitom všichni mysleli, že to dělám pro nějakej slavnej časopis.

 

Mother Jones je slavný časopis.

Jo, už i tady lidi zjistili co je Mother Jones. Tehdy dávali prachy na východní Evropu a nějaký dali i mě. Dělal jsem pro ně dvacet let. Pro Time jsem taky pracoval, i pro Newsweek, ale tam jsem to netlačil. Tam jsou ti Havivové.

 

Je jasné, že když jste v jedné agentuře, nemůžete všichni pracovat pro stejný časopis.

No jo, no. Jednou si mě pozvali do redakce Time, kde kraloval Jim Nachtwey. Přinesl jsem jim své portfolio a pak jsem někde potkal Jima v hospodě. Ten se na mě díval tak zle! Nakonec mě ale pozvali, abych fotil Bona z U2 – tehdejšího muže roku. A druhého muže roku, což byl Bill Gates, fotil Jim. Bono si mě oblíbil a já pak dělal pro jeho nadaci. A taky pro Vanity Fair, kde figuroval jako hostující editor, jsem dělal reportáž o pacientech s AIDS v Africe.

 

Čemu podle vás vděčíte za takové zakázky?

Hodně je to i o náhodě. Jednou jsem v Africe dělal reportáž pro New York Times a požádali mě, abych odjel do Sierra Leone. Bylo to na Vánoce a musel bych tam být na novej rok. Moje žena rezolutně řekla: „Ne. Jestli odjedeš, tak až se vrátíš, už s tebou nebudu“. A toho frajera, který tam tenkrát jel místo mne, toho zastřelili.

 

Kdy jste rozhodl, že už války dělat nebudete?

Já se ještě nerozhod.

 

Myslíte, že má focení všech těch událostí pořád nějaký smysl? 

Určitě, je důležitý to ukazovat. Když vidíš, jak zničený je třeba Aleppo… Bez očitého svědectví si to nemůžeš představit.

 

Ovlivnily válečné zkušenosti nějak vaše názory?

Určitě mě to ovlivnilo. My novináři jsme to měli z první ruky, věděli jsme, jak válka smrdí – mrtvý lidi, decaying flesh a celej ten horor. Většina lidí to nezná a konflikty posuzují úplně jinak než člověk, kterej tam byl. Až když jsi přímo u toho, dojde ti, kolik krásnejch mladej kluků tam umírá a přitom je to úplně o hovně – nic se nikam neposune, naopak. 

 

Můžete uvést příklad?

Irák. Američani píchli do vosího hnízda a rozdmýchalo to konflikty po celém Středním východě. Bůhví, co z toho ještě vzejde. Vstoupilo do toho Rusko, bombarduje se… A my nevíme, na který straně bychom měli být, protože vlastně pořádně nevíme, kdo tam válčí. Když slyším říkat „demokratický rebelové“, je mi na blití. Demokratický rebelové, no ty vole! To je přece tak patetický a trapný! Žádnej rebel nikdy nebyl demokratickej. Ale pak se dozvíš, že „Američani podporujou demokratické rebely“! To jsou všechno fráze těch zasranejch a nebezpečnejch politiků, jako je Hillary Clinton. Už tolikrát to posrala! Já nejsem trumpovec, ale ji bych teda nikdy nevolil.

 

Poznal jste, jak vypadá dno lidskosti. Přineslo vám to nějakou moudrost, nějaké prozření?

Mám tři syny a nikdy bych je do žádný války nepustil. Dobře vím, co všechny ty války přinášej: chlapi se nevracej, ženy jsou z toho v prdeli. Moji rodiče prožili dvě světový války. A komunismus. A pak už jenom mlčeli. Maminka teda pořád klevetila, protože byla drbna. Ale tatínek mlčel, ten už nic neřek. A oba se báli mluvit o minulosti. Nedali nám ani šanci se jich na ni zeptat, protože měli strach abychom něco neřekli ve škole. A to je tragédie. 

 

Antonín Kratochvíl
Narodil se 12. dubna 1947 v Lovosicích, kde měl jeho otec fotoateliér. Po nástupu komunistického režimu byla rodina zbavena majetku a násilně přesídlena do pracovního tábora ve Vinoči. Otec musel nastoupit do továrny, matka do zemědělství. Jejich syn se vyučil stavebním zámečníkem a v roce 1967 utekl přes Jugoslávii do Rakouska. V roce 1972 se usadil v USA, pracoval pro časopisy Playboy, Penthouse, Vogue, Rolling Stones, Newsweek, spoluzakládal agenturu VII Photo. Fotil globální celebrity i válečné konflikty, v poslední době se věnuje mizejícím kulturám a přírodě. Třikrát získal některou z cen World Press Photo. Je počtvrté ženatý a má tři syny – prvního, který se narodil po jeho emigraci, viděl poprvé v jeho osmnácti letech. Sérii reportážních snímků Antonína Kratochvíla si můžete prohlédnout v galerii.
Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal