Maestro obscure Antonín Kratochvíl

Práci válečných reportérů zastávají čím dál častěji místní lidé, kteří nevyčuhují tolik z davu. I díky tomu se dostanou na místa, kam by se západní fotograf pronikal těžko. Jak se tím smiřujete?

Je fakt, že noviny dneska skupují obrázky od místních mohamedů, kteří to fotěj na telefon. Takže reportéři, kteří války umí fotit a zároveň vystihnout situaci, už tam nejezdí. Navíc je dnes hrozně těžký se někam dostat. Jeden můj bývalý student, Andre Liohn, jel do libyjské Misuraty fotit pro Wall Street Journal. Čtrnáct dní ho naháněli, kde jsou fotky, až jim poslal fotku novinářského povolení k focení. Aby vůbec mohl fotit, čtrnáct dní sháněl povolení!

Má podle vás focení místními lidmi nějaká úskalí?

Jasně, když je to místní člověk, chybí tam někdy objektivita. Na druhou stranu, ono té objektivity ve válce nikdy moc není. Začalo to už v Bosně, kdy člověk těžko mohl být na straně Srbů.

Je to tak, že stranu, která se o vás stará a poskytuje vám jisté zázemí, nemůžete shodit?

Samozřejmě. Kdyby vyšlo něco proti nim, už tě s sebou nevezmou. Ron Haviv vyfotil Arkana, srbského militiamana, který prováděl první etnické čistky. Časopis Time to publikoval a Srbové pak na Haviva a na každého ze Saba Press, což byla tehdy i moje agentura, vydali death warrant (zatykač s rozsudkem smrti, pozn. red.). Když jsme projížděli srbské checkpointy, oni vždycky řvali do aut: „Saba? Saba? Saba?“ A my: „Ne, ne! Sygma (Saba Press a Sygma Photo byly konkurenční agentury, nyní obě patří agentuře Corbis, pozn. red.)!“ Sice jsme měli papíry od UNPROFOR, ale radši jsme říkali, že jsme se Sygmy, protože nám bylo jasné, že to Haviv posral. A že když nemůžou mít Haviva, klidně vezmou někoho ze stejný agentury.

Zpravodajství, které z bývalé Jugoslávie přicházelo, bylo pro tehdejší Evropu téměř nepředstavitelné.

Bylo to barbarství. Z Prahy do Bosny jsme jezdili přes Vídeň, kde si ta petit bourgoise pila kafíčko a jedla dortíčky. A za další hodinu jízdy vidíte taková zvěrstva. Trvalo zbytečně dlouho, než to Clinton začal bombardovat. Na Rwandu, kde umřelo během pěti měsíců milion lidí, se taky vysral.

Války jste nefotil odjakživa. Proč jste se stal válečným reportérem?

No, já měl předtím dobrej džob. Můj kamarád byl šéfredaktor American Photo a pak šéfoval časopisu Parenting, který vycházel v San Francisku. Měl rád moje fotky a řekl mi: „Zaplatíme ti cokoliv, když to bude o rodinách v rizikových situacích.“ A nechal mi volnou ruku. Udělal jsem pro ně spoustu práce a vždycky mi na to dali dvanáct, šestnáct stránek. Pak to koupil Time Inc. a udělal z toho časopis o plenkách. Komerční shit. Tak jsem pro ně přestal fotit.

Focení válek bylo tak dobře placené?