Babišův časoprostor

Některé zločiny jsou zapovězené od začátku lidstva, a přesto se dál páchají. To ovšem neznamená, že nemá smysl říci, co je správné a co není – a to je i případ takzvaného „lex Babiš“.

Kdyby lidé, na které zákon míří, měli „elementární pocit studu a výčitek svědomí“, nemuseli bychom ho přijímat. Touto větou hájil v říjnu 1991 Ernest Valko – pozdější první předseda československého Ústavního soudu – lustrační zákon. A platí to i pro novelu zákona o střetu zájmů. Nepřesně se jí říká „lex Babiš“; důležitější je spíš kvůli novinářům, kteří pracují v Babišových médiích.

Krátké shrnutí: zaprvé novela zakazuje členům vlády jakkoli kontrolovat soukromý tisk, rozhlas a televizi. Zadruhé budou společnosti, které ministr kontroluje alespoň z 25 procent, automaticky vyřazeny z veřejných zakázek, a to i malého rozsahu. Úprava má začít platit od příštích voleb. Podle všeho skutečně začne, protože Sněmovna ji schválila 135 hlasy (tedy hlasy všech kromě hnutí ANO), v Senátu jeho předseda očekává také hladké schválení a prezident sdělil, že nepoužije veto. Kdyby platila už teď, dopadla by na Babišův mediální holding, kam patří nejposlouchanější rádio Impuls nebo deníky MF DNES a Lidové noviny, a na vicepremiérův Agrofert, jehož zisky loni stouply o 40 procent na 8,6 miliardy korun.

První námitka říká, že zákon je k ničemu, protože půjde obejít. Možná, ale i tak je důležité nakreslit čáru mezi správným a nesprávným. Tento zákaz se vynucovat bude, demonstrativní většina 135 hlasů znamená jasnou výstrahu. Jistěže Andrej Babiš může holding přepsat na svou rodinu nebo nějaké Faltýnky. Jenže právě obcházení pravidel – v případě eurodotací pro jeho areál Čapí hnízdo – mu přineslo zatím největší politické potíže.

Druhá námitka říká, že zákon je pokrytecký, protože koaliční strany přece věděly, koho si berou do vlády. Věděly i nevěděly. Mohly od obchodníka čekat, že si nebude chtít znehodnotit zboží, protože kapitálem médií je jejich důvěryhodnost. Možná měl zpočátku Andrej Babiš jistou snahu: když jmenoval populární investigativní reportérku Sabinu Slonkovou šéfredaktorkou MF Dnes, byl to právě pokus koupit si kredibilitu (v listopadu 2013 nadto vykládal v New York Times, že dá akcie vydavatelství Mafra na burzu i samotným redaktorům). Slonková se tím stala pokusným kanárkem v dole žurnalistické svobody. Jenže kanárek chcípl už po půl roce. Andreji Babišovi záleží na důvěryhodnosti jeho médií ještě méně, než si novináři, kteří k němu nastupovali, uměli představit. Jelikož mu splývá všechno v jedno – státní, stranické, podnikatelské a soukromé – nejsou to schopni oddělit ani jeho mediální manažeři.