Aneta Langerová: Sednu si na zápraží a budu koukat

Aneto, nejdřív vám musím říct, že jsem si o vás dost dlouho povídala s Nikolou.

No jo, on mi brácha říkal, že trochu mluvil!

Vyprávěl mi třeba, jak vám kdysi učitelka v lidušce řekla, že jste…

…šumař!

Přesně.

To bylo dost zásadní. Do té lidušky mě přihlásila máma, ona chtěla, abychom se věnovali hudbě. Táta zase, abychom sportovali. Výsledkem bylo, že jsme všichni tři sourozenci dělali jak hudbu, tak sport. Mohlo mi být nějakých šest, když jsem začala chodit na klavír. Učila mě taková přísná, shrbená paní, která děti klasicky mlátila přes ruce. Já nebyla schopná cvičit její etudy, zato jsem si doma skládala vlastní písničky, které jsem jí pak hrála. Ta o pejskovi ještě prošla, ale pak už mi právě bylo řečeno, že jsem šumař. Hrozně mě to naštvalo, hlavně proto, že jsem nevěděla, co to znamená. Představovala jsem si strašné věci! Až po nějaké době jsem to řekla mámě, ona šla tu učitelku uspořádat a já pak na klavír dlouho vůbec nehrála.

Až takhle vám ho zošklivila, ta shrbená paní?

No, já jsem odmala dost tvrdohlavá. Takže jsem se zasekla, že tohle teda v žádném případě. A nakonec jsem vesele přešla na kytaru. Mimochodem, cvičit neumím dodneška, hraju si podle svýho. Léta jste pak zpívala v říčanském sboru Bardáček. Už tehdy vás, osmi- devítiletou, při vystoupeních publikum vytleskávalo, chtělo přídavek.

To mi taky vyprávěl Nikola. Uvědomovala jste si už tenkrát, že nejspíš máte dost slušný talent?

No, tam mi to možná začalo docházet. Nebyla jsem žádné výbušné dítě, spíš naopak, vždycky jsem seděla někde v koutě. Ale v hudbě jsem najednou objevila svůj vlastní svět, který byl plný zážitků. A ano, ten aplaus se mi zalíbil. Když jsem poprvé vylezla na pódium před plný kulturák, zazpívala a lidi mě vytleskali, byla to síla.

Čili šance, že z Anety Langerové bude tenistka…