Jan Svěrák: Je to můj poslední film! (Ostatně, jako vždycky.)
29. června 2017
Reportér 7/2017 · Číslo 35
Jan Svěrák: Je to můj poslední film! (Ostatně, jako vždycky.)
Tomáš Třeštík
Nejdřív mi na počítači pustí film Po strništi bos, který bude mít v půlce srpna premiéru, potom si sedneme na zahradu v pražském Braníku. „Krásný,“ řeknu mu. „Poetický. Dojemný. Z Terezy Voříškový je nádherná maminka. A tak dál...“ Dvaapadesátiletý Jan Svěrák se usměje: „Jo? Díky. Já zatím nemám odstup. Rychle musím zapomenout, jaká ta práce byla, a pak se do ní znovu zamilovat.“
Hned na začátku filmu udělá sedmiletý kluk nebezpečnou kravinu…
… vy myslíte, jak…
… myslím chvíli, kdy za druhé světové války prozradí na veřejnosti, že jeho otec poslouchá zahraniční rozhlas.
Přesně to se stalo mému tátovi – děda ho potom prej ztřískal.
To jsem si myslel. Jakou nebezpečnou kravinu jste v dětství provedl vy?
Bylo nám tak osm, když jsme si s kamarádem vyrobili praky – kameny lítaly nádherně daleko, však jsme taky měli kvalitní letecký gumy z modelářských potřeb v Žitné ulici. Stříleli jsme na konci spořilovského sídliště, kde byly haldy hlíny a parkoviště, na něm pár aut. Potom bum; u nákladního robura zbělalo přední sklo a mně skočilo srdce do krku. Zahodil jsem prak pod smrček s nízkými větvemi, zdrhal a doma se bál každého zvonku.
Přišli?
Najednou se zvonek ozval, to jsem se mohl zbláznit. Byla to sousedka, chtěla vajíčko… Nestalo se nic. Vůbec nikdo to neřešil, takže zvláštní pocit: Vida, ono to člověku projde.
A že byste se doma svěřil, to vás nenapadlo?
Naši by trvali na tom, abych řidiče našel a omluvil se – oni by mu zaplatili sklo, a hlavně by to byla hrozná ostuda. Takže ne. Nechtěl jsem, aby byli nešťastní.
Co pro vás tou dobou, v dětství, znamenaly letní prázdniny?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
