Jan Svěrák: Je to můj poslední film! (Ostatně, jako vždycky.)

Tomáš Poláček

29. června 2017

Reportér 7/2017 · Číslo 35

26 minut

7 Fotogalerie k článku

Nejdřív mi na počítači pustí film Po strništi bos, který bude mít v půlce srpna premiéru, potom si sedneme na zahradu v pražském Braníku. „Krásný,“ řeknu mu. „Poetický. Dojemný. Z Terezy Voříškový je nádherná maminka. A tak dál...“ Dvaapadesátiletý Jan Svěrák se usměje: „Jo? Díky. Já zatím nemám odstup. Rychle musím zapomenout, jaká ta práce byla, a pak se do ní znovu zamilovat.“

Hned na začátku filmu udělá sedmiletý kluk nebezpečnou kravinu…

… vy myslíte, jak…

… myslím chvíli, kdy za druhé světové války prozradí na veřejnosti, že jeho otec poslouchá zahraniční rozhlas.

Přesně to se stalo mému tátovi – děda ho potom prej ztřískal.

To jsem si myslel. Jakou nebezpečnou kravinu jste v dětství provedl vy?

Bylo nám tak osm, když jsme si s kamarádem vyrobili praky – kameny lítaly nádherně daleko, však jsme taky měli kvalitní letecký gumy z modelářských potřeb v Žitné ulici. Stříleli jsme na konci spořilovského sídliště, kde byly haldy hlíny a parkoviště, na něm pár aut. Potom bum; u nákladního robura zbělalo přední sklo a mně skočilo srdce do krku. Zahodil jsem prak pod smrček s nízkými větvemi, zdrhal a doma se bál každého zvonku.

Přišli?

Najednou se zvonek ozval, to jsem se mohl zbláznit. Byla to sousedka, chtěla vajíčko… Nestalo se nic. Vůbec nikdo to neřešil, takže zvláštní pocit: Vida, ono to člověku projde.

A že byste se doma svěřil, to vás nenapadlo?

Naši by trvali na tom, abych řidiče našel a omluvil se – oni by mu zaplatili sklo, a hlavně by to byla hrozná ostuda. Takže ne. Nechtěl jsem, aby byli nešťastní.