Z onoho světa XIII.

13. září 2015

Za Gustáva Posledního jsem stál často před soudem. Kupodivu nikdy jako obžalovaný. Sám jsem žaloval hrubé přečiny státu věda, že nemohu vyhrát, ale svinstvo se dochová ve spisech, což mi vyšlo. Měl jsem s kurážným JUDrem Klouzou − po roce 1990 syndikem advokátní komory − veselou úmluvu: když prohrajeme, koupím mu lahev já, když vyhrajeme, on mně. K tomu došlo jen jednou.

Zažaloval jsem Večerní Brno, když napsalo, že mým otcem byl továrník Otto Hahn (jako že syn má být po kom). Deník jediný při prohrál (teprve začínala abnormalizace), ale nařízenou omluvu splnil až za rok uveřejněním šesti slov, která už nikdo nechápal: „Otec Pavla Kohouta byl Otomar Kohout.“

V ostatních případech, pokud se sudí cítili být v situaci, kdy by je absurdní rozsudek znectil osobně, odložili jednání na „příště“, jež se už nekonalo. Po „klíčobití“ jsem vedl pár občanských sporů, z nichž se dalo málo poznat. Až…! Až jsem potkal v kavárně Slavia muže, jehož jsem zažil jako výborného velvyslance v Kazachstánu, a on byl čerstvě obžalován za okradení státu. Šlo mi to k němu tak málo, že jsem se začal stávat veřejností, jaká smí ze zákona sledovat veškeré souzení. Často sám.

Hned prvně jsem cítil, že kauza může být vyřízena za dvě tři stání: Dle obžaloby trio vedené bývalou excelencí zpronevěřilo ministerstvu zahraničí přes milion korun za akci, která měla v rámci ekonomické diplomacie pomoci odbytu našeho tovaru v Asii, ale nekonala se. Dle obhajoby, dokladů i svědků se však průkazně konala. Případ zaváněl i proto, že trestný čin udal anonym.

Ten byl však kupodivu považován za tak věrohodného, že se z mlhavého udání zrodil proces, který policie i státní zastupitelství považovaly za hodný nasazení všech sil. Desítky výslechů, čtrnáct stání! Při nich se postupně vyjevilo, že se vyšetřovatelky pohybují na hraně zákona, když zvou obhájce jen krátce před výslechem, zatajují, či nepřipouštějí nehodící se důkazy a zacházejí nestandardně se spisovým materiálem. Obviněné očistili i svědci obžaloby s výjimkou hlavního, který, ač pod přísahou, lhal, což vyšší zastupitelství omluvilo pamětihodným vzkazem, že „v daném případě nelze odhlédnout od možnosti omylu svědka“.

K žalobě se jako poškozené připojilo zamini a bez ohledu na zásadu neviny, končící až rozsudkem, vyhodilo svého vysokého a zdatného úředníka do občanského nebytí. Po jednom stání jsem na pochybnost žaloby a újmu obžalovaných upozornil přítomného ředitele generální inspekce ministra a pak dopisem ministra samého. A žasl jsem, že se přede mnou dál propadá současný policejní a vyšetřovací aparát do konce šedesátých let, která jen patnáct roků dělilo od šibenic…

Podpořte Reportér sdílením článku