Reportáž

The Tap Tap: Nefňukové míří do Národního

21 / 04 / 2016

Vyprodávají Státní operu, na velkých festivalech mívají pod pódiem rozvášněný dav, rytmicky jim to báječně šlape. A jen tak mimochodem: každý z nich má nějaké tělesné nebo mentální postižení. The Tap Tap, kapela studentů a absolventů školy Jedličkova ústavu, má premiéru v Národním divadle. 

Vyprodávají Státní operu, na velkých festivalech mívají pod pódiem rozvášněný dav, rytmicky jim to báječně šlape. A jen tak mimochodem: každý z nich má nějaké tělesné nebo mentální postižení. The Tap Tap, kapela studentů a absolventů školy Jedličkova ústavu, má premiéru v Národním divadle. 

Vyprodávají Státní operu, na velkých festivalech mívají pod pódiem rozvášněný dav, rytmicky jim to báječně šlape. A jen tak mimochodem: každý z nich má nějaké tělesné nebo mentální postižení. The Tap Tap, kapela studentů a absolventů školy Jedličkova ústavu, má premiéru v Národním divadle. 

Ničeho se nebojí, je od rány a bez mrknutí oka se nechá třeba i vystřelit z děla. A opět jen tak mimochodem: nemá ruce ani nohy. Kristl Špán, hlavní hrdina divadelního představení Nefňuka.

Příběh o chytrém a odvážném klukovi, který i přes těžké postižení dosáhne úspěchu a stane se ředitelem vlastního cirkusu, uvádějí The Tap Tap v premiéře 24. dubna na Nové scéně.

Kompenzační pomůcka? Našlapaný stroj!

První představení se blíží a v bývalých papírnách v pražské Bubenči začíná čtyřhodinová zkouška – poslední v této zaprášené hale, příště už se tým stěhuje do Národního. Režisér si nese kafe, herci alternující v roli Kristlova lamentujícího táty si opakují text, Lenka Krupanská se sžívá s vedením Kristlovy loutky. Kapela se rozehrává, zkouší se závěr jedné z písní.

Všichni, kdo můžou, mají zpívat slova „v kotrmelcích, v kotrmelcích, v kotrmelcích…“. Nechám se strhnout melodií a potichu si broukám, jenže jazyk se mi zamotá hned u prvního „trm“. „Ježiš, říkejte to pořádně,“ ozve se Šimon Ornest. Přestože to není určeno mně, trhnu sebou. Říká se, že je přísný kapelník, napodruhé si proto už dám pozor a „trm“ vystřelím třikrát za sebou jako nic.

Na vozíky tří muzikantů (frontman Jiří Holzmann dnes kvůli nemoci chybí) mezitím technici přidělávají železné konstrukce. Na ně se několikrát v průběhu představení nasadí speciálně vyrobené dřevěné loutky a ty pak pohony elektrických vozíků rozhýbou pomocí převodů a ozubených kol. Celé mi to připomíná o něco složitější hodinový stroj, takže mě ani nepřekvapí, když se od scénografa Petra Matáska dozvídám, že se na výrobě v divadle v Pardubicích podíleli vynálezci orlojů.

57b47edb9c403c5f03a857a8 MEDIA_ITEM image
Ze zkoušky v bubenečské papírně.

„Když přišla tahle nabídka, bylo mi jasné, že to bude hodně jiný projekt. Šlo o to, uvědomit si výlučnost takového souboru a hledat příležitost, aby se herci mohli realizovat svým specifickým způsobem,“ popisuje Matásek, jak ho napadly mechanicky rozpohybované loutky. „Snažil jsem se tím vyjádřit těsné spojení postiženého člověka s jeho vozíkem, zároveň to muselo být jednoduše a pohotově rozebratelné.“ Scénografii definovala i základní „ingredience“ The Tap Tap – perkusisté. Prostor a scéna navíc nesměly překážet výhledu na orchestr. Emoce, které probouzí střet fantazijního světa příběhu a tvrdé reality světa herců, se promítly do těchto dvou rovin.

Během přípravy některé nápady spadly pod stůl, loutky však zůstaly. Herci byli při jejich výrobě v Pardubicích pětkrát, každému se konstrukce uzpůsobovala na míru podle toho, kde má jeho vozík těžiště a na jaká kola má náhon. Mluvčí skupiny Ladislav Angelovič teď svými roztočenými koly při zkoušce dokonce vytváří „vítr“. „Myslím, že to před námi skutečně ještě nikdo takto nedělal. Ke kompenzačním pomůckám panuje přirozený ostych a my jsme si troufli je využít jako silné stroje,“ říká Ornest.

 

Prohrává ten, kdo se vzdává předem

Na jeviště vjíždí Michal Kabát. Díky provazu přidělanému k jeho vozíku se za ním vztyčí celá kulisa první zkoušené scény. Začíná mi být jasné, proč se Kristlovi přezdívá Nefňuka. Při mořské bouři díky svým znalostem zachrání loď a zvládne při tom zorganizovat posádku i s kapitánem. Režisér Jakub Maceček hlídá, aby každý stál na svém místě a nebránil výhledu na orchestr, případně aby se nemusel přemísťovat moc daleko, pokud má problém s pohybem.

„Ztížený pohyb herců není problém zapracovat. Máme tu ale i herce s autismem a těm může dělat potíže i jen to, aby řekli jednu větu nahlas,“ vysvětluje mi režisér. Ukazuje se to vzápětí, když herec zapomene repliku a s rukama položenýma na hlavě se bezradně rozhlíží kolem sebe. „Prosím tě, nešahej si do těch svých magických míst a vzpomeň si, co máš říct!“ napomene ho Ornest. Napodruhé to už jde. Když dialog poplete sám kapelník a bezděky si položí ruce na hlavu, z režisérské židle to schytá úplně stejně: „Šimone, ty si taky nešahej na hlavu...“ volá Maceček a usmívá se. Nesoustředěnost se tu nedaruje nikomu. Někteří mají důležitou roli i v zákulisí: včas připomenout těm, kteří by na to mohli zapomenout, kdy a kudy mají vyrazit na scénu.

Komunikace mezi herci a orchestrem je pro představení klíčová. Hudebníci musí být pořád ve střehu a na předem domluvené signály hned reagovat. Zkouška se několikrát přerušuje, aby se doladily detaily, třeba na jaký pokyn se má rozeznít virbl. Kromě toho, že někteří členové Tap Tapu mají poprvé v životě herecké role, se zkouší i devět nových písní. Hudba Jaroslava Svobody a texty Jiřího Ornesta – Šimonova otce – jim sednou a už teď při zkoušce má muzika spád a šťávu. Úvodní texty k jednotlivým scénám napsal mluvčí souboru Ladislav Angelovič, takže nebude chybět ani pověstný černý humor kapely z „Jedličkárny“.

 

Dvě pravidla: chodit včas a plnit sliby

Po čtyřech hodinách padla a zdá se, že toho mají všichni dost. Zítra následuje jediný volný den. Přes týden se zkouší po večerech po práci – někteří členové souboru ještě studují, ale většina už má zaměstnání, pracují například v nakladatelství nebo v call centru. Domů se nikdo nedostane před desátou a další den nanovo.

Šimon Ornest se během představení proměňuje z kapelníka v herce a naopak, do toho zpívá. Jeho úkolem je být na jevišti za „nesympatickou autoritu“. Chodí i na chůdách, dirigovat na nich ale nebude.

Jak už bylo řečeno, The Tap Tap si neberou servítky, jejich vtipům není nic svaté. Zajímá mne, jestli vůbec existuje něco, o čem nežertují. „Jde spíš o to, jakou emoci tím chcete vzbuzovat. Ve chvíli, kdy žerty na někoho útočí a v podstatě podněcují k nějakému stereotypnímu vnímání, tak je to pro mě za hranicí. Ale dokud byť sebečernější vtip vzbuzuje osvobozující emoce a ty stereotypy naopak bourá, tak je to v pořádku.“

Ornest rád označuje kapelu za skvělý marketingový nástroj. Přes hudbu a divadlo se snaží široké veřejnosti přiblížit význam vzdělávání a práce lidí s hendikepem. „Integrace, inkluze a vzdělávání lidí se zdravotním nebo mentálním postižením jsou témata, která dlouhou dobu ve společnosti téměř neexistovala. Teď zase pro změnu rezonují hodně a bohužel ve velmi negativním kontextu. Tím, jak se někteří lidé, a to i ve velmi odpovědných pozicích, o integraci a inkluzi vyjadřují, ty procesy nejenom brzdí, ale vrací vnímání lidí o mnoho let zpátky.“

Na druhou stranu zdůrazňuje, že například jistota sociálních a zdravotních příspěvků přicházejících na účet postižených bývá i demotivující. „Když od vás nikdo nic neočekává, není proč se snažit. I proto v Tap Tapu lpíme na dvou základních pravidlech: chodit včas a plnit sliby. Platí to bezpodmínečně a pro každého – i pro mě.“ Kdo to poruší, zaplatí pokutu, většinou kolem pětistovky.

 

A teď hurá po laně ze Žižkovské věže!

The Tap Tap jsou mistři v překonávání překážek. Dočkáme se vedle každoročního slaňování Nuselského mostu na vozíku (letos proběhne 7. května) i třeba bungee jumpingu? „To je zajímavý nápad, ale teď plánujeme slaňování Žižkovské věže,“ směje se Šimon Ornest.

Cestou domů mi v uších zní melodie závěrečného love songu, kdy Kristl Špán – Nefňuka překoná všechny nástrahy a najde opravdovou lásku. Stejně tak The Tap Tap díky své kuráži, umanutosti a profesionalitě překonali všechny hendikepy a dotáhli to až do Národního, sluší se říct.

Nefňuka aneb Podivuhodná dobrodružství Kristla Špána na souši i na moři. Hra se zpěvy. Premiéra 24. dubna 2016 na Nové scéně ND v Praze. Podle originálu Jesus Betz francouzských autorů Freda Bernarda a Françoise Rocy nastudovali Jiří a Šimon Ornestovi.


Štěstí přeje připraveným

(doplněno po premiéře)

Sněží, do tlumených světel na jevišti lehce zazní triangl a zastřený hlas zve velevážené publikum, aby přistoupilo blíže. Vyprávění o Nefňukovi začíná…

O hodinu a půl později je publikum na Nové scéně na nohou a bez ohledu na to, že jde o „to Národní“, je potlesk doprovázen hlasitým pískáním na prsty. Že nás čeká happy end, se vědělo předem, příběh přesto dokázal překvapit. Atmosféru napínavého, občas dojemného a (samozřejmě) vtipného představení dokreslovaly nápadité loutky a přesně načasované zvukové efekty. Hudba bavila jak diváky v sále, tak muzikanty na pódiu. Bezradně položené ruce na hlavě (viz reportáž) jsem nezahlédla ani jednou.

„Měl jsem prostě štěstí,“ pronese skromně Kristl Špán poté, co vyvede koráb z mořské bouře. „Štěstí přeje připraveným,“ odvětí mu kapitán. Premiéra Nefňuky tohle rčení rozhodně potvrdila.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat