Reportáž

Zelený ostrov Korfu je plný tlejících odpadků

09 / 10 / 2018

Probudili jsme se černí od nafty na střeše trajektu z Korfu do Itálie. S cinkáním v uších jsem vylezla ze spacáku a zatřásla Lukášem… Poslední díl cestovního deníku z putování mladé dvojice na elektrokolech z Česka do Řecka, které je zavedlo až do Dolomitů.

Probudili jsme se černí od nafty na střeše trajektu z Korfu do Itálie. S cinkáním v uších jsem vylezla ze spacáku a zatřásla Lukášem… Poslední díl cestovního deníku z putování mladé dvojice na elektrokolech z Česka do Řecka, které je zavedlo až do Dolomitů.

Potili jsme se na elektrokolech v Albánii šestý den, když jsme konečně dorazili do Sarandë. Za celou cestu jsme neviděli tak nádherné pláže jako tady. Čistá tyrkysová voda, bílý rozpálený písek a liduprázdno.  Seděli jsme při západu slunce na plastových židličkách a dívali se ostrov Korfu. Už dávno jsme věděli, že až do Atén nedojedeme, protože bychom pak neměli dost času na Toskánsko a Dolomity. A ty měly přednost. Hory mají vždycky přednost.

Nejrealističtější možností bylo dojet do přístavu na severu Řecka, od kterého jsme byli vzdáleni třicet kilometrů. Ovšem nic zajímavého tam není a my jsme už potřebovali pár dnů odpočinku se stabilním internetovým připojením. A tak se díváme na zelený ostrov vůní, až prohlásím: A nepojedeme tam? Lukáš se zadívá do dálky, ušklíbne se a ucedí: Tak, je to taky Řecko, že jo. 

5bbcb8679c40fce1b3e03527 MEDIA_ITEM image
... případně jsme na pláži doháněli zameškanou práci.

Smaragdový ostrov Korfu však nebyl plný květin, jak jsem si ho pamatovala z dovolené s rodinou, ale odpadků. Štiplavý zápach hnijícího jídla nás dráždil silněji než v Albánii. „Letos je tady odpadková krize, jsou naprosto všude, ale nejvíc jich máme u nás ve vesnici. Skládky jsou přeplněné a zatím nedokázali najít nové místo pro odpadky,” vysvětluje mi Britka v nehtovém studiu. Na Korfu žije už sedm let, střídavě pracuje zde a na farmě svého přítele.

 

Italská komedie: Trajekt

Po třech dnech, které jsme strávili prací u počítače, míříme na trajekt do Itálie. A spolu s námi dvě stovky Italů. Neorganizovanost jižanských národů je pověstná, ale i tak každé setkání s ní je pro nás Středoevropany zážitkem zcela netradičním.

Po několika vystátých frontách poslušně seřazeni čekáme na trajekt. V následující pořadí: cyklisti a motorkáři vpředu, auta za námi a vzadu pěšáci.

Je půl deváté večer a trajekt má odjíždět v deset. Strážník sedí opodál v autě s telefonem, a každých deset minut rozzuřeně vystartuje na skupinu Italů, která se rozhodla, že se potřebuje procházet před námi za vymezenou čárou.

Po hodině strážník odloží telefon a opustí vozidlo. To už Italové nejsou na svém místě vzadu, ale posunuli se vedle aut a postupně se přibližují k nám. Za pět minut deset natěšený  dav zabere místa před námi a krotit ho musí několik strážníků.

Trajekt dorazil až o dvě hodiny později. Italové čekající před námi sebou s každým pohybem strážníka cukli, jako když stojí na startu sprintu. „Oni snad na ten trajekt poběží,” žertovala jsem, ale o chvilku později už jsem jen nevěřícně zírala. 

Strážník zapískal na píšťalku a pokynul k nástupu. Italové se s neuvěřitelným jásotem rozeběhli, vláčeli za sebou kufry a natěšeně zvedali ruce nahoru. To ještě nevěděli, že trajekt je už plný: nejlepší místa zabrali pasažéři přijíždějící z Řecka.

S koly jsme nastupovali téměř jako poslední a jediné volné místo pro spánek bylo na střeše. Rozbalili jsme si tam tedy spacáky a ustlali si, spolu s dalšími pasažéry. A modlili jsme se, aby nezačalo pršet. Stalo sel ale něco mnohem horšího.

Kde jsem se mohla takhle umazat, sáhla jsem do něčeho? říkala jsem si po otevření očí. Černé skvrny byly nejen na mojí ruce, ale i na spacáku. A černá nejsem jen já, ale i Lukáš, jeho spacák a matračka. Začnu s Lukášem cloumat, aby se probudil.

Balíme spacáky černé od nafty a brodíme se přes spící Italy a Řeky do restaurace. Nikdo si nás naštěstí nevšímá. Zjišťujeme, že dobře tu nevypadá po dvanácti hodinách plavby nikdo.

 

Vysvobození od pizzy

Do Itálie jsem se ze srdce těšila, a to nejen proto, že jsem poslední dva tisíce kilometrů měla chuť na pořádné tiramisu. Italové mi byli vždy bližší než ostatní národy, Toskánsko a Dolomity jsem milovala, ale hlavně: od Chorvatska dále na jih jsme nepotkali jiné restaurace než pizzerie a čevabčičárny. Itálie tak pro nás znamenala možnost výběru z asijských restaurací.

Italové jsou navíc vášniví cyklisti. Takže když naše loď zakotvila v Bari, vyrojil se kolem nás hlouček kluků a chtěli si naše elektrokola vyzkoušet. „Běžte pryč, zvědavci!” okřikl je Ital z přilehlého bike shopu, ale usmíval se.

Zubil se i celou dobu, kdy nám pomáhal vybrat brzdové kotouče pro Lukáše. Ano, zase jsme měli problém, na posledních padesáti metrech v Albánii jsme vjeli do obrovské škvíry  v kanálu přes celou silnici. Mně se rozbila při otřesu přezka u batohu a ten mi odletěl o kus dál, Lukášovi se hnul ráfek tak, že si poté na Korfu oddělal brzdové destičky.

Prodavač nám na závěr popřál šťastnou cestu a varoval nás před nebezpečným jihem země. „To je v pohodě, jedem z Albánie.” mrkla jsem na něj. Ačkoliv Albánie byla podle nás bezpečná země, mezi Italy kolovalo, že jediní dobří Albánci se přestěhovali do Itálie. Ostatně, tvrdili nám to i sami Albánci. 

Z Bari jsme se ještě ten den přesunuli půjčený do krásného domečku kousek od Sieny a užívali si s bestiemi rovné asfaltové toskánské silnice. Když jsme po dalších pěti dnech odjížděli do Dolomitů, připadali jsme si jako znovuzrození – nasyceni renesanční architekturou, příjemného zářijového počasí, levného kvalitního vína a střechy nad hlavou. 

5bbcb8639c4050e97326dcfb MEDIA_ITEM image
Toskánsko se ukázalo jako kraj cyklistice zaslíbený.

S Bolzanem přišly dražší ceny, drastické ochlazení a nekonečné stoupání. Také jsme si všimli, že v Dolomitech už na silnicích převažují elektrokola a nabíječky jsou snad v každém městečku.

Teplota první noc klesla k příjemným deseti stupňům, my jsme ale tušili, že bude hůř. Vydali jsme se přes hornatá údolí do Cortiny d‘Ampezzo, kde jsme za jeden den měli nastoupat přes čtyři kilometry.

Chytl nás ale déšť, jeli jsme dvě hodiny do kopce, do očí nám tekly provazy vody a nohy byly skrz naskrz promočené. Zatímco při stoupání nás zahříval pohyb, při klesání jsme promokli na kost.

Půlhodinové klesání pětatřicetikilometrovou rychlostí byl pravděpodobně nejnepříjemnější okamžik naší cesty. Báli jsme se to pustit rychleji, abychom na mokré vozovce neuklouzli, ale nemohli jsme výrazněji zpomalovat, protože by to znamenalo oddalovat příjezd do nejbližšího kempu.

 

Musíte pít, jinak zmrznete

Po třech hodinách se na chvilku vyjasnilo. Sotva jsme ale stihli postavit stan, než přišla bouřka. Byli jsme rádi, že nám třetinu jednoho batohu zabírala bunda, pláštěnka a dlouhé kalhoty. Po následujících šest dní jsme v tom samém oblečení měli trávit dny i noci.

„Vy jste ti, co přijeli na kolech?” uvítali nás v jediném otevřeném přístřešku v kempu. Šlo o veliký stan s třemi piknikovými stoly Poláci, kteří celí promoklí popíjeli víno. Přikývli jsme. Poláci nás poučili, že se tady nedá dělat nic jiného, než pít a nabídli nám velkoryse lahev vína. V tu chvíli jsme to odmítli, ale od dalšího dne už jsme polský recept aplikovali poměrně pečlivě.

Nebyli jsme si jistí, jestli můžeme několik dní s letním vybavením na kolech přežít. Naše oblečení nemělo kde uschnout a my toužili po jednom z všudypřítomných karavanů. Navíc nám napršelo i do stanu, suché jsme neměli ani spacáky. Když jsme už třetí den jeli jako rákosníci, rozhodli jsme se v Cortině d´Ampezzo pro hotel. 

5bbcb8699c4050e97326dde0 MEDIA_ITEM image
V Dolomitech byl na začátku září podzim se vším všudy.

Díky tomu jsme přes noc usušili oblečení, stan i spacáky a ráno byli připraveni uhánět z Dolomitů do Česka. Přišlo ale překvapení: azurové nebe. Vydali jsme se poprvé za celou naši cestu na túru bez kol.

Pocity štěstí, které se nám rozlily do žil, když jsme zbaveni našich bestií stoupali k tyrkysovému jezeru Sorapis, nedokážu ani popsat. Nádherná čtyřhodinová túra nás přiměla pochybovat, proč jsme se vůbec někdy vydávali na kolech do Řecka. Prozpěvovali jsme si, obdivovali vysoké skály a spokojeně nesli jen fotoaparát a vodu.

Přestalo nám vadit, že v noci mrzneme, musíme spát v několika vrstvách oblečení a naše jediné teplejší věci už zapáchají stejně jako spacák a matrace. Byli jsme v horách.

Poprvé jsme taky zkusili vyšlápnout na elektrokole pořádný kopec bez zátěže. Nemůžeme říct, že bychom se při cestě na Passo di Giau (2 236 metrů nad mořem) nezapotili, ale rozdíl byl znát. Zatímco běžný cyklista šlapal tenhle úsek skoro dvě hodiny, my jsme byli nahoře za čtyřicet pět minut. Jelo se nám skvěle.

 

Na cenu espressa se nesahá

Nejpopulárnější túrou v dolomitech je Tre Cime. Já bych ji přejmenovala spíš na Tres Espresso – nikde jsem neviděla, že by na treku uprostřed hor bylo tolik boudiček, kde si můžete dát espresso za dvě eura, a samozřejmě víno i jídlo.

Abych vysvětlila, proč se tomu tolik divím: v Kanadě, když náhodou na vrcholcích hor na něco takového natrefíte, je to buď jen chatka se suchým záchodem na přespání, nebo zaplatíte opravdu velkou sumu. Tady ne. Na cenu espressa se Italům nesahá.

Osedlali jsme naposled naše bestie a rozjeli se z Cortiny k Lago di Braies. Únavu už jsme na několika kilometrech převýšení ani necítili. Jízda na elektrokolech nám po měsíci a půl začala připadat jednoduchá, dokonce jsme si museli přiznat, že si ji užíváme.

Smaragdové Lago di Braies bylo naší poslední zastávkou.

5bbcb8649c4050e97326dd35 MEDIA_ITEM image
Poslední zastávka naší pětačtyřicetidenní cesty: Lago di Braies.

Když jsme o několik dní později šlapali za nádherného západu slunce z jihočeského Protivína, o kterém jeden recenzent na Google napsal, že to je průměrné městečko s průměrnou krajinou, kde nic zajímavého není, připadali jsme si jako v ráji.

Jeli jsme po hlavní silnici, do obličeje nám šlehaly poslední sluneční paprsky dne a my věděli, že na takovou cestu už nikdy nepojedeme. Ale bude to ten příběh, který s velkou pompou a s velkým sentimentem budeme vyprávět našim dětem. Nebo taky ne. 

 

Autorka je digitální nomádka, podrobnosti na cestovatelském blogu Loudavým krokem.

 

Další snímky si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (8) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat