Fotoreportáž: Dlouhá cesta na starý kontinent

Fotograf Jan Šibík se jen za uplynulý půlrok pětkrát vydal za uprchlíky, kteří po desetitisících přijíždějí do Evropy. Fotil je na plážích řeckého ostrova, na balkánské hranici či v uprchlickém táboře. Tato fotoreportáž je průřezem jeho – a jejich – putování.

Část první, hranice

Červenec. Ventimiglia–Menton, hraniční přechod mezi Itálií a Francií u Středozemního moře. Šibík přijel s kolegou Stanislavem Krupařem. Říká, že mezi uprchlíky byli skoro samí mladí muži, silní a zdraví.

„Což však má velmi jednoduché, logické vysvětlení. Tihle lidé sem přijeli na lodích, většinou z libyjského Tripolisu nebo z egyptské Alexandrie. Strávili na moři nejméně tři dny, s minimem jídla, skoro bez vody. Ta cesta je neuvěřitelně náročná a riskantní, Středozemní moře je největším pohřebištěm uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy. Nikde jinde neumírá tolik lidí jako zde.“

Z Mentonu se pak uprchlíci vydávali přes celou Francii do Calais. „Většina z těch, s nimiž jsem mluvil, totiž chtěla do Velké Británie. Ptal jsem se proč… Proč chtějí podstoupit další riskantní pouť s nejistým výsledkem, když by mohli zůstat ve Francii nebo v Itálii. Záhy jsem pochopil sílu slov: kolovala tehdy fáma, že každý, kdo přijede do Británie, dostane dům. Rozšířili ji nejspíš pašeráci, a ti lidé, obyčejní kluci ze zemí jako Súdán, Eritrea nebo Somálsko, jim uvěřili. Británie, země zaslíbená.“

Část druhá, džungle

Calais. Francouzské pobřeží. Brána do Spojeného království. Odtud vyjíždějí trajekty přes kanál La Manche a tady taky začíná eurotunel. Šibík přijel do Calais v srpnu, tedy již v době, kdy se vedle dálničního přivaděče k přístavu rozkládal uprchlický tábor. Zoufalé, špinavé stanové město, jemuž se rychle začalo přezdívat Džungle.

„Bylo to dost obtížné, uprchlíci se nechtěli nechat fotografovat. Někdo jim namluvil, že vznikají rozsáhlé katalogy snímků, nějaká policejní evidence. Seznámil jsem se s partou mladíků ze súdánského Dárfúru, chodil jsem za nimi do tábora, povídali jsme si. Až po nějaké době mě nechali, abych je fotil.“