Rozhovor

Úspěšné bloudění uprchlíků filmovými festivaly

20 / 07 / 2017

Přímou zkušenost s velkou migrační vlnou, která vypukla před dvěma lety, Češi zatím nemají. Zájemci mohou vzít zavděk filmovými dokumenty: jihlavský festival vloni vyhrál film Strašidla obcházejí Evropou, na tom karlovarském se probojoval do soutěžní sekce snímek Další čerstvá zpráva, jehož autorem je Orban Wallace.

Přímou zkušenost s velkou migrační vlnou, která vypukla před dvěma lety, Češi zatím nemají. Zájemci mohou vzít zavděk filmovými dokumenty: jihlavský festival vloni vyhrál film Strašidla obcházejí Evropou, na tom karlovarském se probojoval do soutěžní sekce snímek Další čerstvá zpráva, jehož autorem je Orban Wallace.

Dokument Orbana Wallace nesleduje pouze migranty, kameru obrací také na novináře, kteří je doprovázejí. Pětičlenný štáb putoval před dvěma lety po boku uprchlíků z řeckého ostrova Lesbos přes Makedonii a Srbsko k maďarské hranici, po jejím uzavření pak přes Chorvatsko do Rakouska. Natáčelo se na dvě kamery a výsledek působí velmi dynamicky, mimo jiné díky pečlivé práci se střihem a hudbou. Zároveň však zůstává zcela bezprostřední.

5970cd569c403259d99ffbab MEDIA_ITEM image
Režisér Orban Wallace na letošním karlovarském festivalu.

Kde se u vás vzal zájem o uprchlickou krizi? 

Žiju v Londýně a to je multikulturní město, plné lidí ze všech koutů světa. Tady si nevšimnete, že zrovna probíhá nějaká migrační krize. S Anglií jako takovou je to ovšem jiné. Zavedla velmi striktní pravidla pro to, koho pustí přes hranice, v Calais vznikl dnes už legendární tábor zvaný Džungle. 

 

S jakým dojmem z uprchlické krize jste tedy odjížděl točit svůj dokument?

Měl jsem dojem, že Evropa nedělá v řešení uprchlické krize dost. Nedůvěřoval jsem obrazu, jaký o uprchlících nabízela média, totiž tomu, že se na nás řítí bezejmenné davy nebezpečných lidí. Chtěl jsem to všechno vidět na vlastní oči. Na maďarské hranici nás navíc zaujal příběh mediálního zpravodajství – toho, jak uprchlickou krizi zpracovávají novináři. A rozhodli jsme se soustředit právě na to.

 

Co jste zjistili?

Úhlů pohledu byla celá řada, dostatečně rozdílných. Samozřejmě ale záleží na politické agendě daného média. Někteří reportéři byli vůči uprchlíkům zaujatí a soustředili se na negativní momenty – rvačky, výtržnosti, chaos… Lidé poklidně nastupující na vlak si jejich zájem nevysloužili. Jiní reportéři se zajímali o konkrétní lidské osudy. 

 

Váš názor na uprchlíky se za celou dobu nijak neměnil?

Ne. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel už dříve. A sice, že uprchlíci jsou lidé jako my, byť v zoufalé situaci. 

 

A vyvíjel se nějak váš názor na novináře?

Bylo zajímavé pozorovat, jak zpravodajství vzniká a kdo jsou reportéři v první linii. První věc, kterou migranti vidí po příjezdu, je zeď kamer. Někdo jim prostě bez pozdravu strká kameru do obličeje. To nás zarazilo natolik, že jsme to chtěli zachytit. Zkrátka jsem se utvrdil v tom, že člověk nesmí věřit všemu, co vidí v médiích. Tím ale nechci říci, že takové zpravodajství není důležité. Naopak, je naprosto nezbytné, bez něj by se o ty jednotlivé osudy už vůbec nikdo nezajímal.

 

Co říkali novináři na to, že místo uprchlíků natáčíte je?

Reakce byly různé. Někteří z toho byli zmatení a nechápali, proč je filmujeme. Ale celkově se dá říci, že zástupci profesí, které normálně stojí za kamerou, měli radost, že jsou taky jednou před ní. 

 

A jak se k vašemu natáčení stavěli uprchlíci? 

Většina uprchlíků ze Sýrie nechala ve své zemi rodinu, čili nechtěli ukazovat tvář nebo říkat na kameru jméno, protože by tím ohrozili své příbuzné. Na druhou stranu i ze Sýrie přicházejí lidé, kteří se o svůj příběh rádi podělí. Mluvit se dá s Afghánci, Iráčany, Pákistánci… 

 

Měl jste někdy strach?

Občas ano. Ne proto, že by nám hrozilo nějaké konkrétní nebezpečí, ale některé momenty byly nepříjemné. Nebezpeční jsou především pašeráci lidí. Také policie někdy působila nepřátelsky, hlavně ta maďarská se chovala dost agresivně. Na Maďarsko nemám dobré vzpomínky. Naštěstí jsme měli britské pasy, které situaci většinou uklidnily. Od uprchlíků samotných jsem žádné nebezpečí necítil. S těmi jsme každou noc tábořili, spali vedle nich, dělili se s nimi o jídlo. Jednou jsme s nimi dokonce přelézali hraniční plot…

 

Co by se podle vás na evropském přístupu k uprchlíkům mělo změnit?

První a největší chyba byla, že se politické špičky Evropy hned na začátku nesešly, aby se domluvily na společném postupu. Místo toho jsou dnes hranice zavřené, s Tureckem je uzavřena podivná dohoda a lidé putují přes spoustu zemí. Nikdo se jich na nic neptá, nic jim neříká, jenom je necháváme chodit sem a tam. 

 

Snímky z dokumentárního filmu Orbana Wallace najdete v galerii.

Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat