Reportáž

Venezuela: Nádherná země nad propastí

14 / 10 / 2015

Dva a půl roku po smrti Huga Cháveze chybí základní potraviny, inflace ničí výdělky, města sužuje kriminalita. A odpůrci režimu končí za mřížemi častěji než za časů comandanteho. Místo k zářným socialistickým zítřkům směřuje země k násilí a chaosu.

Dva a půl roku po smrti Huga Cháveze chybí základní potraviny, inflace ničí výdělky, města sužuje kriminalita. A odpůrci režimu končí za mřížemi častěji než za časů comandanteho. Místo k zářným socialistickým zítřkům směřuje země k násilí a chaosu.

Dva a půl roku po smrti Huga Cháveze chybí základní potraviny, inflace ničí výdělky, města sužuje kriminalita. A odpůrci režimu končí za mřížemi častěji než za časů comandanteho. Místo k zářným socialistickým zítřkům směřuje země k násilí a chaosu.

Úřednice v důchodu María Ballesterosová se postaví do pozoru, zvedne paži a odhodlaně zatne pěst. „Tenhle pán zajistil všem Venezuelanům právo na důstojnou penzi. Musíme si ho vážit!“ pronáší s úctou před obří fotografií Huga Cháveze. Je na ní zachycen v promočené rudé košili, píše se září 2012, vrcholí prezidentská kandidatura a na mítinku se strhl tropický liják. Už tehdy měl výřečný socialista v podbřišku zhoubný nádor, jemuž o půl roku později podlehl. María to však považuje za spiknutí: „Můj známý žil s rakovinou deset let! Tak proč zrovna comandante zemřel tak brzo? Někomu se jeho smrt hodila a tak ji urychlil,“ říká přesvědčeně.

María nyní prochází kolem Chávezovy hrobky umístěné v umělém jezírku na nádvoří koloniální budovy Cuartel de la Montaña (česky Kasárna na hoře) a prsty přejíždí po tmavém mramoru, pod nímž spočívají ostatky milovaného vůdce. Vojáci v červených uniformách s huňatými čepicemi, kteří zde drží se spuštěnými šavlemi čestnou stráž, blahosklonně přihlížejí. Na podobné projevy sympatií se zesnulým autokratem jsou zvyklí, podle zdejší průvodkyně sem v průměru zavítá 400 lidí denně.

Od stanice metra Capitolio v centru Caracasu jezdí až k bráně kasáren bezplatná linka, aby venezuelský lid mohl za svým vůdcem libovolně chodit i po jeho smrti. María Ballesterosová sem přijela i se svým manželem a jeho kolegou z města Valencia, vzdáleného 120 kilometrů odtud. Právě ona je největší chávezovskou fanynkou v této skupině. „Podívej, jeho rukavice z dob, když chtěl být baseballovou hvězdou!“ vykřikuje, tahá mě od vitríny k vitríně a hned se zase rozplývá nad sádrovým modelem sladkosti zvané arañita, jejímž prodejem pomáhal malý Hugo rozpočtu své nemajetné rodiny v malé obci Sabaneta, utopené ve vnitrozemských savanách.

 

Jak přiškrtit demokracii

Další prohlídku chávezovských memorálií (šušťákovka v barvách venezuelské trikolóry, parašutistický baret, zbraně, výložky uniforem, rodinné fotografie, pravítko a pastelky) musíme přerušit, chystá se výměna stráží, která je zde obohacena o pětiminutové skandování hesel o muži, který „osvobodil svou republiku“. Chvalozpěvy ukončí hromadné zvolání, které je tady ostatně všudypřítomné: „Chávez vive, la patria sigue!“. Tedy „Chávez žije, vlast ho následuje!“.

Hrobka se nachází ve strategicky umístěných kasárnách, z nichž Chávez v roce 1992 řídil jako podplukovník svůj neúspěšný puč proti zkorumpované a neoblíbené vládě. Putoval za to na krátký čas do vězení, což z něj udělalo hrdinu. A právě této slávy využil při své první prezidentské kampani v roce 1998. K moci se tedy dostal legitimní cestou, pomocí volebního vítězství. ¨

Potom však demokracii pořádně přiškrtil, podle receptů svého kubánského vzoru Fidela Castra. A díky tehdy rekordním cenám ropy, kterých má Venezuela největší potvrzené zásoby na světě, začal budovat socialismus nové epochy. Spustil znárodňování a rozjel štědré sociální programy, díky nimž statisíce obyvatel třicetimilionové země vystoupily z mizérie. To mu zajistilo mezi nemajetnými lidmi setrvalou a – jak dnes vidno – víceméně nesmrtelnou popularitu.

 

S igelitkou k hrobce vůdce

Je to vidět i na kopcích chudinské čtvrti, která kasárna obklopuje. Na monstrózních a notně zanedbaných panelácích visí Chávezovy portréty, nasprejované obrazy lze spatřit i mezi nadivoko postavenými domky nalepenými na příkrých svazích. Relativní, téměř patnáct let trvající blahobyt však skončil. Socialistická ekonomika řízená neschopnými a zkorumpovanými úředníky se zadýchala ke kolapsu, do hluboké recese ji srazil zejména prudký pokles cen ropy v minulém roce. Země, která v důsledku diletantských zásahů do zemědělství a také v bezmezné víře v samospasitelnost ropného bohatství přestala vyrábět vlastní potraviny, najednou nemá dolary na jejich dovoz. Nedostatek zboží a dlouhé fronty, když se konečně nějaké objeví, i tak lze ve zkratce popsat dnešní Venezuelu.

Chávezova věrná obdivovatelka María Ballesterosová před návštěvou hrobu svého idolu vystála dlouhou řadu před prodejnou Mercal, kde se prodávají potraviny za ceny hluboce pod výrobními náklady. Nyní sebou vláčí igelitku s moukou, kávou a mlékem v prášku.

Ze svého úlovku má radost, zároveň se za něj ale trochu stydí: když mě prosí o pořízení snímku na památku, položí tašku daleko od sebe a důrazně požádá, abych nákup vynechal ze záběru. Naopak chce, aby bylo vidět dělo, které vystřelí vždy v 16:25 na památku chvíle, kdy comandante 5. března 2013 ve svých osmapadesáti letech vydechl naposledy. Z vyhlídky je vidět centrum Caracasu i prezidentský palác s balkonem, z něhož Chávez jako talentovaný showman promlouval k masám. Dnes na něm tu a tam káže Nicolás Maduro, kterého si umírající vůdce vybral jako svého nástupce. Jeho charisma je však minimální a Ballesterosová jej považuje za zrádce. „Ve Venezuele se teď nedá žít,“ říká a začne se vyptávat na život v Česku. Tak jako statisíce jejich krajanů, i ona myslí na odjezd ze země.

 

Chceš vložky? Ukaž občanku!

Jak to jde s chávezovskou republikou z kopce, lze poznat už na letišti. Zatímco při mé návštěvě v roce 2012 jsem si od nosičů zavazadel načerno vyměňoval dolary za místní měnu v poměru 1:13, o tři roky později mě oslovili s nabídkou 1:470. Minimální plat činí zhruba pět tisíc bolívarů, což vám vystačí na obyčejné sandály. Pro domácí obyvatelstvo je tak téměř všechno zboží cenově nedostupné, zatímco cizinec s dolary v kapse si může připadat jako v gigantickém výprodeji.

Zboží chybí i na mezinárodním letišti. Ve fastfoodu McDonald‘s, který je – navzdory antiamerické rétorice Cháveze i Madura – u Venezuelanů velice populární, dokonce došly i hranolky. V kavárně si ze stejného důvodu nemohu dát cappuccino, vedoucí obchodu prostě kávu nesehnal. Naopak toaletní papír na letištních záchodech mají, což je malý zázrak, protože venezuelská ekonomika momentálně nestíhá zabezpečovat poptávku po hygienických potřebách. I v několika hotelích, kde jsem se později ubytoval, byl držák u WC prázdný.

Systém distribuce připomíná válečné časy: vždy v pondělí si mohou odebrat limitované množství osmi rolí toaletního papíru ti lidé, kterým číslo v občanském průkaze končí na nulu a jedničku, v úterý se „štěstí usměje“ na občany s dvojkou a trojkou na konci a tak dále.

Stejná číselná loterie funguje i se čtyřiceti dalšími položkami uvedenými na seznamu zboží, které se prodává za regulované ceny. Je mezi nimi například kukuřičná mouka, cukr, mléko, kuřecí, hovězí, rýže, vložky, dětské pleny… Pokud však zboží nepřišlo anebo ho prodavači střelili pod rukou, je vám číslo v dokladech beztak na nic. Lidé proto obíhají libovolné obchody a skupují cokoliv, co by jim mohlo posloužit k směnnému obchodu podle vzoru „Sehnal jsem šampón, ty máš kapky na kašel, co kdybychom si to vyměnili?“.

Černý trh označují kritici režimu za jedinou spolehlivě fungující část socialistického hospodářství na chávezovský způsob. A někteří Venezuelané se stali v podstatě profesionálními „frontovými bojovníky“: zboží, které si vystojí, poté s tučnou přirážkou prodávají lépe vydělávajícím spoluobčanům. Chudší lidé museli změnit jídelníček a na talíři se jim točí jen rýže, fazole a placky z kukuřičné mouky. Bohatší dumají na tím, jak připravit kuřecí křidýlka na x-tý způsob…

 

Litr benzínu za 1 haléř

Třicetiletý Gustavo Dal Bo pochází z Argentiny a do Caracasu se přiženil. Z popsaných potíží odmítá vinit vládu a na chytrém mobilu mi ukazuje fotky stažené z internetu. Je na nich vidět osobní vůz po střechu naložený syrovým hovězím, v pneumatikách má zabudované pytlíky s rýží. „Gangy zneužívají nízkých dotovaných cen a pašují to do Kolumbie, kde to prodávají s obřím ziskem,“ říká. Stejně jako státem kontrolovaná média i on obviňuje z kolabujícího hospodářství organizovaný zločin. A je fakt, že kvůli masovému pašování koncem byla koncem srpna hranice s Kolumbií uzavřena.

Gustavo mě vyzvedl na letišti a nyní mě veze do centra, kde bydlí. S těhotnou manželkou se sestěhovali do ložnice a ze zbytku domácnosti udělali improvizovaný hostel. Zahraniční turisté se však zemi, která má nádherné pláže, stolové hory, nejvyšší vodopád světa, deltu řeky Orinoko a řadu dalších přírodních krás, v poslední době vyhýbají, Venezuela odrazuje cestovatele především svou kriminalitou. Gustavo Dal Bo si ale nestěžuje. Když nejsou nocležníci, sedne do svého teréňáku a na přední sklo plácne nálepku TAXI. „Počkej, pobavím tě,“ říká mi, když cestou z letiště odbočujeme k čerpací stanici. Pumpař od něho nedostane žádný pokyn, přesto nám automaticky natankuje plnou nádrž. Za víc než čtyřicet litrů platíme necelé čtyři bolívary. Litr benzínu stojí 0,09 bolívaru, což v přepočtu není ani celý jeden haléř – palivo do auta tak stojí 260 krát méně než pitná voda. Díky obřím zásobám ropy mají Venezuelané od nepaměti benzín za symbolickou sumu, pro jakéhokoliv politika je tudíž nemyslitelné pokusit se cenu alespoň o kousek přiblížit reálné hodnotě.

Když se Gustavo dozví, že jsem novinář, ochotně se ujme role průvodce po budovatelských úspěších chávezovského vládnutí. Gratis. „Podívej, pekárna! Tam se peče chléb,“ říká a myslí to vážně. Pak zastaví u dvou zhruba desetiletých chlapců. „Každý školák na prvním stupni dostal od státu notebook jménem Canaima,“ vysvětluje mi a stahuje okýnko. „Tak kluci, kde máte canaimu?“ hlaholí. Jeden hoch řekne, že na něj nezbyla, druhému ji prý někdo ukradl. Aby jim to nebylo líto, dostanou od mého průvodce pár bankovek. Přesně v duchu rozdavačného socialismu, který Gustavo tak obdivuje.

 

Gringové chystají invazi

„Podívej, jak se všude staví. Jsme největší staveniště světa!“ volá můj řidič nadšeně, když mě zaveze do čtvrti Ciudad Tiuna mezi nedokončené paneláky. Jsme patnáct minut jízdy od centra, bývala zde vojenská základna. Chávez z ní vykázal vojáky a vhodně situované pozemky použil k výstavbě sociálního bydlení. „Do roku 2019 budeme mít po celé zemi nové bydlení pro tři miliony lidí. Přednostně pro ty, kteří nyní žijí ve slumech na kopcích, kde s každým lijákem hrozí sesuvy,“ papouškuje Gustavo propagandu z médií, nad kterými má režim s výjimkou jednoho deníku kontrolu. Ač je toto číslo evidentně přepálené, masivní výstavba sociálního bydlení patří mezi pár bodů, za které exekutivu chválí i jinak nesmiřitelní předáci opozice.

Na jednom z věžáků vlaje čínská vlajka, na dalším íránská, o kus dál ruská – budovy staví inženýři a zedníci právě z těchto zemí. „Tempo výstavby je tak rychlé, že nám chybějí pracovníci, proto nám spojenci pomáhají,“ vysvětluje Gustavo. Že jde o diktatury s pochybnou pověstí, ho nijak netrápí. Největší hrozbou jsou pro příznivce venezuelského režimu američtí gringové, kteří sem prý už už chystají invazi…

„Obama přemluvil arabské šejky ke snížení ceny ropy, aby nás dostal na kolena. Jsme ve válce, ale my vydržíme!“ gestikuluje Gustavo. Odrazem této „války“ je podle něj například to, že v činžáku, kde bydlí, nejezdí výtah – na mnoha místech se proud odstavuje na celé hodiny. „Do dvou let bude barel zase přes sto dolarů a pak se budeme smát my,“ prorokuje můj hostitel. A jak podle něj republika zvládla vynucenou změnu u kormidla? „Chávez byl pro naši politiku něčím na způsob Messiho ve fotbale. A teď si představ, že bych měl v argentinské reprezentaci Messiho nahradit já! Ano, tak špatně ve srovnání s comandantem vychází Maduro,“ hladí si Gustavo oplácané břicho a dodává: „Prostě neměl šťastnou ruku,“ uznává Chávezovo špatné rozhodnutí.

 

Mangem do hlavy

Za tři týdny ve Venezuele jsem nepotkal nikoho, kdo by nového prezidenta pochválil. Nejblíže k tomu měl karikaturista Eduardo Sanabría, který po utahování šroubů v redakcích přešel na volnou nohu a své vtipy publikuje na své webové stránce. „Madura nelze zesměšňovat přímo, protože se zesměšňuje sám. Je to nejspíše jeho taktika: svými hloupými výroky odvádí pozornost od důležitějších věcí. Karikovat ho jako tupce? To ho jen posiluje,“ argumentuje kreslíř a za příklad dává minulost Madura: pracoval jako řidič pro caracaský dopravní podnik, což rád využíval i v prezidentské kampani a na mítinky přijížděl za volantem autobusu. Ostatně tímto způsobem vyráží za občany dodnes…

V dubnu ho při jedné z takových cest trefilo do hlavy zralé mango se vzkazem od ženy, která ho tímto způsobem žádala o přednostní přidělení bytu, a připojila i telefonní číslo. Tato bizarní scénka byla s největší pravděpodobností zinscenovaná, prezident voličce rád vyhověl. Populismus nejhrubšího zrna, nicméně na málo vzdělanou, ale o to početnější část venezuelského obyvatelstva to spolehlivě funguje. Kolují vtipy, že si Maduro na noc pouští do uší Chávezovy projevy, aby přesně pochytil jeho dikci. Snaží se před kamerami žertovat, rozevlátě kritizuje gringy i opozici, druží se a zpívá. Ale zatímco u jeho předchůdce to byla přirozenost, Maduro působí jako jeho nepovedený imitátor.

 

Velký Hugo se dívá

Maduro si je vědom, že jej do křesla prezidenta posadilo comandanteho rozhodnutí, které po jeho smrti stvrdil truchlící národ v hodně podezřelých volbách. Kolem svého předchůdce a vzoru nynější prezident buduje kult, neboť dobře ví, že pro své přežití potřebuje chávezovský kyslík.

Při mé předposlední návštěvě Venezuely před třemi lety byla v plném proudu kampaň na volby, které Chávez naposledy vyhrál. Nyní je dva a půl roku po smrti, jeho tvář je však v Caracasu ještě viditelnější než tehdy. Jeho fotografie zdobí například všechny sloupy veřejného osvětlení na Avenida Proceres, tradičním místě vojenských přehlídek v centru Caracasu. Na jedné zalévá květinu, na jiné líbá starce, na další zvedá dítě, horlí k davu nebo objímá pohlednou ženu. Pod sloganem „Chávez – věčný vůdce“ stojí slova jako Pokrok, Čest, Spravedlnost… Z novostaveb pak hledí do ulic jen úzký proužek zachycující exprezidentovy oči, takže ať se postavíte takřka na libovolné místo, vůdcův zrak vás bedlivě sleduje.

Před parlamentem duní z reproduktorů Chávezův starší projev, ve kterém burcuje lid. Na státních televizních kanálech téměř nesleze z obrazovky. Propaganda, která je nejlépe fungující součástí státního aparátu, dává zemřelého vládce na roveň Simóna Bolívara, osvoboditele Jižní Ameriky od španělské koloniální nadvlády. A třeba na výtisku ústavy určené pro školáky je vyobrazen v bílé říze jako Kristus. Naopak současný prezident v pouliční masáži téměř chybí, což politolog Joaquín Ortega komentuje parafrází muslimského vyznání víry: „Chávez je bůh a Maduro je jeho prorok. Využívá religiozity Venezuelanů a schovává se za Chávezův obraz světce.“ Přesto se stále častěji ozývá, že by Madura měla nahradit Chavezova dcera María Gabriela, nejvýraznější z jeho čtyř potomků.

 

S protivníky se nemazlit

Maduro reaguje na zpochybňování své autority stále brutálnějšími metodami, o dnešní Venezuele už nelze mluvit jinak než jako o diktatuře. Když před rokem v únoru část opozice svolala další vlnu protivládních protestů, prezident odpověděl násilím a výsledkem byly nejméně čtyři desítky mrtvých – na obou stranách. Následovala vlna zatýkání.

„Nyní máme zdokumentovaných 89 případů politických vězňů, z nichž někteří byli při výslechu mučeni. Dalších 2 100 osob je za účast na protestech vyšetřováno na svobodě,“ vyčísluje Alfredo Romero, právník z organizace Trestní fórum, která dokumentuje porušování lidských práv. „Ani Chávez nebyl žádný demokrat, ale nikdy nenechal zavírat své konkurenty. Z pěti opozičních prezidentských kandidátů jsou nyní dva ve vězení, jeden v emigraci, další nesmí opustit zemi,“ dodává advokát, který kvůli své práci dostává časté výhrůžky.

Protesty opozice, které byly koloritem chávezovských let, v poslední době ustaly, lidé mají strach se jich účastnit. Romero se přesto domnívá, že nenásilná změna vlády je stále možná. Pokud se rozhádaná opozice po řadě porážek dokáže sjednotit, zmobilizovat síly a Madurovi se postavit, v prosincových parlamentních volbách jej může porazit takovým způsobem, že falšovat výsledky prostě nebude možné.

 

Bandy zvané colectivos

V polstrovaném křesle v blahobytné čtvrti Altamira, kde mají chavisté mizivou popularitu, se o takových šancích na změnu mluví snadno. Jak je to ale v přelidněných chudých rajonech, které vyrostly v kopcích nad Caracasem, a které byly základnou Chávezovy popularity? Sednu si za řidiče motorky, které ve zdejších zácpách slouží jako ty nejrychlejší taxíky, a vyrážím k cihlovým domkům namačkaným ve strmých svazích čtvrti Guarataro. Mezi nimi mě pak doprovází matka v domácnosti Mirleni Palaciosová, která se snaží svojí překotnou vyřídilkou agitovat za opoziční stranu s názvem Nejdříve spravedlnost.

„Vláda tu si zřídila zdravotní středisko, ale zase tu nikdo není,“ horlí před zavřenými dveřmi, za nimiž by měli péči poskytovat doktoři vypůjčení z Kuby výměnou za dodávky ropy. „Tam tu díru v silnici opravují už jedenáct měsíců a panelák se sociálními byty je rozestavěný šest let!“ sype další příklady špatného fungování úřadů. Největší starostí angažované čtyřicátnice je však bezpečnost. V Caracasu připadá ročně na 100 tisíc obyvatel 134 vražd (pro srovnání: v Česku jedna). Oběti a viníci pocházejí obvykle právě z takových čtvrtí, kde bydlí i Palaciosová. I proto mě nyní bere jen do míst, kde ji sousedé znají – o pět bloků dál do kopce už by to i pro ni mohlo být nebezpečné. „Ovládají to tady zločinecké skupiny zvané colectivos. Policisté proti nim nic nepodnikají, naopak s nimi ještě spolupracují, atmosféra strachu se jim hodí oběma,“ stěžuje si.

Colectivos mají od pořádkových sil volnou ruku, na oplátku jim pomáhají tím, že si to vyřizují s politickými aktivisty, takže si tím nemusejí špinit ruce státní síly. „Minulý týden jsme kousek odtud rozdávali letáky, bylo nás asi osmdesát. Najednou ulici z obou stran zablokovalo asi dvacet motorkářů – rudé oblečení, zakryté obličeje, v rukou zbraně. Donutili nás svléknout se do půl těla, kdo neposlechl, dostal rukojetí pistole do hlavy. A hrozili, že příště budou střílet,“ vypráví Mirleni Palaciosová, která je přesvědčena, že se tito lidé nebudou chtít vzdát moci získané za chávezovských časů za žádných okolností.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat