Příběh

Darem ze závěti proti rakovině

20 / 05 / 2018

I když prožila eskapádu životních neštěstí, kterou završila diagnóza rakoviny prsu, nedělá z toho žádné drama. Je srdečná, skromná, usměvavá. Nyní třiaosmdesátiletá Marcela Mejstříková, někdejší aranžérka a dodnes velká parádnice, získala Cenu Via Bona. „Potkalo mě neštěstí, které se obrátilo ve štěstí,“ pronesla při ceremoniálu na jevišti La Fabrika.

I když prožila eskapádu životních neštěstí, kterou završila diagnóza rakoviny prsu, nedělá z toho žádné drama. Je srdečná, skromná, usměvavá. Nyní třiaosmdesátiletá Marcela Mejstříková, někdejší aranžérka a dodnes velká parádnice, získala Cenu Via Bona. „Potkalo mě neštěstí, které se obrátilo ve štěstí,“ pronesla při ceremoniálu na jevišti La Fabrika.

Tak ve čtyři v mekáči,” odpověděla mi paní Mejstříková, když jsem jí požádala o schůzku. O několik hodin později už mi podávala ruku upravená, pestrobarevně oblečená, elegantní třiaosmdesátnice.

„Vlastnili jsme koloniál. Pamatuju si na rodinnou chalupu, kde mě tatínek učil práci rukama. Ani dnes se nebojím vzít do ruky vrtačku a v Mamma HELPu holkám vyměňuji na štaflích žárovky,” směje se.

I když má dlouhé růžově nalakované nehty a boty na vysoké platformě, dokážu si ji při téhle práci živě představit.

 

Bojovník nebo srab?

Vystudovala výtvarnou školu a od té doby pracovala jako aranžérka. Zdobila výlohy, oblékala modelky na přehlídky. Její vášní byly šaty, klobouky, rukavičky, střevíce. „Vždycky jsem byla parádnice, baví mě to,” říká.

První rána, se kterou se musela vypořádat, byla nehoda na motorce, při které přišla o nenarozené dítě. S přítelem se několik let pokoušeli o miminko znovu, už se jim to ale nepodařilo. „Po dětech jsem vyloženě netoužila, ale když mi lékař oznámil, že nikdy žádné mít nebudu, zlomilo mě to.”

Obě její životní lásky zemřely na rakovinu plic. Že by něco takového mohlo potkat i ji samotnou, si vůbec nepřipouštěla. „U nás v rodině rakovinu nikdo neměl. Tatínek zemřel ve dvaadevadesáti, mamince bylo něco přes osmdesát.” Marcela se o své rodiče starala do poslední chvíle.

Když po smrti rodičů ztratila i svého partnera, donutila ji tíživá finanční situace prodat chatu i auto. A nedlouho poté jí doktoři diagnostikovali rakovinu prsu.

„Bála jsem se, to víte, že jo. Měla jsem hrůzu, protože jsem o rakovině nic nevěděla. Dnes si všechno přečtete na internetu, ale před dvaceti lety jste si tak maximálně mohli předávat zkušenosti v čekárně u doktora.”

Léčba naštěstí probíhala dobře. „Zvládla jsem to v klidu. Nebylo mi špatně, nezvracela jsem. Byla jsem na všechno sama, tak jsem si přikázala, že to musím zvládnout.”

Na chemoterapii paní Mejstříková docházela do vinohradské nemocnice, kde se podle jejích slov sešla „docela dobrá parta“. A její léčbu vedl Václav Pech, který se zrovna snažil založit organizaci, která by pomáhala ženám s rakovinou a šířila by osvětu.

Paní Mejstříková navíc sedávala v čekárně na chemoterapii s novinářkou Janou Drexlerovou. Nápad ji rovněž zaujal, stejně jako ostatní pacientky ze stejné čekárny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

„Jakmile se uzdravíme, jdeme do toho,“ domluvily se ženy. Po úspěšné léčbě jim doktor Pecha sehnal prostory kousek od nemocnice, kde „čekárenský kroužek” zprvu fungoval jako poradna pro nemocné ženy. A pojmenovaly ho Mamma HELP.

5b01ab679c40f7ef2435a84a MEDIA_ITEM image

„Z nemocnice nám posílali pacientky, které přicházely často s brekem. Když ale viděly, že jsem si tím prošly taky a teď se tu smějeme, zvedlo jim to náladu a začaly nás navštěvovat pravidelně,” přibližuje Marcela Mejstříková.

Odborníci jim vysvětlili, jak klientkám sdělovat podrobnosti. Později vznikla tísňová linka a rozšířily se prostory, které jsou nyní uzpůsobeny tak, aby tam děvčata mohla, pokud přijedou z jiného města, i přespávat. Přibyly kurzy jógy a tvořivé dílny.

Paní Mejstříková dodnes vyrábí látková zvířátka pro benefiční akce, i mně přinesla roztomilou kočku na dveře. Mamma HELP má nyní osm center a pomáhá ženám po celé republice.

„Dnes už klientkám nevyprávíme o rakovině jako takové, to si můžou přečíst na internetu. Radíme jim například, jak sdělit dětem, že jsou nemocné, nebo jak se vyrovnat s manželskou krizí, když přijdou o prsa.”

Pomáhá při bitvě s rakovinou psychická rovnováha a pozitivní přístup? „Určitě ano,“ odpovídá paní Mejstříková bez váhání. Dodává: „Existují bojovníci už od dětství, ale pak jsou vyloženě srabi. Právě těm se snažíme pomoct a dostat je na cestu bojovníka. Myslím, že se nám to daří.”

Marcela Mejstříková našla v Mamma HELPu nový domov a své kolegyně bere jako rodinu. „Můžu říct, že jsem v tom neštěstí nakonec objevila velké štěstí, dodává to mému životu smysl.”

V osobním životě se s klientkami nestýká. „Na doporučení psycholožky si nikoho nepřipouštíme k tělu, semlelo by nás to. Těch příběhů je tolik, že by člověk mohl snadno emočně vyhořet.”

Optimismus, klid a vitalita paní Mejstříkové je tak fascinující, že jsem ji na závěr našeho setkání požádala o návod na spokojený život. Jak tedy zní?

„Hlavní je se nehroutit. Brát nepříjemnosti jako nevyhnutelnou součást života. Prostě to zaspím a druhý den zapomenu. Zůstávám klidná, neohlížím se zpátky, žiju přítomností. Vyhledávám společnost mladých lidí a připadám si pořád jako padesátiletá. Klamu tělem.”

Z něčeho přece musíte míst strach, říkám paní Mejstříkové. „Nevím, jak bych reagovala, kdyby se rakovina vrátila. Úplně vyléčit se z ní nedá. Je plíživá, pronásleduje vás celý život. Nejhorší jsou okamžiky, když se dozvím, že nějaké mé známé potvrdili recidivu – třeba i po dvaceti letech.”

Jedné věci se ale paní Mejstřková nebojí: smrti. Vyrovnat se s konečností jí pomáhá i to, že onkologičtí pacienti mají možnost prožít své poslední dny v hospicu s nepřetržitým dohledem.

„Představte si, že mají na dveřích napsáno: Tady bydlím já! To je hezký, ne? S nějakou eldéenkou se to nedá vůbec srovnávat. Každý, kdo se tam dostane, má štěstí. Na bolesti vám dají morfium a umíráte smíření. Nebojím se.”

 

Druhá rodina

Odkázat veškerý svůj majetek organizaci, kterou zakládala a v níž strávila podstatnou část svého života, ji poprvé napadlo před třinácti lety.

„Tenkrát mi Jana Drexnerová, nyní moje dlouholetá věrná kamarádka a ředitelka Mamma HELPu, opravdu neuvěřitelně pomohla. Potkaly jsme se v čekárně u doktora a jelikož věděla, že jsem zůstala sama, brala mě všude s sebou a trávila se mnou většinu svého volného času. A já si uvědomila, že vlastně nikoho jiného nemám.“

V Mamma HELPu se tehdy objevila klientka, která pracovala jako notářka. „Nabídla nám své služby, tak jsem toho využila: sepsali jsme závěť a já všechno odkázala mé rodině – tedy Mamma HELPu.“

Slova obdivu paní Mejstříková odmítá: „Neberu to jako něco záslužného, navíc to není žádný velký majetek – vlastně jen zařízení mojí garsonky.”

Když se zmíním o nominaci na Cenu Via Bona, klepe si paní Mejstříková na čelo. „Nemám ani připravenou děkovnou řeč, s vítězstvím nepočítám. Ale víte, co? Držte mi palce, bude sranda!”

To už mi paní osmdesátiletá Marcela Mejstříková třese rukou, hbitě vstává a loučíme se. Pak už ji jen vidím, jak přebíhá ulici, aby stihla tramvaj směr Mamma HELP.

O několik dní později stojí ve světle reflektorů na jevišti kulturního centra La Fabrika v pražských Holešovicích a přebírá Cenu Via Bona v kategorii dar ze závěti. „Potkalo mě neštěstí, které se obrátilo ve štěstí,“ říká a sál aplauduje.

 

 

259 981 010 Kč
Tolik činí hodnota majetku, který v roce 2016 propadl státu po lidech, kteří neměli dědice či nesepsali závěť.
V případech, kdy zemřelý nemá žádného zákonného nebo závětního dědice připadne jeho majetek státu jako takzvaná odúmrť. Jen v roce 2016 řešil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových 1627 případů odúmrtí. Sepsání a uložení závěti v Evidenci právních jednání pro případ smrti je relativně jednoduchý úkon, který pořídíte u notáře za 1800 korun. Podrobnosti o darech ze závěti najdete na webu zavetpomaha.cz, příběhy dalších nominovaných na Cenu Via Bona si můžete přečíst zde.
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat