Profil

Muž, který může zničit Mandelův sen

16 / 07 / 2018

„Nevoláme po vyvraždění bělochů. Alespoň prozatím,“ děsí 4,5 milionu potomků evropských kolonialistů Julius Malema. Mladý jihoafrický politik sám sebe označuje za dědice Nelsona Mandely. Jeho pravým vzorem je ovšem padlý diktátor Robert Mugabe, který svou krutovládou devastoval sousední Zimbabwe.

„Nevoláme po vyvraždění bělochů. Alespoň prozatím,“ děsí 4,5 milionu potomků evropských kolonialistů Julius Malema. Mladý jihoafrický politik sám sebe označuje za dědice Nelsona Mandely. Jeho pravým vzorem je ovšem padlý diktátor Robert Mugabe, který svou krutovládou devastoval sousední Zimbabwe.

Malema se do centra pozornosti dostal už jako vůdce mládežnického křídla Afrického národního kongresu (ANC). Nyní – navzdory všem důkazům o nefunkčnosti znárodňování a vyhánění obyvatel se světlou pletí – chce, aby jeho vlast patřila výhradně (černým) Afričanům.

Zatím mu nenaslouchá ani deset procent voličů. Pokud ale bude ANC, která zemi vládne od konce apartheidu, pokračovat v neurvalém rozkrádání, má tento nadaný řečník velkou šanci strhnout lidi na svou podporu. Nemusí spěchat, má čas – je mu teprve sedmatřicet let.

 

V politice od základky

Malema je aktivistou od svých devíti let. Už v tak nízkém věku se zapojil do politiky ANC v rodném městě Seshego tím, že na ulicích strhával plakáty bělošské Národní strany. V partaji zřejmě hledal mužské vzory. Otec od jeho matky, která pracovala jako služka, utekl ještě před  synovým narozením. Žili pak v domě babičky s kupou dalších dětí, Malema musel spát na podlaze. Dnes, byť sám sebe označuje za ochránce chudých, dává okázale najevo, jak se materiálně vzmohl. Používá nadupaná auta, bydlí v luxusní čtvrti Johannesburgu, nosí hodinky za tisícovky dolarů.

V provincii Limpopo, kde Julius Malema vyrůstal, byli jedinými bělochy, které spatřil na vlastní oči, tu a tam projíždějící vojáci, televizi tu neměl nikdo. Musel se cítit jako vyvolený, když právě jeho určil lokální stranický šéf k tomu, aby osobně přivítal prvního černošského prezidenta Nelsona Mandelu. 

Malema byl mizerný student, zato politických vloh se mu dostalo vrchovatě. Šéfem regionální pobočky mládežnické organizace ANC se stal už ve čtrnácti letech, do jejího republikového čela se dostal v roce 2008 – to mu bylo sedmadvacet. Z tohoto postu aktivně brojil mimo jiné za zvolení Jacoba Zumy prezidentem. V zemi, která dokázala od apartheidu k všerasové demokracii přejít bez občanské války, je alespoň na rétorické úrovni nenásilí nezpochybnitelnou mantrou. Svými prohlášeními, že kvůli Zumovi by i zabíjel, na sebe Malema tudíž zákonitě strhnul značnou pozornost. 

 

Reforma podle Mugabeho

V počátcích politické kariéry jej karikaturisté kvůli jeho nízkému věku a lehké obezitě vypodobňovali jako baculaté batole v plenkách. Mladík s prořízlou pusou ale brzy všem ukázal, že není jen trucovité děcko.

„Skutečnost, že střední doba života bělošských Jihoafričanů je o třicet let delší než u jejich černošských spoluobčanů, je dostatečným důkazem, že našim lidem hrozí vyhubení!“ hlásá Malema a dodává: „Našinci umírají na chudobu a podvýživu, protože jsme nezměnili vzorec vlastnických vztahů zděděných po apartheidu!“ Na hluboké problémy jihoafrické společnosti, která kraluje žebříčkům nerovnoměrného rozdělení bohatství, nabízí jednoduchý recept: vzít si od bělochů to, co v minulosti černochům vzali – bez ptaní a jakýchkoliv kompenzací.

Týká se to především půdy, k níž mají Jihoafričané emocionální vztah, byť naprostá většina z nich žije ve městech a neumí vzít motyku do ruky. V roce 1913 si totiž běloši v parlamentu, kam „barevní“ neměli přístup, odsouhlasili zábor naprosté většiny úrodné půdy pro farmáře evropského původu. Pouhou desetinu půdy (a to ještě horší kvality) nechali černochům. Ty pak z bělošských území sváželi do takzvaných „domovin“, které se postupem času proměnily v přelidněné chudobince.

Mandela při vyjednávání s rasistickým režimem o přechodu k všerasové demokracii zaručil dosavadní vlastnické vztahy. Také věděl, že pro efektivní řízení farem potřebují černoši znalosti a zkušenosti, které se jim kvůli dlouhodobé diskriminaci ve vzdělávání nedostává. Plán, že stát vykoupí zhruba třetinu půdy za tržní ceny a předá ji bezzemkům, kteří mezitím projdou zemědělským tréninkem, se však nikdy pořádně nerozběhl. Venkov tak dnes majetkově vypadá, jako kdyby Mandela nikdy neopustil věznici na Robben Islandu.

Malema za to černošské politiky, kteří převzali moc po volebním triumfu ANC, soustavně kritizuje. „Tehdy se vymlouvali, že se dítě sotva narodilo, takže nemůže hned chodit. Ale to dítě nechodí ani ve věku jedenadvaceti let,“ říkal v roce 2015, kdy si Jihoafrická republika připomínala výročí konce apartheidu. Sám by prý neváhal sáhnout po řešení, které nasadili v sousedním Zimbabwe: dát černošským zájemcům volnou ruku, aby bělochy z farem pomocí pušek a mačet vyhnali a zabrali je pro sebe. 

Robert Mugabe, kterého Malema v protikladu s oficiální politikou ANC opakovaně podpořil, tak učinil na přelomu tisíciletí, kdy po dvaceti letech vlády potřeboval své diktatuře dodat novou energii. Skončilo to hospodářskou pohromou. Někdejší sýpka Afriky se vyprázdnila, dnes shání potraviny v zahraničí a prošla si několika kolotoči hyperinflace. Nakonec stát před úplným kolapsem spasilo zrušení vlastní měny, kterou nahradil „imperialistický“ dolar. Když loni v listopadu armáda Mugabeho svrhla, oslavovalo to v ulicích celé Zimbabwe.

Takový scénář by mohl přivést Jihoafrickou republiku k rozvratu, Malemu však neodstrašuje. Jeho dalším vzorem je venezuelský prezident Hugo Chávez, který budováním socialismu 21. století přivedl svoji ropou obdařenou vlast na buben. Malema od něj převzal nejen rudý baret a rudou košili, ale i revoluční myšlenky o znárodňování dolů, ač právě investice do těžby jsou tím, co dlouhodobě drží nad vodou jihoafrické hospodářství. „Teprve až nepřítel něco ztratí a oběti kolonialismu a apartheidu to získají, budeme moci říct, že proběhla revoluce,“ vysvětloval před dvěma lety ve Financial Times.

Kdo je tím nepřítelem, umí Malema i zazpívat. Již několikrát si okázale na veřejnosti zanotoval lidový popěvek „Zastřel Búra!“ (jako Búrové jsou označováni bílí Jihoafričané nizozemského původu). Soud to sice posléze vyhodnotil jako vyvolávání rasové nenávisti, ale politik z etnika Pedi zmíněnou píseň označil za projev patriotismu, načež obvinil justici, že otevírá zadní vrátka návratu apartheidu.

 

Nerušit. Krademe

Jacob Zuma, který byl jihoafrickým prezidentem od roku 2009, neměl zájem ani o revoluci, ani o pozemkovou reformu, ani o vraždění bělochů. Zajímalo ho jediné: jak bohatství země co nejvíce přemístit do své kapsy. A mladík Julius Malema plašil investory a rušil jeho vládě klid na loupení. Proto se Zuma rozhodl muže, kterého v čase jejich spojenectví nazýval budoucím prezidentem JAR, vyštípat ze strany, kde kolem něho začala vznikat radikální frakce.

V roce 2011 se Malema v rozporu s politikou ANC pustil do vůdce sousední Botswany, který dle něj posluhuje imperialistům. A vyzýval spolustraníky, aby pomohli botswanské opozici svrhnout hlavu jejich státu. Nohy tato výzva však podtrhla hlavně jemu: Zuma skandál se zahraničním přesahem využil k tomu, aby členové ANC vůdce své omladiny vyobcovali.

Malemovi, který je otcem tří synů, to vaz nezlomilo. Se svými věrnými vytvořil v roce 2013 vlastní hnutí s názvem Bojovníci za hospodářskou svobodu, které ve volbách v roce 2014 získalo 6,4 procenta hlasů a stalo se třetím nejsilnějším parlamentním uskupením. Kromě vypořádání se s bělochy si nová partaj dala do programu boj proti korupci a zaměřila se na nejvyšší místa. Zuma byl neustále pod palbou Malemy za zneužívání erárních peněz pro výstavbu luxusní rezidence či za přihrávání státních zakázek spřízněným podnikatelům. 

Malema má sám na krku podobná obvinění (například v rodné provincii Limpopo jeho firmy nekvalitně provádějí předražené zakázky objednané administrativou), ale ani to mu nezabránilo, aby Zumu, proti kterému se postavila i jeho strana, nakonec udolal – prezident letos v únoru musel kvůli svým nesčetným skandálům odstoupit.

 

Problémy umírajícího osla

Ambiciózní Malema, který hrozil, že Zumu v případě nutnosti odstaví pomocí zbraní, si nyní může mnout ruce a soustředit na volby, které se konají příští rok. Ví, že v nich ještě nevyhraje. Prozatím mu bude stačit, když ukousne další díl z kdysi nezničitelné většiny, kterou Africký národní kongres v Jihoafrické republice měl. Mandelova partaj, kterou Malema označuje za „umírajícího osla“, je ve velké krizi, ze které se ji pokouší vyvést veterán boje proti apartheidu Cyril Ramaphosa. Poprvé ji může předběhnout Demokratická aliance, která byla dlouho považována za ochránce zájmů bělošské menšiny, a která v komunálních volbách před dvěma lety ovládla radnici ve čtyřech největších městech.

Pokud by se Africký národní kongres, pro který Malema ztělesňuje černé svědomí za nesplněné sliby o pozvednutí životní úrovně většinového obyvatelstva, dostal do pozice poraženého, ještě by se jeho členové mohli rozvzpomenout na své radikální kořeny a povolat vyhozeného muže zpět do svých řad. Popularitu má stále velkou. Když se v dubnu chystal promluvit na pohřbu Winnie Mandelové, dlouhé minuty ho ke slovu nepustil bouřlivý aplaus zaplněného stadionu. Ambiciózní politik ví, že ve svazku se značkou ANC by byl ještě silnější. Pokud by se toto spojení úspěšně obnovilo, může nastat smutný čas, kdy z výhrůžek o vraždění bělochů vypadne ono příslovce „prozatím“.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat