Článek

Zemanův kořalečník

10 / 10 / 2016

Začátkem devadesátých let se zdálo, že Františka Kolaříka čeká slibná podnikatelská kariéra v oboru výroby alkoholu. Jenže jeho životní cesty se srazily s Vladislavem Jaroškem. Mužem, o němž kdysi Miloš Zeman řekl, že dělá „tu nejlepší slivovici“; podnikatelem, jenž hostil politiky a celebrity. Později byl odsouzen, nyní je v nemocnici a čeká, zda prezident vyhoví žádosti o milost, aby se nemusel vrátit do vězení. To už ale Františku Kolaříkovi nepomůže.

Začátkem devadesátých let se zdálo, že Františka Kolaříka čeká slibná podnikatelská kariéra v oboru výroby alkoholu. Jenže jeho životní cesty se srazily s Vladislavem Jaroškem. Mužem, o němž kdysi Miloš Zeman řekl, že dělá „tu nejlepší slivovici“; podnikatelem, jenž hostil politiky a celebrity. Později byl odsouzen, nyní je v nemocnici a čeká, zda prezident vyhoví žádosti o milost, aby se nemusel vrátit do vězení. To už ale Františku Kolaříkovi nepomůže.

Bylo září 2012. Propukla metanolová aféra, desítky lidí zemřely na otravu metylakoholem. Ve stejné době se rozjížděla hlavní fáze kampaně před historicky první přímou volbou prezidenta. Kandidát Miloš Zeman tehdy prohlásil, že on sám se pančovaného alkoholu nebojí, protože mu „slivovici vozí kamarádi“. 

Pamětníci vzpomínají na velkou lednici v Zemanově volebním štábu na pražském Pohořelci. Vedle PET lahví s moravským vínem v ní ležely skleněné lahve se slivovicí, také bez etikety.

Hlavním dodavatelem tohoto „domácího pití“ byl Vladislav Jarošek z Mutěnic. Majitel známého vinařství a výrobce lihových nápojů z jižní Moravy. Byl to Zemanův přítel a v Mutěnicích také zakladatel jedné z nejsilnějších organizací Zemanovy strany SPOZ.

Za kampaně začínal den štamprlí od Jaroška a stejně tak i končil. Po vítězných volbách však už pouhá důvěra v kamarády lihovarníky nestačila: bezpečnostní experti doporučili, aby se na Hrad pořídil takzvaný Ramanův spektrometr, přístroj, který dokáže odhalit jed i v uzavřené lahvi. A zanedlouho lékaři doporučili prezidentovi, aby kvůli zdravotním obtížím svou spotřebu destilátů výrazně omezil. 

Výrazně se ovšem omezilo i Zemanovo přátelství s Jaroškem, nikoli z důvodů zdravotních, ale politicko-bezpečnostních. Jarošek byl totiž odsouzen za daňový podvod. Brněnský krajský soud ho poslal za mříže už v roce 2010, ale právě v listopadu 2012, krátce před Zemanovým zvolením, mu vrchní soud potvrdil šestiletý trest odnětí svobody. Jarošek podle soudu neodvedl státu 70 milionů korun z prodeje lihu.

Podle soudního verdiktu vyrobila Jaroškova firma v roce 2003 téměř 500 tisíc litrů denaturovaného lihu. „Denaturační proces však nebyl úplný, společnost líh dostatečně neznehodnotila. Takže z něj měla zaplatit spotřební daň. Podnikatel však líh do základu daně nezahrnul,“ uvedla soudkyně Halina Černá. Jarošek u soudu tvrdil, že z lihu dál vyráběl nemrznoucí směs Nemrazol. Jenže to předvolaní svědci nepotvrdili.

Zeman skutečně s Jaroškem zpřetrhal vazby. Ale lihař stále doufal v nějakou pomoc. A když se jí nedočkal, začal oddalovat nástup trestu.

Do vězení měl nastoupit 9. ledna 2013, ale na konci ledna požádal o odklad ze zdravotních důvodů. Soud mu v dubnu 2013 na tři měsíce vyhověl a určil nástup trestu na srpen. Jenže Jarošek pak zmizel.

Miloš Zeman byl od března 2013 prezidentem a Jarošek stále doufal v zázrak. Ale ten nepřišel. 

V říjnu 2013 vyhlásili policisté po Jaroškovi celostátní pátrání. Nakonec se ozvali kolegové ze Slovenska, že ho našli. Skrýval se u přátel. Odtud byl v březnu 2014 vydán a eskortován do vězení.

Tam však Jarošek pobyl jen 14 měsíců. Začal si totiž stěžovat na zdraví. Soud mu vyhověl a přerušil trest kvůli „vážným zdravotním problémům“. Do vězení se měl vrátit v červenu 2016, ale místo toho skončil v nemocnici v Olomouci. Údajně trpí kardiomyopatií, což je onemocnění srdečního svalu: takového pacienta podle lékařů ohrožují časté srdeční arytmie, které mohou vést až k náhlému úmrtí. Jarošek podstoupil operaci a dostal další půlroční odklad.

 

Pane prezidente, milost…

Jaroškův letitý kamarád a známý sexuolog a gynekolog Radim Uzel mezitím požádal prezidenta republiky, aby mu udělil milost. „Jsem velmi podrobně seznámen se zdravotním stavem pana Jaroška. A se vší vážností musím říct, že on je prakticky opravdu člověk před smrtí. To je genetická nemoc, na kterou zemřel už jeho mladší bratr. Má vrozenou méněcennost levé srdeční komory. Moc života mu nezbývá. Podle mne je i adeptem na transplantaci srdce,“ řekl magazínu Reportér Uzel.

Jeho dědeček zapustil kořeny právě v Mutěnicích, kde působil jako vesnický lékař. Proto má Uzel k Jaroškovi tak blízko. Uzel je ovšem také přítelem Miloše Zemana a též příznivcem Zemanovy strany SPOZ, za kterou v roce 2012 neúspěšně kandidoval do Senátu. Ale Uzel odmítá, že by to dělal jen z čirého kamarádství. „Trestná činnost se páchat nesmí. Jarošek byl pravomocně odsouzen. Ano, to je hotovo, srazíme kufry, nedá se nic dělat. Ale pozor, zdraví je druhá věc. Mám takový dojem, že pokud by někdo zasluhoval milost prezidenta, tak je to právě on. Protože tady jde o život. Kamarád nekamarád,“ uvedl Uzel.

Zatím prý od prezidenta reakci na svou žádost nemá. „Ale jsem hluboce přesvědčen o tom, že pokračování ve výkonu trestu znamená pro pana Jaroška prakticky trest smrti,“ dodal Uzel.

Jarošek má teď tři možnosti. Buď se mu do půl roku podaří přesvědčit soud, že je smrtelně nemocný. Soud by pak mohl rozhodnout, že od zbytku trestu upustí. Nebo si Jarošek odsedí celý trest, anebo dostane milost. „Objektivně vzato, pan Jarošek zdravý asi nebude, když musel na operaci,“ řekl Reportéru jeho advokát Petr Poledník. „Ale to teď musí vyhodnotit lékaři a pak soud. To není v jeho ani v našich rukách,“ doplnil.

Sám Jarošek osobní setkání odmítl, ale odpověděl alespoň pár otázek po telefonu. Na aktuálních fotografiích je vidět, že výrazně zhubnul.„V nemocnici mi dělali ablaci (jde o zničení abnormální tkáně v srdci – pozn. red.), ale moc to nepomohlo. Dostal jsem tam 62 heparinů. Celkem jsem zhubl už 75 kilo,“ řekl Jarošek. A uvedl, že ve vězení by nevydržel.  „Respektuji rozsudek soudu, ale zdravotní stav je něco jiného. Problémy se srdcem nejsou chřipka. To se jen tak nespraví. Jediná možnost je výměna srdce. Jsem v širším výběru na transplantaci,“ dodal.

Své vztahy se Zemanem přitom charakterizoval jako přátelské. „Mám s panem prezidentem vztahy pořád stejné. Vzájemně se respektujeme. Já byl vždy na tu tekutou část života, on je na tu politickou,“ vysvětlil.

Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček sdělil, že prezident se  vyjadřovat nebude. „Žádosti o milost jdou nejprve cestou ministerstva spravedlnosti. Kritéria pro udělení milosti jsou jasně stanovena. V každém případě není důvod hodnotit osud zmíněného (podnikatele Jaroška). Za svůj osud si každý zodpovídá sám,“ řekl Ovčáček.

 

Jako Forrest Gump

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o nešťastný závěr kariéry jednoho podnikatele, který byl v podstatě náhodou častým hostitelem Miloše Zemana. A proto je teď na něj upřena větší pozornost. Ale je to skutečně tak? Je to jen náhoda a jedno lidské klopýtnutí, které se teď obrací i proti prezidentovi?

Detailní pohled na případ však ukazuje něco jiného. Jarošek byl problémový podnikatel celá léta. Jen se o tom příliš nemluvilo. Odběrateli jeho vína a slivovic byli významní podnikatelé, herci, zpěváci i politici. Nebo také vysoce postavení policisté. A v žádném případě nešlo jen o nějaké lokální postavy z jižní Moravy. Jarošek se znal s kdekým. Kromě Zemana a politiků SPOZ hostil třeba i špičky policejního prezidia. Nechal vyrobit speciální slivovici pro Michaila Gorbačova nebo také pálenky s názvy Uzlovice či Zemanovka a též Božskou slivovici, kterou přijel pokřtít Karel Gott.

Uznávaný spisovatel Arnošt Lustig se podílel na napsání encyklopedie Božská slivovice, která byla inspirována „dílem“ Jaroškových sklepů. Etikety a propagační materiály mu navrhoval tvůrce českých bankovek, grafik Oldřich Kulhánek. A skleněné lahve pro vybrané druhy pálenek mu zhotovil světoznámý výtvarník a designér Bořek Šípek.

Jarošek je vyučený malíř pokojů, a když se v devadesátých letech dostal k vinařskému byznysu a k věhlasu svých mutěnických sklepů, střetl se s nejedním podnikatelem z jižní Moravy. Tím nejvíce postiženým je František Kolařík, někdejší nájemce pálenice ve Velké nad Veličkou a později ředitel Fruty Lednice. Jeho příběh je výmluvný. Kolařík nikdy neměl mocné přátele. Na rozdíl od Jaroška. 

František Kolařík se narodil v únoru 1946. Dnes už je v důchodu a žije téměř jako bezdomovec. Přebývá v jedné místnosti, kterou mu dal k dispozici ve svém domě jeden z doktorů, u něhož se Kolařík léčil.

Když mi vypráví svůj životní příběh, nemohu se ubránit dojmu, že sedím na lavičce s jakýmsi českým Forrestem Gumpem. I Kolařík utíkal skoro celý život, jako by ho někdo honil. I on měl skvělý nápad investovat do „jakési firmy přes ovoce“, protože – „mít vystaráno s penězi, to je o starost míň“. A i on během svého úprku před problémy a před Vladislavem Jaroškem potkal na své cestě různé známé tváře: premiéra, ministry, úředníky, policejní šéfy a poslance. A i u Kolaříka platilo, co filmovému hrdinovi Forrestu Gumpovi říkala jeho máma: „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, který kousek si vytáhneš.“

 

Privatizace pálenice

Kolařík pracoval od roku 1984 ve Státním statku Veselí nad Moravou. A krátce po revoluci chtěl zkusit štěstí a podílet se na privatizaci nepatrné části tohoto obrovského zemědělsko-ovocnářského molochu.

Státní statek Veselí nad Moravou byl zdaleka největší podnik na Hodonínsku, jehož majetek se rozprostíral po celé jižní Moravě. Neměl jen vinohrady a výrobu vína, ale i řadu potravinářských a živočišných závodů. Statek těžil například i štěrk. Během privatizace se pak rozprodávaly farmy, dostihová stáj, drůbežárna, sady broskvoní, objekt ovčína, stavební závod, dřevovýroba, bytové jednotky, chaty a mnoho dalších pozemků a nemovitostí.

Kolařík byl expert na lisování a pálení ovoce. Na statku pracoval v provozovně se socialistickým názvem: „Přidružená výroba Velká nad Veličkou“. Vyráběly se tu ovocné destiláty, převážně z meruněk a švestek. Ale taky vinné destiláty nebo různé druhy sukusů, což byly sirupy do šťáv. Závod zpracovával ročně 300 vagonů jablek na ovocné šťávy. A už za socialismu tam jezdili nejrůznější papaláši té doby. Pro vzorky pálenek.

Kolařík se rozhodl, že se pokusí závod „přidružené výroby“ Velká nad Veličkou privatizovat. 16. června 1992 dostali úředníci ministerstva zemědělství privatizační projekt, za nímž stál Kolařík. Oficiálně ho podal jeho kolega Vladimír Dančo. Ale protože to byl Slovák a krátce nato se rozpadla československá federace, připojil se k privatizačnímu projektu dodatek, že jediným autorem projektu je už jen František Kolařík.

Toho se záhy chytil konkurent, jistý Josef Popelka z Hodonína, který o atraktivní závod začal usilovat také. V roce 1993 se obrátil na ministerstvo zemědělství. A v dopise, jehož dikce a obsah odráží postkomunistickou dobu, je upozornil na „závadné záležitosti“.

„Není nezajímavé se podívat na osobu pana Danča. Pokud je mi známo, tak pan Dančo má trvalý pobyt na Slovensku, což je v rozporu s privatizačními pravidly,“ napsal Popelka. A nahlásil, že „rodina pana Danča dluží 25 tisíc za zboží zemědělského družstva Lipov“ s tím, že u tohoto obchodu asistoval i pan Kolařík. 

Popelka proto zpochybnil privatizaci závodu Velká nad Veličkou. „Z mé strany  existuje oprávněná domněnka, že společná činnost obou pánů (Danča a Kolaříka) měla a má spekulativní charakter. Zpochybňuji tedy jejich privatizační projekt a jako vážný zájemce bych chtěl ve spolupráci s vaším odborem vypracovat privatizační projekt, který by respektoval nové podmínky a zájem vašeho odboru,“ napsal Popelka 30. dubna 1993 ministerstvu zemědělství. Resort se tím nejdříve nechtěl zabývat a Popelkův návrh odmítl.

Kolařík tehdy ještě netušil, kdo za konkurentem Popelkou stojí. A nevěda, do čeho se řítí, vzal si úvěr v bance a začal skupovat restituční nároky původních majitelů některých pozemků, na nichž byly vinice a část pálenkové výroby. Taky odkoupil pět zastavěných parcel, na kterých byl zčásti vybudován areál závodu Velká nad Veličkou. Poté uzavřel nájemní smlouvy s více než 500 vlastníky dalších pozemků a příslušných nemovitostí.

Čtrnáctého června 1993 obdržel Kolařík telegram z ministerstva, aby se dostavil na pohovor k privatizaci státního statku. Kolařík si vzal oblek a kravatu a na komisi přednesl, co by chtěl s podniky dělat a jak by je zpočátku financoval z přislíbeného úvěru u Agrobanky.

Nakonec uspěl a soutěž vyhrál. A aby se státní statek zbavil i méně atraktivních podniků – přidali mu později ještě menší provoz v nedalekém Tasově, což bylo typické zemědělské družstvo s vepřínem. V červenci 1993 se tak stal nájemcem závodu s tím, že pokud postupem doby zaplatí v několika splátkách dohodnutou sumu, stane se jeho majitelem. 

 

Zatoulaný dopis

Vedení státního statku ale začalo dělat obstrukce a nemělo se k řádnému předání majetku. Kolařík byl přesvědčen, že to bylo proto, aby nevyšly na povrch informace o faktickém stavu hospodaření státního statku. Vedení dokonce dlouho nechtělo Kolaříka do zprivatizovaných závodů vůbec pustit, přestože měl v ruce úřední listiny, že je právoplatným nájemcem. Závody převzal Kolařík až 25. října 1993, ale vedení statku s ním nesepsalo předávací protokoly s příslušnou inventurou majetku.

Obstrukce ale nahrávaly i jeho konkurentům, kteří se stále nevzdávali. Ještě v té době, tedy v říjnu 1993, napsal konkurent Popelka tehdejšímu ministru zemědělství Josefu Luxovi. A opět si stěžoval na Kolaříka. „Žádám vás tímto, abyste se zasadil o narovnání a vysvětlení celé záležitosti a o uvedení do náležitého právního vztahu. Trvám na svém záměru a požaduji, aby mně bylo umožněno se řádně zúčastnit výběrového řízení,“ uvedl Popelka. A ihned poté napsal také Luxovu podřízenému, řediteli územního odboru v Hodoníně Františku Jedovnickému. „Nabízím výhodnější podmínky. Měli byste to brát v úvahu, protože stát získá z dané smlouvy, která bude se mnou uzavřena, lepší finanční efekt,“ zdůraznil Popelka.

Úředník Jedovnický to vyhodnotil jako konkurenční boj. A nadřízeným napsal, že „jde spíše o kompenzaci promarněných termínů, které byly stanoveny k předložení privatizačních projektů“. „Doporučuji, aby meziresortní komise akceptovala své původní stanovisko,“ uvedl koncem roku 1993 Jedovnický. Což znamenalo, že se mají podniky prodat Kolaříkovi.

Objekt pálenice ve Velké nad Veličkou měl největší cenu. Kdo ji získá, bude mít nejlepší výchozí pozici pro rozvoj celého byznysu s pálením slivovic. „Jedná se o nově vybudované středisko, které by mělo být ze všech závodů ze státního statku tím nejlukrativnějším,“ stálo v dobovém dokumentu, který popisoval privatizované závody.

Společná komise ministerstev zemědělství a privatizace nakonec koncem roku 1993 překvapivě rozhodla, že pálenice Velká (jak se jí pak začalo zkráceně říkat) bude prodána v dražbě. „Původní rozhodnutí společné komise bylo privatizovat závod formou přímého prodeje ve prospěch Františka Kolaříka. Ale na základě požadavku ministerstva privatizace bylo nutno toto stanovisko změnit, a to na formu dražby,“ napsal resort zemědělství.

Kontrola, která byla později v resortu nařízena, dospěla k závěru, že za změnou formy privatizace stály konkurenční boje. „K prodeji Kolaříkovi nedošlo, protože resort dal na negativní informace, které o Kolaříkovi šířila konkurence prostřednictvím Popelkových dopisů nebo policejním šetřením,“ uvedla pozdější ministerská kontrola.

Neuvěřitelné a zároveň podezřelé bylo, že Kolařík se o změně způsobu privatizace dlouhou dobu vůbec nedozvěděl. Prý vinou úředního šimla.

„Byla to chyba, která byla napravena až v roce 1995,“ uvedl kontrolní odbor ministerstva zemědělství. Ministerstvo privatizace totiž poslalo vyrozumění o důležité změně na adresu původního předkladatele projektu Vladimíra Danča do Strážnice, kde ale Dančo už léta nebydlel. Navíc nebyl už dávno ani privatizátorem. „O této chybě se Kolařík nedozvěděl, a proto stále vystupoval jako autor akceptovaného privatizačního projektu,“ uvedla ministerská kontrola. Kolařík je dodnes přesvědčen, že to nebyla náhoda, nýbrž řízená snaha, jak ho odstřihnout od informací.

 

Jarošek v zákulisí

Na Kolaříka se zaměřila policie. V roce 1994 šetřila místní hospodářská kriminálka podezření, že „Kolařík dělá podvody s pozemky a s restitučními nároky“. Ředitel okresní policie v Hodoníně František Štěpánek poslal v září 1994  ministerstvu zemědělství dopis. „Byly zjištěny skutečnosti, které nasvědčují tomu, že některé subjekty se dopouštějí podvodů při privatizaci, mezi nimi i František Kolařík,“ tvrdil policejní šéf.

„Pak už to se mnou šlo jenom z kopce. Objevili se u mne policisté a říkali, že mne zavřou, až zčernám,“ vzpomíná Kolařík. „A začali do mě vrtat,“ dodal.

V dalším dopise, který napsal šéf hospodářské kriminálky v Hodoníně Zdeněk Černíček, pak byly další detaily. „U Kolaříka je dále zjištěno, že dluží za pronájem objektů značné finanční částky a některé smlouvy osob, které mu postupují majetkové podíly, jsou antedatovány. Vzhledem k tomu, že je zde důvodné podezření ze spáchání trestného činu podvodu při uplatnění restitučních nároků, žádám vás o provedení kontrolního šetření jednotlivých privatizačních projektů ve Státním statku Veselí nad Moravou,“ stálo v žádosti policie z roku 1994.

Pozemkový fond to prověřil a dluhy nenašel. Proto v lednu 1995 odepsal hodonínské policii, že Kolařík fondu žádné peníze za pronájem pozemků nedluží. „Pan Kolařík má všechny splátky uhrazeny,“ uvedl za Pozemkový fond František Osička.

Nicméně Kolařík i státní úředníci, kteří rozhodovali o privatizaci, byli kvůli tomu pod velkým tlakem. V únoru 1995 nakonec ministerstvo zemědělství s definitivní platností potvrdilo, že pálenice Velká půjde „s ohledem na šířící se informace o podvodech s restitučními nároky“ raději do dražby.

Teprve v té době Kolařík pochopil, že neustálý stěžovatel Popelka je jen prodloužená ruka mocnějšího muže v zákulisí – Vladislava Jaroška, který celou dobu tahal za nitky. Právě Jarošek měl silné vazby na hospodářskou kriminálku v Hodoníně.

Pozemkový fond, který byl dražbou pověřen, nakonec 22. července 1997 vybral jako vítěze na odkup pálenice Velká podnikatele Vladislava Jaroška. A cena? Jen za 863 000 korun. Druhý v pořadí skončil jistý Svatopluk Tureček, který byl v dražbě jen do počtu. U něho byla v zápisu poznámka, že nabídl 0 korun.

„Takže nakonec dostal pálenici Jarošek za pár šprdlíků,“ povzdechl si Kolařík. Jarošek naopak tvrdí, že šlo o náhodu. „O té dražbě jsem se dozvěděl z novin. Tak jsem tam došel. Vždyť tam mohl přijít i pan Kolařík. Ale nakonec jsem tam byl sám. Tak jsem se s nikým ani nemusel přetahovat. A koupil to,“ uvedl Jarošek.

Kolařík ovšem zdůrazňuje, že o dražbě vůbec nevěděl. A podiv vyjádřila i státní zástupkyně, která později po mnoha letech případ zkoumala. „Pálenice byla prodána takto nevýhodně i přesto, že původní Kolaříkův projekt počítal s úhradou 62 milionů korun do státního rozpočtu. Ze závěrů kontroly resortu zemědělství navíc vyplynul jednoznačný závěr, že šlo o zcela nestandardní postup pracovníků státního statku i ministerstev zemědělství a privatizace. Jejich jednání vedlo fakticky k poškození zájmů pana Kolaříka,“ uvedla státní zástupkyně Štěpánka Růžičková. 

V srpnu 1997 pak Jarošek už oficiálně bez zastíracích manévrů pověřil Popelku jednáním na úřadech. „Zmocňuji tímto Josefa Popelku, aby mne zastupoval ve věci privatizace zpracovny ovoce Velká nad Veličkou,“ uvedl Jarošek.

S podnikem získal Jarošek také úplně novou destilační kolonu na výrobu surového lihu. Což Jaroškovi zapadalo do karet, protože ve svých nedalekých Mutěnicích získal rafinační kolonu, která zjemňovala líh pro potravinářské účely.

A jako bonus navíc si přišel Jarošek k obrovským zásobám vinného lihu. „Státní statek totiž nashromáždil těsně před privatizací velké zásoby vinného lihu. Bylo jich tam za 26 milionů korun,“ uvedl Kolařík. Nový majitel ovšem zpochybňoval, že by převzal takové množství lihu. A když se o to začal zajímat finanční úřad, nahlásil Jarošek nehodu, při níž líh vytekl údajně technickým nedopatřením do kanalizace. „K této mimořádné události nebyla přizvána policie, aby se vše řádně vyšetřilo. Jen odešla na místní policii zpráva, že byl vadný ventil a díky tomu vyteklo obrovské množství lihu,“ uvedl Kolařík.

Policie se ovšem zabývala jinou věcí. V září 1998 obvinila hospodářská kriminálka Kolaříka z podvodu. „Pokusu o podvod jste se dopustil tím, že jste chtěl získat v průběhu roku 1994 pro sebe v restituci neoprávněně majetek, a to v hodnotě přes tři miliony korun,“ stálo v obvinění. „A za druhé jste získal neoprávněně a na základě vámi mylně uvedených údajů v roce 1994 státní dotace ve výši deset milionů korun, které jste dosud nevrátil.“ Původně byl Kolařík obviněn ze zpronevěry, pak z podvodu, v průběhu řízení byl nakonec trestný čin překvalifikován na krácení daní.

Pod sdělením obvinění byl podepsán vyšetřovatel JUDr. Vojtěch Kryštof. Jméno hodonínského policisty je důležitým detailem, který vrhá na případ jiné světlo. Vyšetřovatel Kryštof totiž měl k Jaroškovi příbuzenské vazby. Jaroškova sestra Marie byla provdaná za Františka Kryštofa, což byl bratranec policisty Vojtěcha Kryštofa. Celá rodina Kryštofů bydlela v Dubňanech, jen pět kilometrů od Mutěnic. Pro Jaroška byla práce policie na Kolaříkovi důležitá. Zklikvidovali mu tím hlavního konkurenta.

Jarošek dnes tvrdí, že policii ke zlikvidování konkurence nepoužíval. 

Vojtěch Kryštof příbuzenský vztah s Jaroškem v rozhovoru s Reportérem potvrdil. Stejně jako to, že na Kolaříkovi jako policista kdysi pracoval. Kryštof je nyní v důchodu a na podrobnosti si po tak dlouhé době pochopitelně nepamatuje. Ale řekl, že Kolařík musel dělat „svinstvo“.

Jiného názoru byla již citovaná krajská státní zástupkyně z Brna, která v roce 2002 trestní kauzu Kolaříka posuzovala. 4. září 2002 celý případ zastavila. „Uvedená jednání nejsou trestným činem. Nejsou důkazy, že by obviněný Kolařík jakkoli podváděl,“ uvedla v usnesení žalobkyně Štěpánka Růžičková.

Podle Kolaříka tehdy šel Jarošek „přes mrtvoly“, protože se cítil neohrožený. „Celé té skupině kolem Jaroška hodně pomohlo, že se stal v Zemanově vládě ministrem zemědělství Jan Fencl z Hodonínska. Ihned poté se Jarošek seznámil se Zemanem,“ řekl Kolařík.

První veřejná zmínka o vztahu Zemana s Jaroškem pochází z února 2000. Deník Blesk tehdy referoval o cestě premiéra Zemana na Moravu a napsal: „Od náročného programu na Ostravsku si premiér Miloš Zeman odpočal v restauraci Nová radnice. Přítomné přivítal slovy: ´Dříve se povinně pila vodka, teď se hojně doporučuje whisky. Já všem lidem u nás mohu vzkázat, ať si dají slivovici.´ V doprovodu svých věrných strávil Zeman pěknou chvíli. Do ouška mu zpívali muzikanti cimbálové kapely. Majitel likérky z Mutěnic Vladislav Jarošek pak věnoval premiérovi láhev slivovice.“

Jarošek sám nyní uvádí, že se Zemanem se zná ještě déle  – už 25 let. „Seznámili jsme se krátce po revoluci na nějaké akci. Ale naše přátelství jsem nikdy nezneužil,“ řekl.

 

Únos syna

Kolařík se snažil bránit a upozorňovat úřady na nezákonnosti. V roce 1998 podal trestní oznámení, v němž popsal podvody při privatizaci. Upozornil na směšně nízkou sumu za prodej pálenice Velká a zopakoval, že někdo zpronevěřil statisíce litrů vinného lihu.

Šéf hospodářské kriminálky Zdeněk Černíček zase na oplátku zažaloval Kolaříka u civilního soudu. Chtěl, aby Kolařík odvolal svá tvrzení z podání vysvětlení, v němž Kolařík uvedl, že „Černíček kryje na policii lihovou mafii, má prsty i v podvodech s lehkými topnými oleji a že ovlivňoval průběh privatizace státního statku“. Černíček také požadoval, aby se mu Kolařík omluvil a tuto omluvu poslal vedení policie v Hodoníně.

„Smekám před soudkyní Krajského soud v Brně paní Jiřinou Benešovou. Soudní jednání začalo v roce 1998 a skončilo až v roce 2006. Soudkyně všechny návrhy Černíčka zamítla,“ uvedl Kolařík.

Kolařík u soudu tvrdil, že trestní oznámení podával na policii v dobré víře, aby byla konečně celá kauza vyřešena. A dodal, že mu to radil i tehdejší místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux. „Jenže ten pak v roce 1999 zemřel na rakovinu a já ztratil podporu,“ vzpomíná Kolařík. V zoufalosti se obrátil na ministra vnitra Václava Grulicha a ministra bez portfeje Jaroslava Baštu. „Věřil jsem Zemanově akci Čisté ruce. Jenže v roce 2000 mě informovali, že podklady předali z Úřadu vlády státnímu zastupitelství v Brně. A tam to taky skončilo. Nic se nestalo. Navíc na ministerstvech i na státním zastupitelství se záhadně ztratila část originálních dokumentů, které jsem jim poskytl,“ uvedl Kolařík.

Za další dva roky napsal ministru spravedlnosti Pavlu Rychetskému, jemuž všechny okolnosti případu do detailů popsal. Ani poté se nic nestalo.

Kolařík aspoň žádal, aby příslušné úřady provedly důkladnou kontrolu privatizace Státního statku Veselí nad Moravou. A v té chvíli přišel konečně po letech záblesk malého štěstí. „Stala se jedna dobrá věc. Přijal mě tehdejší šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník. Vyslechl si mě. Byl to jeden z mála, který mi chtěl evidentně pomoct. Tak navrhl hloubkovou kontrolu na ministerstvu zemědělství. Ale aby byla účinná, zařídil to tak, že to bude dělat přímo kontrolní odbor resortu zemědělství,“ uvedl Kolařík.

„Za celou tu dobu jsem utrpěl nedozírné škody. Investoval jsem do majetku, o který jsem posléze přišel. Byl jsem vyblokován z privatizace, přitom jsem platil nájem. Cestovné, právníci, soudy – tohle všechno mě dovedlo na mizinu. Jsem stále pod tlakem. Odneslo to mé zdraví a rodina,“ uvedl Kolařík v červnu 2000 do stížnosti, kterou posílal na ministerstvo zemědělství.

Poté mu nějaké komando gaunerů uneslo dospělého syna Františka. 15. listopadu 2001 ho přepadli tři muži s baseballovou pálkou a násilím nacpali do auta. Pak ho odvezli pár kilometrů za vesnici a vyhrožovali likvidací celé rodiny. Chtěli po něm 100 tisíc korun.

Syn František Kolařík jim to slíbil. Únosci ho odvezli zpět a převzali si od něj prvních třicet tisíc korun. Pro zbytek si měli přijet další týden.

Kolařík starší to však oznámil protimafiánskému útvaru v Praze. Ti za pár dní zatkli tři recidivisty, o nichž se vědělo, že jsou napojeni na jihomoravské podnikatelské špičky. Jenže jakmile je pražská policie předala hodonínské kriminálce, vše skončilo. Únosci byli propuštěni na svobodu a Kolaříkovi pak nepokrytě vyhrožovali, že pokud proti nim bude jeho syn svědčit, tak ho odrovnají.

Naštěstí se krátce poté dopustili loupežného přepadení v jiném okrese, a to už konečně putovali za mříže. Kolaříkův syn však proti nim svědčit nechtěl. Měl strach o život.

 

Měl jste pravdu

V roce 2002 uzavřela případ po dvou letech kontrola ministerstva zemědělství a dala v plném rozsahu za pravdu Kolaříkovi. Jejich závěr zněl, že konkurence spolu se státními úředníky připravili Kolaříka o majetek. Když si četl jejich zprávu, cítil zadostiučinění. Ale to bylo asi tak všechno.

Systém „mlel“ Kolaříka dále.

V roce 1998 se nakonec zúčastnil alespoň dražby na již zmíněný závod Tasov, kterou vyhrál. Za tuto firmu zaplatil dva miliony korun. Jenže poté přišli úředníci s tím, že musí převzít i část dluhu po bývalém Státním statku Veselí nad Moravou. Ten si totiž vzal v roce 1992 šedesátimilionový úvěr u Komerční banky. A každý, kdo pak vydražil část jeho majetku, měl převzít i část tohoto dluhu. Kolařík to odmítal. A pohledávku nikdy neodsouhlasil.

Na jeho firmu Radošov vyhlásil soud v dubnu 2002 konkurz. Kolařík marně argumentoval, že „se stal obětí mafie“ a že žádné dluhy nepřevzal. V konkurzu přesto figuroval jako dlužník 9,4 milionu korun.

Kontrolní odbor resortu zemědělství ve své závěrečné zprávě jasně uvedl, že o úvěru u Komerční banky rozhodl bývalý ředitel státního statku a že ho měl statek splatit do dubna 1993. „Úvěr poškodil ve svém důsledku především budoucí nabyvatele majetku, kterým bylo rozúčtováno celkové úvěrové zatížení,“ uvedli kontroloři.

Kolařík tehdy ještě konkurz odrazil. Ale deset let poté, v roce 2012, už ne. Na jeho firmu Radošov podala návrh na insolvenci firma Frenn Trading se sídlem v Holandsku. Z Komerční banky se totiž pohledávka dostala do Konsolidační banky. Ta ji prodala v jednom balíku se stovkami dalších pohledávek firmě EC Group, za níž stojí lidé z okruhu miliardáře Pavla Tykače. Část pohledávek byla následně převedena právě na firmu Frenn Trading. A ta pochopitelně chtěla dostat z pohledávek kapitál. 

Frenn Trading v insolvenčním řízení uvedl, že Kolaříkův Radošov jí dluží už 22,5 milionu. Jistina byla 4,7 milionu. Ale úroky a sankce už dosáhly 17,8 milionu.

Insolvence firmy Radošov začala v roce 2013. Celkem se přihlásilo do insolvenčního řízení sedm subjektů s celkovou sumou 32 milionů korun. Kromě finančního úřadu, VZP či České správy sociálního zabezpečení je mezi přihlášenými věřiteli i firma Navos z Kroměříže s částkou 1,3 milionu korun. Což je bývalý podnik Zemědělské zásobování a nákup (ZZN) v Přerově, který nyní vlastní Agrofert, firma ministra Andreje Babiše. Tato pohledávka vznikla v roce 2002. ZZN údajně dodal firmě Radošov osiva a zajistil „ošetření porostů“.

„To jste mě zaskočil. Já vůbec nevím, že by moje firma dlužila peníze podniku ZZN nebo nějakému Navosu. To slyším poprvé,“ řekl Kolařík.

Účast miliardářů v tomto případě je jen vedlejší a druhotnou záležitostí. Jen to ukazuje na provázanost dějů, které se celým příběhem táhnou od devadesátých let.  

Insolvenční správkyně nyní zmapovala majetek Kolaříka a dospěla k závěru, že je nicotný. Z pár objektů, které mu zůstaly, jsou dnes ruiny.

„Jeho nemovitosti v Hroznové Lhotě jsou bezcenné. Jedná se o bývalý vepřín, který je v dezolátním stavu, navíc na cizích pozemcích. Nemovitosti na území obce Tasov znalec ohodnotil na 300 tisíc. Přičemž určitou hodnotu má jen vodojem, který je používán jako základna pro antény mobilního operátora. Firma Radošov už 10 let nepodniká. Kolařík nemá žádný movitý majetek, účty, nic. Další využití dlužníkova podniku není možné,“ uvedla insolvenční správkyně Věra Zezulková.

Kolařík stále jakžtakž bojuje. Ale přišel o rodinu, žena se s ním rozvedla a žije sám bez nejbližších. Je v důchodu, nemá peníze, bydlí jen v jedné místnosti.

Vladislav Jarošek mu dal o sobě vědět ještě dvakrát. V listopadu 2002 se domáhal u soudu, aby mu Kolařík vydal movité věci, které prý v pálenici Velká chyběly. Soud proto poslal ke Kolaříkovi exekutory, kteří mu zabrali fekální auto V3S, tři traktory, osobní vůz Favorit, obytnou maringotku, mulčovač trávy a rozmetadlo hnojiv.

A úplná tečka přišla, když Kolaříkova žena Anna dostala v roce 2007 od Jaroška dopis, aby mu prodala čtyři pozemky, které ještě před rozvodem získala od manžela a uchránila je tak před exekucemi. „Tímto vás žádáme o stanovení podmínek, za kterých jste ochotni nám tyto pozemky, které jsou v areálu našeho výrobního závodu, odprodat,“ napsal v září 2007 Jarošek. Kolaříková mu je neprodala.

 

Slivovice na předpis

Jarošek ještě nějaký čas válcoval, co mu přišlo do cesty. A i když po něm šla policie kvůli daňovým únikům, stále se prezentoval jako vlivný přítel Miloše Zemana. 19. května 2011 se v Mutěnicích konala velká sláva. Miloš Zeman přijel do areálu Sklepy Jarošek a posvětil tam založení místní a nejpočetnější organizace strany SPOZ. „Sešli jsme se tu u příležitosti založení buňky SPOZ v Mutěnicích,“ řekl Jarošek a u přípitku žertoval: „Chtěli bychom, aby naše mutěnická slivovice byla zařazena mezi léky a aby se dávala lidem na předpis, a to bez doplatku“.

V roce 2012 mutěnickou buňku SPOZ raději rozpustili a s Jaroškem se na veřejnosti straničtí lídři už neukazovali. Tehdejší šéf strany Vratislav Mynář tvrdil, že o soudu a trestní kauze Jaroška v době, kdy buňku v Mutěnicích zakládali, vůbec nevěděl.

Podle soudce Vrchního soudu v Olomouci Petra Angyalossyho šlo o v Jaroškově případu o jasný podvod. „Denaturace lihu byla fiktivní. Jarošek uváděl, že denaturoval v jeden den 300 tisíc litrů lihu. Ale v té jeho provozovně se dá denaturovat maximálně 40 tisíc litrů za den,“ řekl soudce. A zpochybnil i Jaroškovo tvrzení, že z denaturovaného lihu vyrobil údajně 470 tisíc kusů nemrznoucí směsi. „Tyto směsi měl prodávat firmám, které zčásti vlastnil. Navíc na to neexistují doklady,“ uvedl Angyalossy. Co mohl Jarošek udělat s lihem, který evidentně neznehodnotil? „Nelze přehlédnout, že Jarošek má i likérku…,“ naznačil soudce. 

Zeman si Jaroškovu slivovici pochvaloval. „Je vynikající,“ řekl. A do knihy hostů pak vysekl poklonu: „Panu Jaroškovi, který dělá nejlepší slivovici na světě.“

 

Epilog

Při návštěvě ve sklepích u Vladislava Jaroška v roce 2011 si dal Miloš Zeman několik sklenek vína, okoštoval slivovici, pohladil po vlasech před televizními kamerami předsedu strany Vratislava Mynáře a pochválil ho jako svého skvělého nástupce. Pak si zazpíval s nejznámějším zpěvákem lidových písní Jožkou Černým píseň Pri trenčianskej bráně a pokřtil slivovici s názvem Zemanovka. „Bože nám pomáhaj… Aby nezhynula ta moravská krajina,“ zpíval tehdy Zeman.

A když pak večer odjížděl, prohlásil se zdviženou pěstí: „Smrt tunelářům.“

Jak by řekl Forrest Gump: „A to je asi tak všechno...“

 

Příbuzní se slétají
Lihovar Velká nad Veličkou, který vybudoval už koncem devatenáctého století hrabě Antonín Magnis, nakonec zkrachoval. „Po vzniku mé trestní kauzy lihovar zanikl. Podniku odebrali status celního skladu a tím to šlo do kopru,“ vysvětlil Jarošek. Další významný podnik, který Jarošek zprivatizoval, byl závod Fruiko Prušánky, který vyráběl ovocné nápoje. „Ve Velké nad Veličkou je teď jen tráva. Fruiko Prušánky sebral exekutor. A jediné, co mi zůstalo, jsou sklepy v Mutěnicích. A o ty mě teď chtějí připravit rodina a konkurence. Vypadá to, jako by toužili po mém úmrtním listu,“ řekl Jarošek.
Sklepy Jarošek sídlí v areálu bývalých vinařských závodů v Mutěnicích, které vznikly už začátkem třicátých let minulého století. Je to areál rozkládající se na třech hektarech plochy a s unikátními sklepy. V nich je vyskládáno 800 tisíc lahví. Do sklepa se vejde až 400 hostů a venku je posezení pro dalších 300 lidí. Jaroškův majetek má hodnotu několika desítek milionů. A už kolem něj krouží konkurence, která testuje, zda by sklepy nemohla koupit.
Možná právě to vyvolalo nedávno ve vesnici jisté pozdvižení. 
Jarošek je starý mládenec a nemá potomky. Takže poté, co nastoupil do vězení, svěřil firmu do rukou své neteře Ivy Kryštofové. Ale Jarošek nebyl s jejím přístupem spokojený. A ona naopak s ním. Před pár měsíci proto zasahovala v mutěnickém areálu policie, protože se celá rodina rozhádala. Jarošek pak nechal neteř z vedení firmy vymazat.
Jarošek dříve vybudoval rafinační kolonu na výrobu Carské vodky z dvakrát přepalovaného lihu. Stejným způsobem vyráběl vodku Maršál Malinovskij. Svými lihovinami zásoboval různé akce Hradu i vlády. Třeba oslavu spojenou se vstupem země do NATO. Pro školicí středisko české armády dodával Šnaps Komorního hrádku (lihovina s příchutí rumu ochucená rozinkami).
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal