Komentář

Poláci proti Polákům? Návod k pochopení.

28 / 01 / 2016

Zprávy z Polska se nyní střídají v rychlém sledu. Právo a Spravedlnost míří k ovládnutí Ústavního soudu, zpravodajských služeb a médií. Opozice svolává lidi do ulic. Kvůli novému mediálnímu zákonu se polská vláda dostává do střetu s Bruselem. Z úst evropských politiků padají silná slova. Bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt obvinil předsedu strany Jarosława Kaczyńského z toho, že je ledoborcem Vladimíra Putina, předseda Evropského parlamentu Martin Schultz tvrdí, že vládnutí PiS má povahu puče.

Zmatení trvá od doby, kdy liberální Občanská platforma utrpěla porážky ve sněmovních i prezidentských volbách. Rozhodnutí voličů se jevilo tím méně srozumitelné, že Polsko představovalo v posledních letech úspěšný příběh v rámci východní Evropy. Země nebyla příliš postižena ekonomickou krizí, zviditelnila se na mezinárodní scéně, bývalý premiér Donald Tusk byl jmenován předsedou Evropské rady. Tu a tam se objevily zprávy s příchutí politických skandálů, ale to přece k politice patří.

 

26 let zrady

Vnější pozorovatel mohl donedávna snadno podlehnout dojmu, že polská politika připomíná poklidnou hladinu jezera, jen zřídka rozvířenou dramatem, jako tomu bylo v případě letecké nehody u ruského Smolenska, při které v roce 2010 zahynula velká část politické elity země. A že je to dané nějakým společenským konsenzem a relativní úspěšností dosavadních liberálních vlád. Ve skutečnosti není nic tak vzdálené pravdě. Poláci jsou rozpolcený národ a příkop dělící společnost se čím dál víc prohlubuje.

Pro bližší pochopení se musíme vrátit ke kulatým jednacím stolům před více čtvrtstoletím, které předcházely prvním částečně svobodným volbám. Rozumní komunističtí pohlaváři tehdy společně s konstruktivní částí opozice vedenou Lechem Wałesou dospěli k historickému kompromisu a události nabraly na obrátkách. Vznikl nezávislý deník Gazeta Wyborcza, byl zvolen první nekomunistický předseda vlády. Následovaly změny v ústavě, přechod k demokracii a jmenování disidenta prezidentem.

Tak zní obecně přijatý výklad polské verze sametové revoluce. Ovšem zeptáte-li se někoho z opačného tábora, dozvíte se, že šlo především o to, umožnit komunistům uchovat si moc a jmění. A vytvořit za tím účelem zdání kompromisu a demokratizace, přičemž ve skutečnosti se všechno odehrálo pod taktovkou Kremlu. Tato zrada pak vedla k politice tlusté čáry, státem řízeného zapomenutí komunistických zločinů a legitimizaci podivných majetků. Přičemž tyto vazby a mocenské struktury přetrvávají dodnes.

Za vlády Tadeusze Mazowieckého propukl politický boj mezi národoveckým křídlem Solidarity v čele s Jaroslawem Kaczyńským a jejím levicovým křídlem reprezentovaným Adamem Michnikem. A právě ten vytyčil nové linie, patrné dodnes. Střet v kruzích ex-disidentů vyústil ve vznik strany Dohoda středu, což byl de facto předchůdce Práva a spravedlnosti (PiS), zatímco z prostředí jejich oponentů vzešla Občanská platforma (PO). Zásadní ideologické pozice byly zformovány a dnes máme tu čest s jejich ozvěnou.

 

Zpackané lustrace

Vykreslení historického pozadí dnešního rozkolu by nebylo úplné bez připomenutí epizody, která do učebnic dějepisu vstoupila pod označením „Noční změna“. Jde o příběh pádu jedné vlády a zmařených reforem a současně o jádro politické mytologie, která momentálně poskytuje munici národoveckým uskupením v čele s PiS…

Píše se rok 1992 a pravicová vláda Jana Olszewského se dostává do střetu s prezidentem Lechem Wałesou – mimo jiné v souvislosti s jeho cestou do Moskvy a dikcí jednoho z bodů smlouvy, kterou měl uzavřít s Ruskem. V květnu pak dochází k nečekanému vývoji a týká se to lustrací. Poslanec Janusz Korwin-Mikke předkládá návrh usnesení, které nařizuje ministrovi vnitra odtajnit údaje spolupracovníků komunistických bezpečnostních služeb mezi poslanci, senátory i dalšími státními činiteli.

V důsledku sněmovní aritmetiky i neúčasti některých poslanců bylo usnesení přijato a vzápětí propukla ideologická bouře. Ministr vnitra Antoni Macierewicz poskytl předsedům klubů seznam poslanců, jejichž jména byla vedená v archivu tajných služeb. Byl mezi nimi i Lech Wałęsa. Emoce v Sejmu vybublaly v podobě dlouhých nočních proslovů, zrychlený pokus o plošné lustrace politické elity však nakonec ztroskotal. Nepromyšlenost a technická nedokonalost usnesení vedly k hlasovaní o nedůvěře. Prezidentovy zákulisní hry pak způsobily nastolení nové vlády pod vedením neohrabaného lídra lidovců Waldemara Pawlaka.

Nešikovný pokus o odhalení jmen spolupracovníků státní bezpečností poskytl argumenty především protivníkům lustrace. Přispěla k tomu i tehdy velice vlivná Gazeta Wyborcza, která po celou dobu od roku 1989 vystupovala proti jakýmkoliv radikálním plánům na vypořádání se zločiny komunistického režimu. Mýtus o vlasteneckém premiérovi, který v boji o dekomunizaci podlehl přesile zrádců, žije dodnes svým životem. A Jaroslav Kaczyński – pragmatický a tvrdý hráč – jej umí náležitě využít ve svůj prospěch.

 

Čtvrtá republika

Ruku v ruce s revolučnímu procesy jdou obvykle změny symbolů jako jsou názvy ulic či úřadů, tentokrát byl zaveden pojem Čtvrtá polská republika (polsky IV Rzeczpospolita či IVRP). Ten se vyskytoval – v podobě volání po postkomunistické obrodě – v konzervativní publicistice již dříve, ovšem v roce 2005 se stal ústředním volebním sloganem bratrů Kaczyńských, oficiálním programem avizované morální a politické obrody.

Z hlediska dnešní války mezi PiS a PO se představa o koalici těchto dvou stran jeví jako bizarní, přesto šance na její vznik tehdy ještě existovala. Nakonec ovšem převážily vzájemná nedůvěra a ambice lídrů. Podle tehdejšího premiéra Marcinkiewicze mohl také určitou roli sehrát plán Donalda Tuska (od roku 2003 předseda Občanské platformy) vstoupit do následujícího boje o prezidentské křeslo. Od té doby bylo soutěžení PiS a PO ještě zatvrzelejší. Jaroslav Kaczyński se ve finále obrátil na ultrakatolickou Ligu polských rodin a na buřiče a provokatéry z populistické Sebeobrany, což vedlo ke vzniku podivné a značně nesourodé koalice, která neměla šanci vydržet. Atmosféra v zemi zatuhla, místo očisty se odehrával jakýsi politický surrealismus – směs korupčních a sexuálních afér, blokování sněmovního řečniště, boje každého s každým.

Poláci unavení těmito konflikty projevili v roce 2007 přízeň Tuskovu uskupení, Jaroslav Kaczyński (jeho bratr Lech byl od roku 2005 prezidentem) ustoupil do pozadí a zahájil budování opozičního hnutí. Neohrabané a silácké jednání PiS, kterého jsme dnes svědky, je důkazem jeho zbytnělé nedůvěřivosti vůči zbytku politické scény. A právě z ní pramení jeho přesvědčení, že klíčem k úspěchu je kolonizace státních struktur vlastními lidmi.

 

Ve stínu Smolenska

Udělat si v následujících letech věrohodný obrázek o tom, co se v Polsku vlastně děje, bylo poměrně obtížné. A tak mnozí pozorovatelé podlehli optickému klamu, přičemž média se zabývala hlavně sblížením Polska s hlavním unijním proudem, zejména s Německem. Reálná schopnost země nastolovat agendu v EU však neodpovídala její velikosti a ambicím, což dramaticky odhalila jednání během ukrajinské krize: s Polskem se téměř ze dne na den přestalo počítat.

Co se týče vnitropolitických záležitostí, komentátoři zdůrazňovali stabilitu ztělesněnou osmiletým vládnutím PO a ekonomický růst. Jenže na pozadí už naplno běžely procesy vedoucí k dnešnímu zmatku, jejichž výrazem byla postupující eroze vlivu PO na konci druhého období jejího vládnutí. Souviselo to s řízenými úniky odposlechů, kdy si Poláci mohli užít hospodských vulgarit z úst politických špiček. A například od ministra vnitra se tenkrát dozvěděli, že „polský stát existuje jen teoreticky“, což byla nebývale přímočará narážka na slabost státních struktur.

Mezi nejmladšími voliči, kteří PO hojně volili, narůstala frustrace, mimo jiné kvůli poměrům na trhu práce. Navíc tou dobou už několikátý rok probíhal růst protestního hnutí, mnohem rozsáhlejšího, než jsou ultrapravicově naladění mladíci nebo pobožné babičky a dědečkové. A přes svou nesourodost má tato „protikultura“ několik společných jmenovatelů, především pak nechuť vůči intelektuálním elitám, mainstreamovým médiím, státním a částečně mezinárodním institucím. A přesvědčení o tom, že zakladatelský mýtus polské demokracie po roce 1990 je postaven na lži.

Tato široká fronta odporu v období vládnutí PO bobtnala, přičemž její nezanedbatelná část souzněla s konzervativním, národoveckým a sociálním programem PiS. Jaroslav Kaczyński dokázal dát těmto lidem pocit spoluúčasti v boji o lepší budoucnost a zapřáhnout je do svého tažení. A právě na této nevyzpytatelné anti-elitářské subkultuře byl postaven loňský volební úspěch konzervativního prezidentského kandidáta Andrzeje Dudy (do té doby člena PiS) či třetí místo rockového rebela Pawla Kukize, který se posléze dostal do sněmovny se svým uskupením Kukiz´15.

Momentem, který urychlil politické turbulence, bylo pochopitelně i zřícení vládního letadla u Smolenska, při nemž zahynuli prezident Lech Kaczyński s manželkou, část velení armády, poslanci, státní hodnostáři, představitelé Federace katyňských rodin a jiné osobnosti. Pro kruhy sympatizantů PiS nabyla tato tragédie téměř metafyzický rozměr. Jaroslaw Kaczyński, který v katastrofě přišel o bratra a řadu přátel, získal – cynicky řečeno – účinný mobilizační nástroj. V praktické rovině to vedlo ke vzniku spikleneckých teorií ohledně příčin havárie a tedy k dalšímu politickému vyhrocení: vláda PO čelila obviňování z nedůkladného vyšetření nehody a příjetí ruské verze.

 

Sousedské analogie

Dovolte nyní malou odbočku a pokus o pár analogií mezi stavem polské a české společnosti. Východisko je v obou případech obdobné: nenásilný přechod od totality k demokracii, který vedl k rozdílné startovací čáře pro různé skupiny obyvatelstva – v obou zemích došlo k privatizačním procesům, které jsou dodnes předmětem sporů. Společné jsou i jiné neduhy postkomunistického dědictví, například míra korupce. Frustrace vrstev, které se cítí být poraženými, jde ruku v ruce se skepsí vůči Evropské unii, zklamáním z politických elit a sílícími nacionalistickými sentimenty.

Jistě, jsou tu i rozdíly: na české straně lze zmínit například silnější prokremelskou fascinaci, permamentní podporu komunistů či vzestup post-politických uskupení jako jsou Věci veřejné a hnutí ANO. Nespokojenost polských voličů se ventiluje jinými způsoby, za klíčové lze v tomto směru považovat katolickou církev, konzervativní vlastenectví a tradiční antikomunismus. Silným tématem navíc v Polsku stále zůstávají lustrace a nezanedbatelný rozdíl spočívá i další věci, která už byla naznačena: opravdu jen málokterý Polák vzhlíží k východu, natož k Moskvě. Přes veškeré rozdíly lze však poukázat na jednu zajímavou analogii…

Polští pobratimové českých odpůrců Václava Havla a všeho, co reprezentoval, chrlí obvinění směrem  Adamu Michnikovi – bývalému disidentovi a politickému vězni, levicovému liberálovi, dlouholetému šéfredaktoru deníku Gazeta Wyborcza. Vliv jeho listu býval srovnatelný s vlivem politických stran. Díky důslednému trvání na politice tlusté čáry a obhajobě komunistických generálů Jaruzelského a Kiszczaka se Michnik stal terčem útoků pravice a symbolem zrady. Zatímco Češi si nadávají do pravdoláskářů, v Polsku se používá termín michnikowszczyzna. A házejí s ním hlavně lidé z ideového tábora PiS.

 

Kaczynského země

Po osmi letech dominance liberálů kolem tedy nastal vítězoslavný návrat PiS. Jaroslaw Kaczyński se razantně pustil do dobývání mocenských bašt, což samo o sobě nevykračuje mimo rámec nastolený předchozími vládami PO a postkomunistů – vždyť státní podniky a média patří k obvyklým volebním kořistem snad všude na světě. Vzhledem k ohlasu, který Kaczyński vyvolal svým demonstrativně siláckým počínáním vůči Evropské unii, vyvstává otázka, jak velkolepé plány reforem dopadnou tentokrát, když proti němu stojí nejen domácí politická opozice, ale i početní unijní kritici.

Hendikep polské společnosti, podobně jako všech postkomunistických zemí střední a východní Evropy, spočívá v neschopnosti překlenout černobílé vnímání. Je to ve své podstatě manichejský svět, v němž vládne heslo „Jsi s námi, nebo proti nám!“. Takřka veškerá společenská debata je tudíž interpretována buď jako vzteklý boj bývalých esbeků (polských estébáků), mafiánů a davu užitečných idiotů proti morální obrodě národa. Anebo jako boj, v němž skuteční proevropsky naladění demokraté vzdorují náporu fanatiků, šílenců a nacionalistů z řad PiS…

Tato polarizace Kaczyńskému ani trochu nevadí, naopak ji zručně využívá. Hází si tím ale zřejmě klacky pod nohy. Hluboké proměny společnosti, po kterých volá, totiž není možné prosadit v atmosféře války všech se všemi a s bičem v ruce. „Dobrá změna“, jak zní nejnovější heslo PiS, vyžaduje širokou podporu napříč společností. O tu však politici vládní strany nestojí a s oblibou urážejí další a další skupiny, jak se jim zlíbí. Obětmi této agresivní rétoriky se naposled stali už i cyklisté a vegetariáni: podle ministra zahraničí Witolda Waszykowského nežijí v duchu polských tradic.

Panování PiS tedy nejspíš nepřinese změnu kvality, nýbrž jen další patetické drama v Kaczyńského stylu – veškeré stranické rozhodování leží v rukou předsedy. „Miloval jsem PiS, ale připadal jsem si tam jako v kárném zařízení,“ vyprávěl před pěti lety Jacek Kurski, nyní nový generální ředitel Polské televize (byť ze strany opakovaně odcházel, nakonec v ní zůstal). Kaczyński je ukotvený v konfliktech minulých pětadvaceti let, nedůvěřivý, imunní vůči kritice. Není pochyb, že PO selhala a země nějakou „dobrou změnu“ potřebuje. Pod vedením Kaczyńského se jí ale nedočká.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal