Komentář

I u nás jde do tuhého

11 / 03 / 2018

Vražda slovenského reportéra Kuciaka se odehrála v otráveném ovzduší, v němž politici útočí na novináře. Také v Česku jsou žurnalisté terčem urážek, přičemž některá média vlastní firma založená premiérem. A investigativní reportéři začínají být prověřováni.

Vražda slovenského reportéra Kuciaka se odehrála v otráveném ovzduší, v němž politici útočí na novináře. Také v Česku jsou žurnalisté terčem urážek, přičemž některá média vlastní firma založená premiérem. A investigativní reportéři začínají být prověřováni.

Až doteď bylo nad novinařinou – obrazně řečeno – zamračeno. Občas z oblak zapršelo, často padaly kroupy, ale někdy jako zázrakem vysvitlo slunce. Vražda novináře na Slovensku Jána Kuciaka a jeho partnerky ale dosud spíše proměnlivé podnebí změnila. Jako by z černých mraků vyšlehl blesk.

Pokud vyšetřování neodhalí, že šlo o čin nějakého zběsilého šílence (což sama slovenská policie považovala více než týden po vraždě za nejméně pravděpodobnou verzi), nebo jestli se neobjeví nějaký opravdu překvapivý soukromý motiv, budeme stát před vážným problémem: totiž že u našich sousedů někdo zabil novináře kvůli práci, kterou dělal pro veřejnost. 

Případ je to závažný, navíc velmi citlivý a naléhavý i pro nás, protože vraždě předcházela podobně vyostřená atmosféra, jaká je cítit už dlouho v české společnosti. 

Vládce Slovenska, premiér Robert Fico, si nikdy nebral ohledně novinářů servítky a dával prakticky každý den najevo, jak jimi pohrdá. K tomu začali miliardáři – naklonění Ficovi a jeho vládní straně Smer-SD – vstupovat do mediálních domů, čímž narušili práci redakcí a dramaticky snížili míru kritického prostředí ve společnosti. Někteří žurnalisté museli z oboru odejít, jiní v něm zůstali, založili si vlastní weby nebo píší na sociální sítě. Mistrovský kousek se podařil části bývalých novinářů deníku SME, kteří vdechli život nového nezávislému projektu Denník N. 

I tak ale žijí novináři na Slovensku v těžkých časech. Svědčí o tom skutečnost, že žádná slovenská televize dnes nemá svůj investigativní pořad – což je minimálně ve velkých západních demokraciích obvyklé.

U nás je situace do značné míry podobná. Jen s tím rozdílem, že spojenectví Fica s miliardáři se zde koncentruje v jedné osobě oligarchy a politika Andreje Babiše. 

V roce 2013 koupil Babiš velký mediální dům, ovládl dva vlivné deníky a velice čtený zpravodajský server, pak přikoupil i nejposlouchanější rádio. Zároveň kandidoval ve volbách a stal se ministrem, aby nakonec zaujal pozici premiéra a nejvlivnějšího a nejsilnějšího českého politika. Přitom ani on – stejně jako Fico – nemá rád kritické novináře. A přestože po vítězných volbách v říjnu 2017 se občas snažil budit dojem, že chce společnost spojovat, vždy se ukázalo, že to byla jen maska.

Snad nejlépe to bylo vidět na pozoruhodné scénce, která se odehrála na tiskové konferenci, na níž Babiš komentoval výsledek prezidentských voleb. Stačilo málo a přišel výbuch emocí. Novinářka DVTV Emma Smetana se premiéra zcela korektně a slušně zeptala, proč stále mění názory na Zemanovy nejbližší spolupracovníky Martina Nejedlého a Vratislava Mynáře. Ve vteřině se milý Babiš proměnil ve vlkodlaka, který novinářce vyčetl i dávnou politickou angažovanost její matky. Druhý den se pak novinářce omluvil, ale přesně tenhle moment naznačil, že Babiš vnímá novináře jako obtížný hmyz a že by je nejraději využíval jen jako hlásné trouby.

Babiš přitom není sám, máme zde i zvláštní bratrstvo prezidenta Miloše Zemana a nacionálního populisty Tomia Okamury. Ze Zemanových ostrých výpadů lze občas usuzovat, že by novináře snad rovnou zakázal, pokud by to nebylo protiústavní. O neurvalém chování Okamury či o jeho nápadech na zestátnění veřejnoprávních médií ani nemluvě. Jako kanály, jejichž prostřednictvím útočí nejen na novináře, si zvolili televizi Barrandov, server Parlamentní listy a další média.

Všichni výše zmínění politici vnášejí do společnosti pomstychtivou náladu. Protože když se jim nevede, mohou za to v prvé řadě novináři. Ne že by to zde nebylo už dříve. Ale v takové míře a koncentraci je to síla. Tito politici se snaží lidem namluvit, že média slouží nanejvýš ke zprostředkování informací, které říkají úřední osoby. Chtějí z nich mít jen šiřitele své pravdy a svého vidění světa, nechtějí kritické komentátory a investigativní novináře s nepříjemnými dotazy.

 

Tisk neslouží politikům

Koncem února měl v českých kinech premiéru film Akta Pentagon: Skrytá válka. Vypráví skutečný příběh novinářů z listů The Washington Post a The New York Times, kteří v roce 1971 zveřejnili informace o tajném vládním dokumentu dokazujícím mimo jiné, že vláda lhala či zatajovala důležité aspekty války ve Vietnamu.

Ve filmu nejde jen o věcnou podstatu aféry, má podstatný přesah i do současné žurnalistiky. Vidíme v něm střet dvou světů: novinařiny a politiky. Novináři zveřejňují informace na základě veřejného zájmu, politici mají snahu jim tuto činnost překazit. Je to komorní drama bez akčních scén a milostných zápletek. Ale ten film má smysl vidět, protože je pro naši dobu velmi poučný. Ukazuje, jak je nutné mít nezávislé novináře a silná svobodná média: je to důležité pro společnost, pro její současnost i budoucnost.

Návštěvnost v českých kinech se po prvním týdnu promítání pohybovala kolem osmi tisíc diváků. Je to žalostně málo vzhledem ke skutečnosti, že by ve filmu mohli členové strany ANO 2011 nalézt vodítko pro pochopení, proč bylo špatně, když jejich šéf koupil média a zároveň šel do politiky. Stejně tak by mohl ukázat lidem z Hradu širší souvislosti jejich „východních úvah“ o roli tisku.

Jedno z nejdůležitějších sdělení tohoto filmu se skrývá téměř na konci, kdy dá novinářům za pravdu Nejvyšší soud Spojených států s odkazem na tvůrce americké ústavy. „Otcové zakladatelé dali svobodnému tisku ochranu, kterou musí mít, aby plnil zásadní roli v naší demokracii; tisk má sloužit těm, kterým se vládne, ne těm, kdo vládnou,“ řekli tehdy soudci v sedmdesátých letech.

Bezmála padesát let poté útočí politici a jejich lidé v zemích bývalé východní Evropy (a bohužel nejen tam) na média – a v podtextu jejich ataků jako by byla představa, že tisk má v zásadě sloužit těm, kdo tu vládnou. Mnozí politici svými výroky naznačují, že jsou to vlastně novináři, kdo mohou za všechny problémy. Nechtějí či neumějí reagovat na kritiku nebo zveřejnění nepohodlných informací: a pokud nějaké médium přijde se závažným odhalením, snaží se takový investigativní počin bagatelizovat, znevěrohodnit autory, či dokonce útočit – bez jakýchkoli důkazů – na morální integritu konkrétního novináře.

Aby bylo jasno, když mluvím o novinářích, považuji za ně ty, kteří se snaží dodržovat příslušné kodexy a pracují s redakční pomocí a editorskou kontrolou – drtivá většina těchto novinářů dělá svou práci poctivě. Jistě někdy mohou udělat chybu, ale nejsou to „zkorumpované hydry“, ani „společníci gangsterů“, nebo nějací zlomyslní negramoti. Dělají jen svou práci, která má v civilizované společnosti svou tradici a nezastupitelné místo. A diskreditační akce proti novinářům jsou útokem na svobodu slova a tisku, a tedy i útokem proti demokracii. 

Často se dnes stává, že se na novináře, který se někomu mocnému znelíbí, podává – bez opodstatnění a zjevných důkazů – série trestních oznámení, hrozí mu žaloby, nebo se vyvíjí tlak na jeho nadřízené či vedení. Část vybraných novinářů se stává obětí přímého či nepřímého vydírání. Ať to jsou výhrůžky smrtí, nebo snaha dostat je do soukolí zvláštního vyšetřování: takové se podle mých informací – v jednom konkrétním případě – nyní vede na detašovaných pracovištích policie a generální inspekce bezpečnostních sborů na Liberecku s úkolem prověřit práci některých investigativních novinářů a jejich možné zapojení do jakéhosi spiknutí proti Andreji Babišovi.

Zaujatost některých politiků může vyústit v posedlost, jak dostat novináře na kolena. Jaký má taková nevraživost smysl a cíl? Mají dostat tito novináři za vyučenou? Má se zdiskreditovat investigativní žurnalistika? Jde o to odstavit je od práce, kterou dělají? Kde tohle všechno skončí?

Nemějte iluze. 

I u nás jde do tuhého.

 

Ke Slovensku čtěte též:

 

Vražda změnila Slovensko – komentář Andreje Bána

 

Profil prezidenta Kisky, který zásadně zasáhl do politické krize

 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat