Reportáž

Jak zestárnout o deset let: projet stopem střední Ameriku

31 / 07 / 2015

V Panamě žije pár sympatických Čechů a já si dlouho představoval, jak s nimi zajdu na oslavného panáka. Ne, nic takového nebude. Namísto oslav píšu tohle Světové Tažení Opožděného Poláčka.

V Panamě žije pár sympatických Čechů a já si dlouho představoval, jak s nimi zajdu na oslavného panáka. Ne, nic takového nebude. Namísto oslav píšu tohle Světové Tažení Opožděného Poláčka.

V Panamě žije pár sympatických Čechů a já si dlouho představoval, jak s nimi zajdu na oslavného panáka. Ne, nic takového nebude. Namísto oslav píšu tohle Světové Tažení Opožděného Poláčka.

Spal jsem přímo na hranici Kostariky s Panamou. Obě země jsou mnohem vyspělejší a bohatší než ty o něco severněji, kterými jsem projížděl před pár dny, takže i hotýlek za šestnáct dolarů je pěkný, čistý, bezpečný. Stane se mi v něm ale divná věc…

Poslední dobou tak nějak zvláště omdlévám – v podvečer se začínám propadat do krátkých, tvrdých, úlevných spánků, z nichž se po chvíli zase vynořuju.

Sedím v tom hotýlku na posteli, stahuju fotky, a najednou mi nějaký řidič rozepíná zip u kalhot. A sakra. Přes dvacet let stopuju a nikdy jsem neměl incident tohoto typu.

Popadnu toho člověka za ruku a snažím se ji odstrčit, docela to jde. Ten člověk není tak silný, jak bych si u sexuálního agresora představoval.

Anebo je tu druhá možnost: není to řidič, ale řidička. Já už si neuvědomuju, kdo mi vlastně zastavil jako poslední, je toho na mě moc. Ale proč by mi sahala nějaká řidička do poklopce? Co by z toho měla?

Až tato otázka mě probudí… a vše je v pořádku, fotky se dál pomalinku stahují…

 

Všechno už jsem viděl, jedl, slyšel

Za svítání vyjdu před hotýlek, mám to jen pět metrů ke kostarickým celníkům. Jsou celkem v klidu, chtějí jen sedm dolarů za opuštění země.

Podávám jim peníze, ale prý mám zaplatit v jakémsi autě. Najdu auto, v něm sedí tři teenageři. „Ano, jste tu správně, osm dolarů.“ Vyčerpaně namítnu, že jsem slyšel o sedmi. „Ten osmý je za servis.“ Tak to jo, chápu, samozřejmě.

Koupím si úplně stejný pirožek s masem, který jsem si dával ke snídani v Rusku, vše se mi už točí v kruhu. Mám pocit, že jsem za poslední dva měsíce všechno viděl, jedl, slyšel. A to je trochu únavné.

Ještě mnohem únavnější je stopovat, přestalo mě to těšit. Ale musím se překonat. Chci využít zbytku času do desáté dopolední, kdy bývá příjemně – později už je to prádelna, jakou Evropa díkybohu nikdy nepozná.

Každá minuta trvá půl hodiny, ale v Panamě mám štěstí, zanedlouho zastavuje Omar. Chce vidět pas, nechává si otevřít i krosnu, nemám-li v ní zbraně. A já ho chápu, taky bych to na jeho místě udělal.

Spíš vůbec nechápu, proč tomu zpocenému trosečníkovi zastavil. „Jsem adventista sedmého nebe,“ říká, čímž se to vysvětluje.

Nikdy neporozumím militantním ateistům, kteří se vysmívají víře, já hluboce věřící lidi ctím. Po celou dosavadní cestu byli mou poslední jistotou, že se nakonec pohnu z místa. Často mě zachránili.

Mimochodem, v severní Panamě projíždíme kolem několika mešit, žijí tu tisíce Palestinců. Ale to je teď jedno, mnohem zajímavější bude, když Omar řekne: „Mně je čtyřicet osm, vám bude tak nějak podobně, ne?“

Aha! Ano, takhle jsem dopadl. Ještě před třemi týdny v Rusku mi tipovali pětadvacet, čemuž jsem se nahlas bránil, ale v duchu jsem to chápal. A najednou už mně tipují padesátku! Co bude dál?!

 

Ach jo, zase s větrem ve vlasech

Síly mi začaly docházet v Guatemale, následoval Salvador, Honduras, Nikaragua. Tušil jsem, že stačí málo, abych svou pouť zabalil, ale řidiči mi stavěli a byli skvělí.

Jen já byl špatnej. Přestal jsem jim vracet jejich pohostinnost, nedokázal jsem se usmát.

V tom horku jsem třeba naskočil ke komusi, kdo mi chtěl spíš jen vysvětlit, kde staví autobus. A sebral jsem mu plechovku s limonádou, jedinou, kterou v autě měl! Rychle jsem ji vypil, až pak mi došlo, že takhle bych se chovat asi neměl.

To, co by mi jindy připadalo romantické, mě najednou štvalo. Stopnul jsem desítky náklaďáků, ve kterých jsem seděl na korbě, stopnul jsem i motorku, ale radost jsem z těch pomalých jízd s větrem ve vlasech fakt neměl.

Já už nechci jet ničím. Anebo jo, americkým klimatizovaným džípem, a to, prosím, rychlostí pětaosmdesát mil v hodině.

V Kostarice, což je nádherná, vymazlená, velmi turistická a tím pádem i docela drahá země, se mi stopování přestalo dařit. Překvapivě mi zbylo dost rozumu na to, abych Kostaričany z ničeho nevinil.

Já bych si taky nezastavil, přísahám. Nejenom, že se tvářím jako umučená zplihlá krysa, navíc, a to řidiči nevědí, smrdím starým potem a čoudem z výfuků. Nasákla tím už krosna, nasákl tím pas, mám ten zápach v kůži.

Po silnici běhají malí leguáni, po palmách skáčou opice. Ať jdou do háje, koho to zajímá…

Stojím sto metrů od moře, ale dlouho dělám, že o tom nevím, co kdyby mi chtěl v příští minutě někdo zastavit. Když už víčka neunesou pot, tak přeci jen dojdu na pláž.

Paradox: všude v Kostarice je oceán průzračný, ale tady, před městem Jaco, je přístav, kalný jak Vltava při povodních. Vlezu do té špíny, abych se osvěžil, ale voda je teplá, uleví se mi sotva na minutu.

Potom si řeknu, že tomu dám ještě hodinu a pak se ubytuju, koupím nějaký koktejl a vykašlu se na psaní historek o nesmyslné výpravě, který nejvíc ze všeho připomíná počínání onoho pána, co chodí na Sněžku se střepy v botách.

Jenomže pak mi zas nějaký blázen zastaví. A po hodině další. A všichni jedou na pláž. A leží tam v hamace pod kokosovou palmou. A v puse mají brčko. A ve sklenici cinká led.

Nemysli na to, nebo se zblázníš, máš k tomu kousíček…

 

Posledních pár dnů a pak domů

V panamském městě David se stane zázrak: zastaví džíp a v něm sedí černoch Gregori s manželkou. I oni si dlouho prohlížejí můj pas, kontrolují razítka, ale nakonec prý můžu dovnitř. Jedou do Panama City, skoro pět set kilometrů. Paráda, to jsem od Mexika nezažil!

Nemluví anglicky, ale i kdyby uměli, nejspíš se nechtějí bavit. Myslím, že se mě trochu štítí a trochu ze mě mají strach. Posloucháme jamajskou muziku, což je výborné.

Venku se ale rozpršelo, v zimním období je to pro Panamu typické. Jedeme osm hodin, silnice se všude opravuje. Je oblačno a já z okna nevidím nic zajímavého ani hezkého.

Těším se, že zastavíme na nějaké dobré panamské jídlo, ale skončíme u McDonalda s jeho odporným menu. Řidič s manželkou jsou obézní lidé a burger je v nich hned, já svůj nedojím.

Automaticky jsem dostal i půllitr koly, zvedá se mi kufr. Půl litru koly jsem nevypil za celý život! To radši žízeň než tohle.

V Panama City se mě podle všeho ptají, jestli přidám nějaké peníze na benzín, ale já jim nerozumím, takže nic nedám. Dal bych, ale oni možná naopak nabízeli, že dají peníze mně, tak proč rozviřovat zmatek: „Nashle a díky!“

Panama City vypadá jako každé druhé velké město u moře, pod mrakodrapy rostou palmy. Kdyby nepršelo a já měl sílu, vydal bych se hledat zdejší krásu, ale raději si zajdu s prádlem do čistírny.

Koupím plechovku piva za necelý dolar a mezi Panamci, kteří nemají pračku, tupě zírám do tmy; čekáme, až bude prádlo čisté a suché.

Je mi jedno, co bude dál, ale přes internet nakonec koupím letenku do Kolumbie, kam se přes džungli stopovat nedá. Je mi jasné, že do Patagonie dojet nestihnu, ale ještě kousek snad dám.

Až přistanu v kolumbijském Medellínu, ještě to zkusím, aspoň přes Ekvádor do Peru.

Ale slíbil jsem své pětileté dceři, že budu v půlce srpna doma, takže opravdu už jenom posledních pár dní a pak domů.

Vrátit se do reality, ve které je mi třicet sedm let a jezdím tramvají po Praze – nejlepším místě planety.

Galerie (14) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat