Tak je mi sto osm, mám na to být pyšná?

Dcera Šárka a pravnučka Julie.

foto David Těšínský

Vznik Československa oslavila v úplně nových červených šatech, o pár let později ji v Orlové pohladil prezident Tomáš Garrigue Masaryk, ještě jako osmdesátiletá dělala v televizi stojku. Koncem ledna roku 2018 ležela Květoslava Hranošová v domově pro seniory na pražském Břevnově – pár dnů po svých sto osmých narozeninách pořád ještě zlehka cvičila jógu, ale zároveň uznávala, že v uplynulých čtyřech letech je život poněkud náročný.

Dříve než vyrazím za paní Květoslavou, vedu svoji dceru do školy: „Chceš vzít aktovku?“

„Ani nemusíš, táto.“

Ještě před půl rokem by mě hned ve výtahu popadla za ruku, teď se jí musím vnutit, a při loučení mi sice pusu dá, ale už jen symbolickou, letmou… Najednou je to velká holka, vzdychnu si…

… má dcera se narodila v zimě roku 2010. Květoslava Hranošová se narodila v zimě roku 1910, konkrétně 26. ledna, a dnes je nejstarší žijící Češkou: „První vzpomínka?“ zamyslí se za pár hodin. „No přece na kozy – první světová válka sotva začala, bydleli jsme na Ostravsku, v Lazích u Orlové, a já mívala na starost kozy. Zvláštní – dnes už kozí mléko ráda nemám, ale tehdy jsem ho pila přímo z vemene, no a zašlo to tak daleko, že maminka řekla: Koza nám nedojí, budeme ji muset prodat! Skutečně jsme ji prodali sousedovi Babulovi, který za pár dnů přišel nadšený: Paničko, ta vaše koza dojí přímo báječně! Byl z toho můj první životní průšvih – prodali jsme dobrou kozu.“

Volbami zklamaná

Na rozhovor se stoletým člověkem jdu prvně a netuším, zdali a jak to půjde.

Podpořte Reportér sdílením článku