O škodlivosti justiciárů

Ilustrační foto Profimedia.cz

Nadávání na soudy může být někdy projevem čirého zoufalství. Zvláště když jsou zde soudní případy, kdy se pokus bránit se proti nekalým obchodním praktikám táhne léta.

Někdo by měl, asi Bůh, protože nikdo jiný si s českým právem už neporadí, vzít bič a celou tu justiční sféru vypráskat ze země. Ta nadržuje podvodníkům, darebákům a dalším ničemům. Oprava: asi ne celá, jen její jakási podivná část. Vyslechněte letitý příběh, který by každý z vás rozsoudil za pět minut.

Jistý Pán se ozve na inzerát, který nabízí 5 000 korun za vylepení reklamy na Pánově autě. Pán o tom podepíše smlouvu, doma vzápětí vyluští, že podepsal něco jiného: bude platit každý měsíc tisíc korun za to, že druhá strana dá na internet inzerát, že Pán by rád nabídl auto na výlep inzerce. To nechtěl, uvedli ho v omyl, chce smlouvu zrušit. Marně píše firmě. Ta jej odkazuje na nezrušitelnost smlouvy a sčítá penále, promile, prodlení. S pomocí těchto položek se z jednoho tisíce brzy dostane (podle smlouvy) na tři, pět, dvanáct tisíc. A smlouvu prodlouží o další rok, aniž by Pán chtěl. Smlouva sama je jen finta, jak zavázat Pána, aby pravidelně měsíčně až do smrti platil nějaké firmě něco, co nežádal. A to je ten bod, kdy i vy poznáte, že smlouva je podvodná, firma též, a další hauzírování se smlouvou zarazíte a firmu předáte pro masové organizování podvodů policii.

Ne tak soudy. Ty rozběhnou anabázi trvající léta. Pán u nich hledá pomoc s naivní představou, že věc je jednoduchá. Není. Pán je totiž současně žalovaný, že nechce platit, s ním u různých soudů stovky dalších oklamaných. Soudy dají některým za pravdu, jiné soudy dají za pravdu podvodníkovi. Rozsudky se u nás šijí podle různých střihů. V tom je nezávislost soudů – asi od zákona i rozumu. Pán měl zaplatit požadovaných pár tisíc korun dluhů, s úroky z prodlení a právními náklady, už to bylo přes dvacet.

Soud nedbal, že souběžně rozhodl Nejvyšší soud řešící podobné případy, že smlouvy takových společností obsahují neplatná ustanovení, například o nemožnosti vypovědět smlouvu nebo že v ní nabízejí jen pápěří. Ve čtvrtém roce sporu (čtyři roky už spotřebovaly soudy na svá jednání) podal Pán stížnost k Ústavnímu soudu. Ten konstatoval, že soudy porušily základní právo lidí na spravedlivý proces, že důkazy hodnotily formalisticky a selektivně. Upozornil na nesoulad právních závěrů se skutkovým zjištěním. Zdůraznil, že podobnými spory mezi firmami a klienty se v minulosti už zabýval a jeho závěry stále platí.

Pán si myslel, že je z toho venku, protože stanoviska Ústavního soudu jsou závazná. Omyl. Soud Pánovi přiřkl zaplatit soudní výlohy ve výši již třicet tisíc. Pán se odvolal k vyššímu soudu. Ten zatím nerozhodl. Jsme mezitím v sedmém roce příběhu, který nekončí.

Podpořte Reportér sdílením článku