Rozhovor

Sergej Maximišin: Byl jsem typický buržoust

20 / 02 / 2016

Co vás motivovalo vydat se na dráhu fotografa?

Studoval jsem technickou školu a tam po nás chtěli, abychom poznali, jak žijí dělníci. Já byl zrovna zamilovaný do dívky, která se chtěla stát fotolaborantkou. A tak jsem se přidal ke skupině laborantů. Nic jsem se tehdy ale nenaučil, našeho učitele zavřeli za obchodování na černém trhu…

Jak jste se tedy stal fotografem?

Když jsem musel na vojnu, poslali mě na Kubu. Armáda potřebovala, aby někdo fotil, jak je skvělá, tak mi řekli: „Jsi chytrý fyzik, budeš dobrý fotograf.“ Rok a půl jsem tedy byl vojenským fotografem na Kubě. Po návratu domů jsem studoval Polytechnický institut v Leningradě (dnešní Petrohrad, pozn. red.) a pak jsem pracoval jako vědecký pracovník v Ermitáži (státní galerie výtvarného umění v Moskvě, pozn. red.). V roce 1991 každý druhý začal podnikat a já taky: začal jsem obchodovat s nemovitostmi, šéfoval jsem jedné realitní kanceláři. Vydrželo mi to sedm let, pak jsem se zapsal na dvouletou fotografickou školu. A úplně jsem se do focení zbláznil. Bylo mi třicet čtyři let.

Musel to být odvážný krok.

Do té doby jsem byl typický buržoust, měl jsem dobrý plat a naprosto pohodlný život. Moji kamarádi si mysleli, že jsem opravdu zešílel, moje přijmy klesly asi na desetinu. Teď už to není takový problém, jsem celkem populární, už se fotografií uživím. Ale tenkrát…

Co vás k tomu tedy vedlo?

V roce 1998 byla v Rusku velká krize, měla negativní dopad i na moje podnikání. Tak jsem si řekl: „Teď, nebo nikdy!“

Sergey Maximishin
Sergej Maximišin v Praze. Foto: Liba Taylor.

Je těžké být fotografem v současném v Rusku?

Není to lehké. V Rusku už vlastně nemáme žádné časopisy, které by za fotografie platily. Před dvěma měsíci zaniklo ruské vydání měsíčníku Geo, předtím skončil Newsweek. Zbyl sice ještě jeden časopis, jmenuje se Ruskij Reporter, pro který pracuju, ale nedostávám od nich ani rubl. Takže si svoje reportáže můžu prodat, komu chci. Můj hlavní klient je dnes německý týdeník Stern. Rád dělám na zakázku, protože pak vím přesně, co se ode mne chce. Požádají mě třeba o reportáž o Leninovi, chtějí můj pohled a dají mi volnou ruku.

Vy ale i píšete.

Dokonce si myslím, že jsem lepší novinář než fotograf! Jenomže žurnalistika je v Rusku úplně zdiskreditovaná, protože novináři strašně lžou.

Nabízíte časopisům i své vlastní nápady?

Buď je to můj nápad a pak do toho musím dát svoje peníze, nebo jejich nápad a pak pracuju za jejich peníze. Nejradši na své práci mám cestování, i proto moje žena moji práci nenávidí. A hlavně se diví, že ještě pořád dokážu najít lidi, kteří mi za to platí.

Jakou zemi máte nejraději?

Miluji Indii, je to můj druhý domov, možná první. Jezdím tam každý rok na čtrnáct dní nebo na měsíc. Když vystoupím z letadla, hned se úplně uvolním. V Rusku se tak necítím, ruská obloha je depresivní. Možná se v Indii někdy usadím, rád bych si tam koupil malý domek…

Máte nějaké dlouhodobé projekty?

Posledních pět let pracuju na reportážích o soužití různých náboženství, tu zatím poslední jsem dělal v Mongolsku – o dívce, která žije v jurtě, ale pracuje v divadle jako baletka. Jednou nohou zůstává ukotvena v Asii a jejích tradicích, druhou nohou je ve Francii.

Kdo zaplatil vaši knihu, kterou jste nedávno vydal?

Využil jsem veřejnou sbírku, crowdfunding. Původně jsem tak chtěl získat peníze na sto výtisků, nakonec se sešly finance na desetinásobné množství. Kniha je teď přeložená do angličtiny, tak možná na jaře vyhlásíme další sbírku pro anglickou verzi.

V Rusku jste celebrita, každý vás zná…

To ne. Jsem snad známý mezi lidmi, kteří se zajímají o fotografii, což ale není moc velký svět. Začínajícím studentům říkávám, že nikdy nebudou bohatí a slavní, že se možná budou pohybovat ve světě, kde teče šampaňské, ale sami budou pít pivo.

Jak navazujete kontakt s lidmi, které fotografujete?

Komunikace je velice důležitá a fotografové ji potřebují víc než píšící novináři. Kdo píše, může být emočně neutrální. Ale fotograf musí být s lidmi emočně propojený. Kdo to nedokáže, měl by fotit kytky. Schopnost komunikace je na prvním místě. A rozhoduje o tom, jakou fotografii nakonec budete mít.

Fotografoval jste i ve válkách.

Nejsem válečný fotograf, v tomto druhu fotografie ostatně ani nevidím smysl. Kdysi jsem slyšel vtip, že válka začne, když přijede CNN, a skončí, když novináři odjedou… Nechci být součástí téhle mašinérie. Zkusil jsem to, ale není to pro mne. Dělám spíš něco mezi etnografií a sociální fotografií. Žurnalismus podle mě je, když jedna skupina lidí ukazuje druhé skupině, jak žije třetí skupina. Takovou práci mám rád. Válečné fotografy ale respektuji, obdivuji třeba práci Jurije Kozyreva, kterého považuju za jednu z nejdůležitějších osob v mém životě, snad ho mohu nazvat svým přítelem a učitelem.

Nakolik důvěrný musí být vztah mezi fotografem a fotografovaným? Když si prohlížím vaše snímky, řekla bych, že moc ne: jedete do Indie a uděláte taky skvělé fotky.

Žiju v Petrohradě, ale tam už skoro nefotím, moc mě to nezajímá. Jenže někdy musím a pak je nutné najít střední cestu mezi určitou familiérností a mými pocity. Musím mít pořád otevřené oči a samozřejmě vědět co nejvíc o tom, co fotografuju.

Myslíte, že existuje nějaký národní fotografický styl? Něco, podle čeho můžete identifikovat, odkud autor je?

To je velmi zajímavá otázka. V Rusku se vede hodně diskusí o tom, že bychom si měli najít specifický ruský styl – a nejde jen o fotografii. Osobně si myslím, že ruská fotografie se podobá ruské literatuře, že je humanistická. Teď zrovna máme v naší profesi boom, objevuje se spousta skvělých mladých fotografů. Vím to, protože je učím. Znám jejich fotografie a cítím, že budou dobří.

Ve vaší knize uvádíte u každé fotky její technické detaily. A zaujalo mně, že fotografujete na vysoké ISO. Nemáte problém s digitálním šumem?

Nemám, protože když máte dobrý aparát a exponujete přesně, je to v pořádku. Když fotografuji na ulici, nastavím si foťák na 1600 ISO a clonu na f-22. Chci aby moje fotografie byly ostré všude.

Hodně lidí věří, že drahé fotoaparáty vyřeší jejich špatné fotografie. A mám pocit, že se to týká zvláště mužů…

To máte pravdu. Moji studenti se mě skoro pořád ptají na aparáty a objektivy, ale já o tom nic nevím! Vlastně ty řeči o technice úplně nenávidím. A co se týče digitalizace: jestli je fotografie na papíře nebo na obrazovce, to je mi úplně jedno.

Co teď plánujete?

Budu víc učit, dostal jsem nové skupiny studentů. Učím rád, baví mě to čím dál víc. A zjistil jsem, že už se radši dívám na fotografie mých studentů než na ty svoje.

Soubor fotografií Sergeje Maximišina si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat