Reportáž

Švédská vesnice: 35 uprchlíků na 200 obyvatel

14 / 09 / 2017

Již 163 tisíc uprchlíků přijalo Švédsko za poslední čtyři roky - nejvíce na hlavu v celé EU. Rodiny si migranty berou k sobě domů, na druhé straně v zemi rostou preference stran označovaných jako neofašistické. Tradičně pohostinná země stojí na křižovatce.

Již 163 tisíc uprchlíků přijalo Švédsko za poslední čtyři roky - nejvíce na hlavu v celé EU. Rodiny si migranty berou k sobě domů, na druhé straně v zemi rostou preference stran označovaných jako neofašistické. Tradičně pohostinná země stojí na křižovatce.

Šplháme do kopce, nikde ani živáčka, ticho. Tak tady opravdu dávají lišky dobrou noc. A také vlci a medvědi, kteří tu rovněž žijí. Duše romantika se kochá, ale pro běžný život… trochu nuda. Však zde, v zapadlé vesnici Asen, žijí téměř samí důchodci. Tedy bylo to tak, než přišli uprchlíci. Od té doby se vesnice zásadně proměnila: na 200 obyvatel připadá 35 uprchlíků. A všichni žijí ve zdejších rodinách.

Zpoza rohu se vynořují dvě postavy v zimních kombinézách. Otec s malou dcerou; černé vlasy, černé oči. Nevypadají jako starousedlíci. Přesto zamíří k jednomu z dřevěných domů a bez zaklepání jdou dovnitř. 

Tady je jejich nový domov, který sdílí se švédskými důchodci Ingrid a Andreasem. Otec a dcera, uvnitř už na ně čeká matka a další dva synové. Pět afghánských uprchlíků a dva švédští důchodci takhle spolu žijí už přes rok. Věta, která se v Česku používá jako vtip nebo útok – „tak si ty uprchlíky vem k sobě domů!“ – je na sever od nás skutečností a tisíce Švédů si skutečně uprchlíky nastěhovaly přímo k sobě domů. 

 

Pragmatické důvody

„V roce 2015 k nám přišly přes dva tisíce uprchlíků. Kousek odtud v lese jsou kasárna, kde je ubytovali. Sbírali jsme pro ně teplé oblečení, pak jsme jim to odvezli na ubytovnu. Tam jsme potkali tuhle rodinu,“ říká osmdesátiletý Andreas. Sedí na pohovce obklopen svými novými „vnoučaty“. „Jsme rádi, je to nový život, říkají nám babi a dědo. Vlastní děti a vnoučata máme daleko a tak máme radost,“ pochvaluje si Andreas. 

Zajímá mě, proč si švédští senioři vybrali zrovna tuhle afghánskou rodinu. „Ingrid a já jsme zubaři a Wahída je také zubařka, takže máme společná témata,“ objasňuje Andreas. Pochvaluje si i to, že Wahídin manžel Alí štípe dřevo, seká trávu, stará se o dům a zahradu a nyní i o místní kostel, přestože je sám muslim. „Už jsme staří a tohle je pro nás opravdu pomoc z nebe,“ pochvaluje si Andreas. Soužití jim prý nedělá velké problémy. „Některé věci jsme si museli objasnit, ale všichni se snažíme,“ říká Ingrid, které s přípravou pohoštění pro návštěvu pomáhá osmiletá afghánská dívka Kadža. Všechny tři děti dojíždějí do školy a švédsky se naučily během pár měsíců. Teď dělají tlumočníky svým rodičům. 

„Z Afghánistánu jsme odešli kvůli špatné bezpečnostní situaci. Jinak jsme se měli dobře – já jsem měla zubařskou praxi a manžel se staral o naše pole a sady,“ vypráví Wahída. Nyní  rodina čeká ve Švédsku na povolení k pobytu. Pokud jej nedostane, bude deportována, stejně jako tisíce dalších Afghánců . A toho se bojí i jejich hostitelé. Důvody, proč si migranty nastěhovali k sobě domů, byly bezesporu i pragmatické. 

 

Zalhávání věku

Z Alsenu sjíždme hlubokým lesem do Alvdalenu, což je středisková obec, pod níž Alsen spadá. Na dva tisíce obyvatel zde připadá 76 uprchlíků. „V roce 2015 sem přišlo 580 imigrantů. Vláda je sem umístila a my jsme je uvítali. Skoro osmdesát z nich u nás nakonec zůstalo, chtějí tady žít a pracovat. Přesně to, co potřebujeme. Tak jsme řekli super, bydlete v našich domech. Jsou ze Sýrie, Afghánistánu, Eritreji, Somálska, odevšad. Je mezi nim sedmadvacet dětí,“ doplňuje Mattias Junes, šéf imigračního úřadu Alvadalen.

Tady na severu země přitom nikdy uprchlíky neměli. Velké uprchlické vlny, které do Švédska přišly, vždy směřovaly na jih. „Vzpomínám si, že první uprchlíci, s nimiž jsme se setkala, byli z Československa, bylo to v roce 1973,“ říká mi později zdravotní sestra Elizabeth Eriksson v místním zdravotním středisku. Sice už je několik let v důchodu, ale kvůli uprchlíkům ji povolali zpět do práce. „Ve zdravotnictví je nyní velký nedostatek lékařů a hlavně sester,“ potvrzuje praktický lékař Tomáš Zaal – Čech, který zde získal skvělé podmínky hned po škole. „Spousta mých pacientů jsou uprchlíci. Když sem začali chodit, uvědomil jsme si, že to jsou ti samí lidé, které jsem viděl v televizi, jak vylézají ze člunů ve Středozemním moři. Tehdy mi došlo, že je to naostro.“

Odpoledne se setkávám s energickou Annou, která si s manželem vzala domů tři uprchlíky z kategorie „mladiství bez doprovodu“, na které má možnost získat státní příspěvky. A tak má nové „syny“: Mohameda, Mohameda a Ibrahima. Dva jsou z Afghánistánu a jeden z Eritreji. „Máme pět vlastních dětí, ale všechny už odsud odešly. Tak jsem si vzala jiné,“ směje se Anna. Dodává ovšem, že je to s nimi náročné: „Jsou to klasičtí puberťáci. Navíc nechápou, proč je kontroluju, a že mi mají oznamovat, kam jdou, s kým a kdy se vrátí. Bereme je jako normální členy rodiny, takže s námi musí i na výlety a taky pomáhat v domácnosti a na zahradě.“

Po chvíli se k nám připojí jeden z afghánských mladíků Raman. Anninu domácnost už opustil a nyní v Alvdalenu pracuje jako učitel angličtiny. „Žil u nás tři roky a je opravdu jako náš vlastní syn,“ rozplývá se Anna. Ramon vysvětluje až nezvykle uvědoměle: „Rychle jsem našel práci a cítím se tady dobře. Ve velkém městě bych měl strach, že se chytím nějaké party.“ 

Za poslední tři roky přišlo do Švédska 50 tisíc žadatelů o azyl „bez doprovodu“, tedy dětí a mladistvých. 90 procent z nich jsou chlapci. Jejich žádosti o azyl vyřizuje Švédsko rychleji než ostatní, mnoho uprchlíků proto o svém věku lže. „Existují testy, podle nichž lze věk určit, ale ty mají odchylku dva až tři roky,“ říká český lékař Zaal.

O tom, že někteří muži se za mladistvé jen vydávají, se přesvědčuji na místním gymnáziu ve městě Mora. Už od pohledu je jasné, že mnoha mladíkům ve třídě pro uprchlíky je více než osmnáct let. „Víme to, ale není naším úkolem to prověřovat. Musíme se řídit tím, co mají v papírech,“ říká mi ředitelka školy Anette Markströmová. Za poslední roky se objem její práce zdvojnásobil, na školu přibylo 253 mladistvých uprchlíků. Otevřeli pro ně speciální třídy, kde se učí švédsky, někteří i číst a psát. 

„Na jaře tu míváme problémy se sexuálním harašením, musíme jim vysvětlovat, že krátké sukně jsou tady normální,“ říká ředitelka. Problémem jsou prý i časté absence – mnoho nových žáků chce raději pracovat, aby mohli posílat peníze domů nebo splatit dluhy za cestu do Evropy. „Nejvzdělanější jsou studenti ze Sýrie,“ říká Anette Markströmová a vede mě do třídy, kde se právě patnáct kluků učí, co je to atlas světa. „Jsme tady šťastní, ale bojíme se, že budeme vyhoštěni, což se teď děje docela často,“ svěřují se dva Afghánci.

 

18 procent proti

Čím jsem na severu Švédska déle, tím silnější mám pocit, že je tohle soužití až příliš idylické. Je taková harmonie vůbec možná? „Uprchlíci přinesli do vesnice i peníze, na jednoho nezletilého migranta dostáváme od vlády 1600 švédských korun denně. A pak, tady s nimi problémy opravdu nejsou. Jen zpočátku chvíli trvalo, než pochopili, že u nás se v obchodě nesmlouvá,“ říká Mattias z imigračního úřadu Alvadalen.

Po dvou dnech konečně objevuji skupinu lidí, kteří jsou proti uprchlíkům. Patří ke straně Švédských demokratů, jejichž popularita šla v posledních letech prudce nahoru právě díky tomu, že kritizují migrační politiku své vlády. „Dlouho jsme se nemohli do parlamentu probojovat, to se však změnilo. Vloni jsme Alvadalenu získali 18 procent,“ říká Rolf Knuts, místopředseda oblastní pobočky Švédských demokratů. „Strana mě oslovila sama na základě mých postů na facebooku. Kritizuji, že sem jdou lidi bez dokumentů, o nichž nic nevíme,“ vysvětluje důchodce, který sám sebe nepovažuje za nějakého fašistu. „Vždyť mám manželku Thajku!“ směje se. 

„Švédští demokraté byli v počátcích napojení na neonacistickou scénu, ale s tím už skoncovali a nyní se snaží předvádět velice korektní tvář,“ říká mi o pár dnů později Mats Braun, švédský politolog z Metropolitní univerzity v Praze. Zdůrazňuje rovněž, že otázka migrace rozděluje švédskou společnost stále dramatičtěji. Švédsko migranty tradičně přijímalo a bylo vyhledávanou destinací uprchlíků z celého světa – i kvůli štědrému sociálnímu systému. „Dnes je to tak 50 na 50,“ tvrdí Braun. 

K vyostření nálad přispěl i dubnový teroristický útok ve Stockholmu, který spáchal žadatel o azyl z Uzbekistánu, jenž se vyhýbal deportaci. I kvůli nárůstu popularity Švédských demokratů musela některé návrhy tohoto politického uskupení vzít vážně i švédská vláda, která o přijmutí 163 tisíc uprchlíků rozhodla. Švédský premiér se aktuálně nechal slyšet, že až 80 tisíc z nich azyl nedostane a měly by být ze země deportování. Nové uprchlíky už Švédsko nepřijímá a pomalu tak přestává být pro uprchlíky zemí zaslíbenou. 

 

Autorčiny snímky dokumentující soužití Švédů s uprchlíky si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat