Reportáž

Kobani: Stalingrad Blízkého východu

08 / 09 / 2015

Město Kobani se stalo symbolem vítězného boje Kurdů nad Islámským státem, byť za cenu obrovských ztrát na životech a takřka totálního zničení. Přesto se sem jeho obyvatelé začínají vracet. Strávily jsme tady s kolegyní Lenkou Klicperovou deset dnů.

Město Kobani se stalo symbolem vítězného boje Kurdů nad Islámským státem, byť za cenu obrovských ztrát na životech a takřka totálního zničení. Přesto se sem jeho obyvatelé začínají vracet. Strávily jsme tady s kolegyní Lenkou Klicperovou deset dnů.

Město Kobani se stalo symbolem vítězného boje Kurdů nad Islámským státem, byť za cenu obrovských ztrát na životech a takřka totálního zničení. Přesto se sem jeho obyvatelé začínají vracet. Strávily jsme tady s kolegyní Lenkou Klicperovou deset dnů.

Kdo se vrací z Turecka do Kobani, musí projít malou železnou brankou, kterou hlídá ozbrojený voják. Dál už se rozkládá svět nedozírné zkázy. Ruiny, ohořelé vraky, miny a … mrtvoly. Také vybuchla i nevybuchlá munice, kusy kalašnikovů. Z domů zbyly jen trosky trčící k nebi, stačí vejít a ocitnete se v obývácích a kuchyních. Uvidíte rozbité nádobí, děravé matrace, polámaný nábytek, rozbité hračky…

Městem Kobani vede hraniční přechod mezi Tureckem a Sýrií. Otevírá se v jedenáct dopoledne, ale už od osmi se na turecké straně tvoří fronty. Míří tudy proudy mužů žen i dětí všeho věku, táhnoucích velké pytle, kufry a batohy. Místní lidé uprchli před teroristy z Islámského státu a nyní se vracejí z uprchlických táborů v Turecku domů. Osmdesát procent města však bylo zničeno. Kobani se však stalo jakýmsi blízkovýchodním Stalingradem: symbolizuje vítězství nad nepřítelem, byť za cenu desetiměsíční bitvy, totální destrukce města a nedozírných lidských ztrát.

„Náš dům byl zničen během náletů koaličních letadel, ale vracíme se, protože to je náš domov. Postavíme znovu celé město, uděláme z Kobani malou Evropu,“ říká paní Helin. Se třemi dětmi a manželem sedí na zemi opřená o zed a čeká na povolení. Napadlo ji zamířit rovnou do Evropy? „Ani na okamžik. Co bychom tam dělali? Nikoho tam neznáme, nemluvíme vašimi jazyky. Jsme hrdí na Kurdistán, i na naše vojáky, kteří nám vybojovali svobodu,“ říká Helin, zatímco odhání mouchy, které obtěžují jejího ročního syna.

 

Problematičtí sousedi

Z Kobani uteklo 150 tisíc lidí loni v létě, když teroristé začali obsazovat okolní vesnice a blížili se k městu. Do ulic pak vjeli s těžkou technikou včetně tanků. Několik tisícovek bojovníků přišlo ze syrské strany, část údajně z Turecka. „Viděl jsem na vlastní oči, jak přijížděli z turecké strany, turečtí vojáci jen nečinně přihlíželi. Přes Turecko proudilo k bojovníkům i jídlo další potřebné věci,“ tvrdí šéf hraničního přechodu Esmat Hamo.

Podle oficiálních statistik se do Kobani zatím vrátilo přes 30 tisíc lidí. „Přechod je otevřený jen v úterý a ve čtvrtek, za týden odbavíme sotva dva tisíce navrátilců,“ vysvětluje Hamo. Opačným směrem není žádný provoz patrný. Vztahy mezi Kurdy a Turky jsou dlouhodobě napjaté a často dochází ke krvavým střetům. Turci uvalili embargo i na vzájemný export a import. Také proto se chce většina lidí z Kobani vrátit z uprchlických táborů na území Turecka domů.

Kobani je součástí kurdského území Rojava, které nyní spravuje kurdská samospráva pod vedením kurdské strany PYD. Působí zde i kurdské milice YPG (mužské jednotky) a YPJ (ženské jednotky). Právě milice nedávno úspěšně vyhnaly Islámský stát a nyní se musí dál bránit útokům teroristů, kteří se nemohou smířit zejména se ztrátou měst Tel Abyat a Kobani – ty leží přímo na hranici s Tureckem a jsou pro IS strategicky důležité.

 

Obživa: pistácie a olivy

„Když jsme přišli do našeho domu, našli jsme na dvoře hromadu sutin. Ze šesti místností zbyly dvě, v jedné se zabydleli bojovníci DAESH (arabské označení pro Islámský stát, pozn. red.). Dva měsíce jsme odklízeli trosky, abychom se sem vůbec nějak vešli,“ říká Jalal Zeto. V domě bydlí celkem devět členů rodiny včetně ročního kojence. „Zatím ani neteče voda, musíme si ji kupovat. Barel stojí pět dolarů a my jich potřebujeme pět na den, to je pro nás velká zátěž. Elektřina nefunguje, máme vlastní generátor, který pouštíme na pár hodin denně,“ vysvětluje.

Pan Zeto je vládním zaměstnancem, které stále platí vláda Bašára Assada), ale výplatu nedostal už deset měsíců. „Peníze nám vždycky vozili z Damašku, jenomže cesta vede přes území kontrolovaná DAESH a kurýři se k nám nemůžou dostat,“ říká. Jeho rodina chce přesto zůstat v Kobani. „Máme za městem velký sad, kde pěstujeme ovoce, olivy a pistácie, což je pro nás hlavní zdroj příjmů. Výkupní ceny však poklesly, kilo syrových pistácií prodávám za jeden a čtvrt dolaru. Olivy vozíme do arabských částí, kde z nich zase lisujeme olej, ten pak prodáváme dál,“ přibližuje otec, zatímco jeho dcera přibíhá s pytlíkem oříšků a hned nám je loupe. Dostáváme i „povinný“ čaj a na rozloučenou ručně tkaný koberec a tašky z ovčí vlny.

Dobrosrdečnost lidí v Kobani nás dostává na kolena, často se neubráníme dojetí. Lidé žijící v ruinách nás zvou domů na čaj, mají radost, že se o ně někdo zajímá. Ani jednou za těch deset dní se nám nestalo, že by nás někdo požádal o peníze, dárek, cokoliv. Všichni jsou odhodlaní pomoci si sami. Hůř jsou na tom staří lidé, kteří už nemají sílu pustit se na vlastní pěst do obnovy. „Syn je v Turecku, ale náš domov je tady, jinde žít nechceme a neumíme. Jen už nemáme sílu pustit se do stavění,“ říká nad hromadou „svých“ sutin pětašedesátiletý Abdul Rahman.

 

Zatím jen skromná pomoc

Velké problémy začnou mít obyvatelé Kobani s příchodem zimy, kdy teploty nezřídka klesají pod pod mrazu. „Pořád doufáme, že dostaneme nějaký kontejner, kde bychom mohli zimu lépe přežít,“ říká Shayko Abdul, který s manželkou a třemi dětmí bydlí ve stanu v uprchlickém táboře Mistanur na okraji Kobani. On pracuje v pekárně, ona se stará o malý obchůdek, který si otevřeli přímo ve svém stanu. Vláda jim poskytuje zdarma jídlo a další základní potřeby. „Naše vesnice za městem byla zničena, nic tam nefunguje. Určitě se tam ale jednou chceme zase vrátit,“ říká tento mladý muž, přináší kytaru a hraje písně o Kobani. „Můj bratr zpívá, občas si přivyděláváme jako hudební duo,“ směje se.

Do Kobani se vracejí desítky tisíc lidí, pomoc zvenčí však zůstává skromná. Nejvíc se snaží rojavská vláda, která „svým“ lidem poskytuje jídlo, obuv nebo třeba matrace. Z mezinárodních organizací tady mají malé středisko Lékaři bez hranic a dvě nevládní organizace pomáhají s odminováním. Podle humanitární koordinátorky Golistan Atee je nyní v Kobani registrováno devět tisíc rodin. „Největší priorita je voda, elektřina a školy – ty se mají otevřít v půlce září. Je potřeba rovněž opravit potrubí, kterým se přiváděla voda z řeky Eufrat a které bylo během bojů poničeno, stejně jako elektrické vedení,“ dodává. V Kobani pomáhá také Barzaniho nadace ze sousedního iráckého Kurdistánu, Červený kříž a Světový potravinový fond.

 

Zapomenutý masakr

Jednou večer jsme potkali skupinku Němců z nevládní organizace Welt Hunger Hilfe (WHH), kteří by chtěli brzy začít pomáhat s obnovou města. Jinak ale zájem západního světa o obnovu Kobani není příliš patrný. Důvodem může být blízkost Islámského státu, jehož území začíná pouhých třicet kilometrů odtud. Letos v červnu teroristé na město zaútočili znovu a pozabíjeli přes tři stovky civilistů. „Věříme našim vojákům z YPG a YPJ, že nás ubrání. Ale strach samozřejmě máme. Každý má doma zbraň,“ říká šedesátiletý Youssug, když si čistí svůj kalašnikov.

Červnový útok IS na Kobani byl obzvlášť zákeřný, teroristé zaútočili v převlečení za kurdské milice. „Kolem města jsou kontrolní stanoviště, ale teroristé projeli převlečení za YPG, prý se naučili i něco kurdsky. V noci začali pronikat do domů a střílet spící lidi, včetně žen a děti, pak pokračovali do nemocnic. Boje trvaly tři dny,“ vzpomíná místní novinář Baran Misko na masakr z 25. června, při němž zahynulo 321 lidí. Světová média tomuto krveprolití mnoho pozornosti nevěnovala, neboť ve stejný den se odehrál teroristický útok na pláže v Tunisku, zaplněné Evropany.


Bitva o Kobani

Město Kobani leží v severní části Sýrie. Do loňského roku mělo 150 tisíc obyvatel – Kurdů, Arabů, Turků a Arménů. Útok bojovníků Islámského státu byl zahájen 13. září 2014. V té době tato oblast (region Rojava) spadala v důsledku syrské občanské války pod kurdskou správu. Do října obsadil Islámský stát celkem 350 kurdských obcí, do sousedního Turecka uteklo 300 tisíc lidí. Proti radikálním islamistům povstaly kurdské milice, podporované Pešmergy z iráckého Kurdistánu a letectvem americké armády a některých arabských zemí. Islámský stát ztratil kontrolu nad Kobani a většinou okolních vesnic koncem letošního dubna.

Autorka je novinářka, působí v organizaci Femisphera​​​​​​​

Galerie (25) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat