Reportáž

Údolí Pankisi: Wahhábismus je cool

04 / 07 / 2017

Chlapci sní o boji pro Islámský stát a mezi dívkami je v módě hidžáb. Mladí v gruzínském údolí Pankisi se čím dál více obracejí k radikálnímu islámu. Za poslední čtyři roky do Sýrie odešlo přes třicet mladých mužů, dvacet jich už v boji padlo. Hlavním důvodem je nuda a nedostatek pracovních příležitostí.

Chlapci sní o boji pro Islámský stát a mezi dívkami je v módě hidžáb. Mladí v gruzínském údolí Pankisi se čím dál více obracejí k radikálnímu islámu. Za poslední čtyři roky do Sýrie odešlo přes třicet mladých mužů, dvacet jich už v boji padlo. Hlavním důvodem je nuda a nedostatek pracovních příležitostí.

Rozpadající se dům ve vesnici Birkiani hluboko v údolí Pankisi se za poslední roky proměnil v mediální atrakci. Žije v něm totiž Teimuraz Batirašvili, otec Abu Omara Al-Šišáního, ministra války Islámského státu, který byl loni zabit po americkém leteckém úderu u Mosulu. 

594fea999c40633524440e98 MEDIA_ITEM image
Dům Teimuraze Batirašviliho, otce dvou nejznámějších bojovníků takzvaného Islámského státu, kteří vyrůstali v gruzínském údolí Pankisi.

Klepeme na branku. Z domu vychází starší muž a zve nás dovnitř. Ptá se, odkud jsme, a hned začne vyprávět, jak sloužil jako voják v Brně a v Bratislavě. „Čeští hokejisté bývali nejlepší. Jedině oni dokázali porazit sovětskou sbornou!“ říká, načež nás zve ke stolu a nalévá domácí čaču – vinnou pálenku. On sám si nedá, prý má špatné srdce. Když si povídáme o místní mládeži, Teimuraz přechází sem tam a zapaluje si jednu cigaretu za druhou. Je ortodoxní křesťan – jeden z mála, kteří v údolí zbyli. 

594feaa19c40633524440eb8 MEDIA_ITEM image
Teimuraz je jedním z posledních zdejších křesťanů. Kostel už nikdo neopravuje, zato tady za posledních patnáct let vzniklo několik saláfistických mešit.

Údolí Pankisi leží asi dvě hodiny cesty autem z gruzínského hlavního města Tbilisi. Přes pohoří Velký Kavkaz je to odsud skrz hluboké lesy a několik hřebenů asi šedesát kilometrů do Čečenska – pěšky, protože silnici byste tu hledali marně. Údolí obývají převážně Kistové, muslimští potomci Čečenců, kteří sem přišli před více než dvěma sty lety. Člen rady starších jménem Khaso říká: „Kistové se nechtějí míchat s Gruzínci, údolí nám začíná být těsné.“ Celkově tady žije asi 10 tisíc lidí.

 

Temné časy s Al-Káidou

Většina Kistů se do údolí Pankisi dostala, když se v kavkazských horách skrývali před vojsky carského Ruska, která v 19. století dobývala čečenská území. Žili tu společně s Osetinci a dalšími gruzínskými národy. Po rozpadu Sovětského svazu přišly čečenské války. 

Po začátku druhé čečenské války v roce 1999 se národnostní situace v údolí začala komplikovat. V průběhu několika let sem totiž přes hory z Čečenska přišlo asi osm tisíc uprchlíků, mezi nimi i radikální wahhábisté a bojovníci, kteří odsud podnikali útoky v Rusku. I teenager Abu Omar podle jeho otce v horách pomáhal čečenským rebelům.

V následujících letech se Pankisi začalo objevovat v hlavních světových médiích. Skrývali se tady totiž kromě čečenských radikálů i někteří vysocí členové Al-Káidy. Zdejší akce gruzínské armády se staly součástí Bushovy operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom). Po ulicích chodili Čečenci s automatickými zbraněmi a v noci bylo lepší nevycházet. 

Stahovali se sem rovněž „bratři“ z Turecka a dalších zemí Blízkého východu: zřizovali zde náborové tábory a vyráběli jedovatý ricin. Díky americkému výcviku gruzínských jednotek se do roku 2004 podařilo obnovit kontrolu nad údolím. Chudoba a nedostatek práce ale přetrvávají dodnes. 

 

Syrští lvi z Pankisi

Kistové mají své vlastní zvyky, pramenící z tradičního islámu. Je například nepřípustné, aby se dívky a chlapci jen tak setkávali a randili. Do módy také vešlo oblékání hidžábu. „Snažila jsem tomu ve škole zabránit, ale rodiče se proti mně spojili s tím, že nemám co mluvit do jejich víry,“ říká žena jménem Nazi, ředitelka místní školy.

Rozsah masakrů v rámci čečenských válek hodně přispěl k rozmachu wahhábismu, radikálního islámského učení, a k jeho popularitě mezi Čečenci. Na otázku, proč mladí odcházejí bojovat za ISIS nám zde každý odpovídá jinak. Nazi tvrdí, že i když je údolí Pankisi hodně chudé, motivací nejsou peníze, ale spíš víra v ideály islamistického ráje. Teimuraz si zapaluje další cigaretu a říká: „Jen bůh je může soudit. Sám nevím, proč moji kluci začali věřit wahhábismu.“ S mírnou hrdostí ale dodává, že Čečenci jsou nejlepší bojovníci ISIS a říká se jim Syrští lvi. 

Teimurazův syn Abu Omar bojoval v gruzínské armádě a vyznamenal se ve výzvědné jednotce při bojích v rusko-gruzínské válce v roce 2008. Pro nemoc byl z armády propuštěn a strávil několik měsíců ve vězení za ilegální držení zbraní. Tehdy také zemřela jeho matka – kistská muslimka. Hned po propuštění Abu Omar odjel se svým bratrem Tamazem přes Turecko do Sýrie a prostřednictvím hnutí An-Nusra se oba dostali do nejvyšších pater Islámského státu.

 

Ti nejlepší odcházejí

Od příchodu wahhábismu se zdejší mládež dobře učí a skoro nepije a nekouří, pochvalují si lidé se kterými se dáváme do řeči. Nazi, která učila i Abu Omara a jeho bratry, ale poukazuje vedle dobrého prospěchu a abstinence i na něco jiného: „Byli to velmi bystří hoši. A bohužel, právě ti nejlepší odcházejí. Ti, co se učí dobře, nejdou na univerzitu do Tbilisi, ale nechají se poslat na wahhábistické učení do Saudské Arábie. Po návratu pak působí na nově vzniklých saláfistických mešitách.“

Do jedné z těchto mešit se jdeme podívat a povídáme si s několika mládenci okolo třiceti. Mají dlouhé černé a zrzavé plnovousy a na sobě sportovní bundy. Když spatří naši českou kamarádku s šátkem na hlavě, jak vychází z mešity, viditelně ztuhnou. Vysvětlují, že jen tak chodit do mešity je možné někde v Turecku, ale tady ne. Pak obracejí pozornost na svého vrstevníka, který začíná dělat shyby na hrazdě. Chceme mluvit s imámem, ale ten je zrovna v Čečensku.

 

Mezi agroturistikou a terorem

Jak nejlépe charakterizovat atmosféru v Pankisi? Nuda a celkový nedostatek příležitostí. Situace se prý za uplynulý rok v tomto směru zlepšila, nicméně muži, kteří hrají na ulici karty nebo jen tak posedávají, to vidí jinak. Práce pořád není, stěžují si.

Mladí po vyučování brouzdají venku a jezdí na kole tam a zpět po jediné asfaltové silnici, která spojuje vesnice v údolí. Ve školách se loni alespoň objevily kroužky tance, kreslení nebo filmu. Zuzka – Češka z Beskyd, která sem jezdila jako dobrovolnice, a nakonec se sem i přestěhovala – nám vypráví o novém rádiu, které začalo fungovat. Mluví také o dostihovém závodišti, které vybudovali ve vesnici Džokolo. „Je to sice zábava jen pro chlapy, ale aspoň něco,“ dodává.

Muži shromáždění na ulici nám trochu cynicky vysvětlují, že vládní projekty tu sice existují, ale většinou na nich vydělá jeden člověk a výsledek vyšumí do ztracena. Tak je to prý i s právě probíhajícím úklidem ke Dni Země, jehož jsme tu svědky (autor navštívil Gruzii v dubnu 2017, pozn. red.) . Ohledy k přírodě se tady tradičně nepěstují, například odpadky se vyhazují rovnou do řeky. V údolí je však možné narazit alespoň na zrekonstruované školy a hřiště. 

Poslední dobou si v Pankisi hodně slibují od stoupající popularity agroturistiky, lákající na biopotraviny. „Není třeba dělat nic speciálního: všechno jídlo, na které tu narazíte, pochází z Pankisi a je domácí,“ říká Zuzka z Česka. „Moc turistů sem ale nejezdí,“ povzdychne si ředitelka školy Nazi, která rovněž provozuje guest house. Nedůvěře turistů se nelze divit, větší část publicity o Pankisi se poslední dobou týká odchodu místních mladých teroristů do Sýrie. 

Od loňského roku, kdy začal Islámský stát oslabovat, a po smrti Abu Omara Al-Šišáního – nejslavnějšího bojovníka ISIS z Pankisi – už odtud do Sýrie nikdo neodešel. Život v Pankisi toho ale stále příliš nenabízí a tak wahhábismus zůstává populární, obzvlášť mezi mladými.

 

Autor je student mezinárodních vztahů, výzkumný pracovník v organizaci STRATPOL a nadšený cestovatel zejména po postsovětských zemích

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat